Elefart Eglas (1.kapitola - Krvavý Osud)

Končíme… lidé pomalu vymírají. Na světě, jenž již není jejich světem, jich přežívá sotva tisícovka. Vyvinul se zde zcela nový druh života.

Eglovy paměti: ,,Můj život začal  na nezmapovaném místě kdesi v džungli. Většinu svého života jsem však strávil ve stísněné cele na obří farmě, kde jsem musel společně se svými druhy Elefarty pracovat na výrobě různých masových produktů. Lahodné krabí koláče nebo pavoučí sendviče mi nedaly nikdy spát. Při mém věčném hladu jsem si alespoň při pomyšlení na ně připadal jako v ráji. Každý den jsem ale dostal jen ty nahnilé brambory, hnus.

I když jsem většinu svého života strávil jako otrok, neznamená to, že jsem zemřel jako otrok. Když mi bylo třicet let, byla odstartována nová doba. Začalo to zlou zprávou, kterou se nikdo z nás neměl dozvědět. Přesto se to stalo. Byl jsem to já, kdo se v ten den motal kolem klubovny Skreků a kdo se dozvěděl, že i z nás chtějí udělat masový produkt. Dlouho jsem stál bez hnutí, otřesen nešťastným osudem našeho druhu. 

Jenomže okolnosti mi nedovolily postávat déle. Brzy mě odhalil jeden z hlídačů a já musel utíkat. Zanedlouho jsem se dostal až na samý konec farmy, kde jsem spadl do úzké roury, jenž mě dostala ven. Na chvíli jsem ztratil zrak, poté však spatřil to nádherné sluneční světlo, které naposledy obdivoval před patnácti lety v mém sladkém domově, v v džungli."

Blížil se západ slunce a Eglas stále obdivoval tu krásu. Nepřestal se dívat do posledního okamžiku, kdy ještě bylo slunce alespoň trochu vidět. Ale co teď? Neví nic. Neví kde je a neví kudy jít. Před sebou měl jen rozsáhlý les, celý však obehnaný elektrickým drátem, jak si všiml na jedné mapě na chodbě, když šel náhodou kolem za nějakou prací. Snad už po něm strážní nejdou. Má dostatek času pro přemýšlení o tom, jak se dostat pryč.

Tu ale zazněl čísi hlas: ,,Hledáš něco?“ Ne, to jistě Egla šálí smysly. Už hodně dlouhou dobu neměl nic k jídlu. Vzpomínal si jen na brambory, které měl někdy dávno, ani si nepamatoval kdy.

,,Nebo snad hledáš někoho?“ ozvalo se znova. Jak zapadlo slunce, padla na celý les a jeho okolí hustá tma, takže alespoň začal kolem sebe šátrat rukama. Nemohl však nikoho najít.

,,Nepokoušej se mě nahmatat,“ řekl opět neznámý hlas „i kdybys viděl, nikdy by se ti to nepovedlo.“

,,Kdo jsi?“ zeptal se Eglas. Ne, tohle už přece nemohou být halucinace! I když mu v tom žaludku kručelo stejně.

,,Ještě jsi mi neodpověděl na mé otázky,“ odvětil hlas.

,,Nebudu mluvit s někým, kdo se mi nepředstavil.“ Ozvalo se temné, nechutné ticho. Poté ho přerušil hluk nějaké helikoptéry, která proletěla těsně nad Eglem. Jen na malou chvíli zableskla světla a ozářila ho. Pak zase ta černočerná tma.

,,Říkej mi neznámý,“ řekl opět ten hlas a odkašlal si.

,,Divné… neznámý,“ odpověděl Eglas.

,,Prostě mi tak říkej a teď mi odpověz na to, co jsem se tě ptal.“

,,Jak můžu vědět,“ ohradil se Eglas „že jsi můj přítel?“

„Můžeš mi věřit a dočkat se pomoci, nebo mi nevěřit a trčet tu dál.“ To musel Eglas uznat. Není zrovna v dobré situaci, proto bude muset neznámému důvěřovat, jinak se asi nikdy nedostane ven.

„Dobře, máš pravdu. Hledám cestu,“ odpověděl Eglas.

,,Hm, cestu… myslíš tu, co vede zpět do farmy?“

,,Ne, ne, ne, ne, žádné cesty zpět do farmy. Tam se nevrátím!“

,,Takže myslíš cestu ven, jenomže to se ti  těžko podaří. Tohle je uzavřený komplex. Jediná cesta, která vede ven, je na druhém konci farmy.“

,,Tak to radši chcípnu, než se tam vrátit! Vždyť mě chytí, přikovají ke zdi, začnou mučit a pak zas jen práce a práce. Ale možná ne. Třeba už jsou všichni mí  bratři mrtví, a já budu taky, jestli se dostanu do jejich pařátů.“

„Dobře, dobře.“

Hlas utichnul. Ať ho Eglas volal sebevíc, neodpověděl. Tu zaslechl jiný hlas, který posílil jeho strach.

,,Pane, říkal sem vám už tolikrát, nemá jak utéct. Honil sem ho tímhle směrem. Když už se dostal ven, je teďko na kraji Pavoučího lesa obehnaného elektrickými dráty. Nemá jak utéct.“

 Eglas naklonil hlavu k trubce, kterou se dostal ven a uslyšel na jejím druhém konci kroky Skreků. Hlídač, jenž ho předtím stíhal, teď dopodrobna vysvětloval svému vůdci, jak se věci mají.

,,Pokud se objeví nějaké novinky ohledně toho Elefarta, hlaste je přímo mně!“ přikázal vůdce hlídači.

,,Už sem to říkal generálovi, zítra nechá prohledat úplně celý les.“

Hlasy se vytratily, což Egla uklidnilo. Pak se však objevil jiný problém. Co udělá? Pokud nic nepodnikne, tak ho tu zítra objeví. A jistojistě zabijí. ŤUK. Jakoby na Egla spadl nějaký kámen a on ulehl do hlubokého spánku.

Ocitl v nádherně rozkvetlém sadu plném jablek, hrušek a malin. Kéž by to vše mohl ochutnat v tak krátkém čase, který mu sen umožňoval. Bohužel mu nedopřál ani to jediné zakousnutí, neboť náhle začal sad hořet. Žhavé plameny se tyčily do výšin, jakoby chtěly spálit samo nebe. Pak z ničeho nic ustaly. Jen černý dým se valil z těch ohořelých pahýlů, na nichž se ještě před chvilkou skvěly všechny ty sladké plody. Jak se kouř pomalu vytrácel, zahlédl Eglas v dáli postavu. Měla černý plášť, na hlavě černou kápi a rychle se blížila.

,,Ještě nemám kosu,“ pravila Smrt. „Však přijde den, kdy i ty budeš dřímat v temnotách.“

KŘACH. Eglas byl probuzen dalším kamenem, co mu spadl na hlavu. Šáhl si na bolavé místo a nahmatal krev. Bolest však nebyla tak intenzivní jako ta, co mu nahlodávala duši hluboko uvnitř. Myslel si, že se mu snad rozletí mozek. Po chvilce to ustalo. ,,První den svobody fakt skvělej.“ Zašeptal si Eglas pro sebe. Rozevřel pomalu oči a spatřil vše při starém. Stále ta černočerná tma.

BUCH. Uslyšel dopadnout kámen. BUCH. A další… a další. Odněkud seshora k němu padala hromada. Eglas ale zaslechl i něco úplně jiného. Kroky pavouka, které se blížily rychlostí větru. Ano, už ho i zahlédl, obrovského pavouka velikosti divokého kance, jichž bylo v celém lese plno.  Eglas se raději schoval do roury, kterou se sem minulý den dostal. Další kroky… další pavouci. Byl by se dál schovával v té rouře, kdyby ho něco nepostrčilo kupředu. Cosi mu dodalo sílu a on vylezl z roury a zvolal: ,,Jste jen banda pitomých malých pavoučků!“

Pavouci se rozprchli a Eglas uslyšel opět ten známý hlas.

,,Tak co, jak jsi se vyspal ?“

,,Já spal?“ podivil se Eglas. „Promiň, ale mně se to jako spánek moc nejeví. Hlava mě bolí, žaludek se mi obrací naruby a kdosi, kdo mi řekl, ať ho oslovuji Neznámým, mě dráždí tak stupidní otázkou!“

,,No jo, hlava ho bolí, nic nejedl, chudinka.“ Lesem se rozlehl prudký vítr.

,,Možná jsem v tomhle pro tebe chudinka, ale pavouky jsem zahnal já,“ odvětil Eglas dotčeně. Vítr sílil.

,,Ty? Dovol, abych se zasmál. Nebýt mého příchodu, dávno by tě tu zaživa snědli. Jak vidím, zřejmě se vracejí, jsou hladoví a jestli tu budeš dále stát, bude po tobě. Předtím jsem je zahnal svou silou, ale pořád se osudu poroučet nedá. Musíš vylézt rourou zpět.“

Pavouci se jistojistě blížili. Přestože nebyly slyšet jejich kroky, které byly skryty hukotem větru, bylo cítit, že jsou poblíž. Eglas se proto celkem snadno rozhodl pro návrat do farmy. Prolezl tedy rourou nahoru.

A je zase zpátky. Stojí tu na začátku známé dlouhé chodby vedoucí kolem klubovny Skreků. Zdi jsou jako vždy pokryté nechutným slizem a špínou. Na stropě tlumeně svítí jen několik lamp. Eglas se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho nespatřil. Neodvažoval se mluvit nahlas, tak jen tlumeně zavolal neznámého přítele. Nikdo se ale neozval.

Tu si povšiml malých dveří ve zdi. Visel na nich plakát s jeho fotografií, jeho jménem. Vzpomněl si na vězení, kterého se minulý den zbavil. Zbavil? Vždyť stále trčí na té zatracené farmě! Nahmatal kliku a snažil se dveře otevřít. Marně. Tu si sedl na zem, stejně špinavou jako ty stěny. Na malý okamžik zas usnul.

ŤUK. ,,Vstávej, ty blbečku,“ probudil ho podivný živočich u jeho hlavy. Vypadal jako přerostlý mravenec. Až na to, že byl modrý jako borůvka. ,,Já jsem Neznámý,“ představil se. Eglas si ho chvíli prohlížel a pak, znělo to jako poslední věta před smrtí, líně řekl: ,,Těší mě, tak mě můžeš pohřbít třeba támhle u milých pavoučků v lese. Jsou roztomilí, jsou hraví.“ Velikánský hlad ho přivedl do stavu ,,úplný debil“. Vypadal hrozně, kůže na něm jen visela.

„Mají mě rádi, když si tak hezky lehnu na zem. Vrhnou se na mě a mile roztrhají,“ blábolil dál Eglas. Mravenec ho zatahal za bradu a volal: ,,Probuď se! Probuď se! Když tu zůstaneme, najdou nás!“ Eglas vyskočil na nohy a zvolal: ,,Pak tedy do boje můj statečný rytíři! Zabijeme to kruté zvíře a osvobodíme krásku!“ Myšlenky se mu kompletně zamotaly. Nebyl schopen normálně uvažovat. Snad alespoň mravence poslechne a schová se.

,,Ne, ne! Teď je nutné se ztratit!“ volal mravenec, doufaje, že ho Eglas poslechne. Proč ho vůbec zajímá nějaký bezvýznamný Elefart? Skrývá se za tím nějaké poselství?

---