památník toma dakena

10.30.Bylo těžké dostat se bez Dianiny pomoci dostat pryč,ale zvládl jsem to a nevyčítám jí že odešla..až moc jsem jí ublížil na to abych od ní očekával nějakou pomoc,jsem si jistý že mě má stále ráda,ale bojí se mě,bojí se mých myšlenek,reakcí pocitů,to co si musela prožít pro ni bylo zjevně něčím zvláštní a obohacující.Teprve tehdy totiž nahlédla až do nitra mé utrápené duše a objevila to co vidím ve svých snech..tu děsivou pohlcující prázdnotu..jako jámu do které jsem se zřítil a jejíž stěny mě budou obklopovat navždy.Nejradši bych se stulil hluboko do peřiny zavřel oči a znovu ucítil ty něžné dotyky mé matky,nechal se konějšit sladkými polibky a usínal při pohádce...znovu bych se ztratil ve svých snech a neviděl nic než labutě na jezere plném leknínů,či krtčí nory na mém oblíbeném hřišti,nikdy jsem si nic nepřál tolik jako návrat do dětství,znovu být malým klukem kterého nic netrápí a je štastný s jakoukoliv klukovinou a novou hrou.Nezbývalo mi nic jiného než bezcílným zrakem bloudit po pokoji,ty strohé stěny,studená okna mě vždycky děsily.Byl jsem jako pták uvězněný v kleci,toužil jsem po svobodě..moci tak vzlétnout znovu k té nádherné zemi kde jsem žil do čisté přírody a plnými doušky si vychutnávat nedozírnou čistotu štěstí ..tolik šteští a jediné co jsem směl bylo zustat celé mučivé hodiny na pokoji."Néééé"Zařvalo my v mysli...a jediné na co jsem myslel byl utěk..ale jak??Chtěl bych se za každou cenu dostat pryč ale jakási síla, ty špatné emoce,které mě vždy donutí být hodný chlapec a podřítit se.Tolik emocí které mě nesmiřitelně užíraly až do morku kostí a toužily mě roztrhat.nevím proč ale něco mě nutilo k tomu abych našel utěchu u někoho blízkého..u ...oči mi padly na paní Williamsovou.Po dianě to pro mě byl jeden z těch lidí,kteří mě dokázaly vyslechnouta pochopit,znala mě a snad bych řekl že ještě lépe než já.Pokaždé když jsem jí vyprávěl o svém trápení o touze uniknout,upřela na mě ty své nádherné zelenkavé oči a s nesmírnou ochotu mě vyslechla.Věděl jsem že ted je ten správný čas jí požádat o pomoc.Ruku,kterou jsem měl zahrabanou pod peřinou jsem vystrčil ze záhybů mého oblíbeného teplíčka a lehce ji natáhl k paní Wiliamsové,spala,ale tak nějak jinak,zcela bez hnutí ani peřina se nezdvíhala v pravidelném rytmu s dechem,něco bylo na ní tehdy zvláštního,ruka mi ustrnula ve vzduchu a já poprvé spatřil výraz v její tváři,usmívala se,ale tak krásně,jakoby uviděla něco po čem já toužím,jako by obživla dostala tu svobodu po které já tak toužil.Nechtěl jsem jí rušit,rukam mi automaticky zalezla zpět pod peřinu a já se jen tiše díval na ten krásný usměv.Tehdy vím jak mi bylo,ten výraz pro mě hodně znamenal,náznak osvobození,toho že snad i já brzy dostanu své snění....kéž by....kéž by to bylo tak.Po nekonečně dlouhých minutách,mě konečně něco vytrhlo z mého snění,hlasité zabušení mi okamnžitě zrychlilo tep a já postřehl svuj zoufalý hlas volající osobu,která mu tolik chyběla "Diano".Nebyla to Diana kdo elegantně vplul do pokoje s řezanými květy ovázanými modrou stuhou.Vysoký mladík ,který se přihrnul do pokoje k posteli paní Wiliamsové,mi někoho připomněl...ano samozřejmě..paní Wiliamsová mi o něm hodně vyprávěla,dokázala mi tak věrně vylíčit chvíle kdy ho jako malého roztřeseného kluka vedla za ruku do školy či ty výlety na horské louky..první lásky.S takovým dojetím jsem se díval na tu tvář plnou zkušeností,už to nebyl ten malý klučík ale mladý muž,chvíli jen u ní stál a zamyšleně ji sledoval,všiml jsem si jak se pousmál když viděl ten nádherný usměv na jejich tvářích,lehce se k ní naklonil,věnoval jí laskavý polibek na tvář a pohladil jí orosenými květy.Přitom pohledu jsem ucítil slzy,které se mi derou z očí a šimrají mě po tváři tak moc jsem jí přál tenhle okamžik...vyprávěla mi jak moc by se se svým vnukem chtěla ještě jednou,jedinkrát vidět..pokaždé mi se slzami v očích vysvětlovala že to není možné..nevěděl jsem proč a utěšoval ji.....mrzelo mě že byla v takovém tvrdém spánku určitě by si svého vnuka přála vidět,ale i tak jsem si byl jistý že ho cítí,určitě věděla že je s ní jinak by se tak krásně neusmívala.Po jeho odchodu jsem byl jako omámený,něco krásného mě hřálo u srdce a hladilo jako mateřská ruka...tehdy jsem konečně poprvé spokojeně usnul jako malé kotě zabalené do měkoučkého pelíšku..

11:00Jen velice opožděně jsem si uvědomil že jsem usnul a podrážděně reagoval na sestru,která se mnou otráveně cloumala a v ruce sevřené vzteky se jí třásla sklenka vody.Když jsem na ní mžouravě upřel zrak otráveně mě vybídla,abych spolkl svůj obvyklý prášek na zmírnění těch nesnesitelných horeček,při kterých mě celé noci pronásledovaly noční můry a často trpěl halucinacemi.Když jsem zvedl ruku se sklenicí abych zapil to odporné hořké léčivo,něco mě přinutilo abych se podíval na paní Wiliamsovou zda už je vzhůru a kochá se těmi krásnými květy.Nebyla tam....její postel byla čerstvě ustlaná..ale prázdná..nechápal jsem to,podle sester byla paní Wiliamsová v takovém stavu že se nesměla vzdalovat ze svého lůžka..tak jak by potom mohla.Když sestra mimoděk zavadila o lůžko paní Wiliamsové,objevil se jí na tváři nesmírně prázdný výraz a upřela na mě zděšený pohled.Cítil jsem jak mi bolestí vysychá hrdlo a celá duše touží po odpovědi kde je paní Wiliamsová...ztratila se zrovna ted,když jsem jí toho chtěl tolik říct."Bohužel musím říct"začala sestra opatrně a očima roztěkaně bloudila po celé místnosti a dávala si záležet aby se mi nepodívala do očí"bohužel paní Wiliamsová dnes zemřela...na srdeční příhodu..bohužel nastaly komplikace..a""ale to ne..to nejde..vždyt tady k ní přišel její vnuk,chtěl jí vidět..před chvílí..to..to chcete říct že už byla mrtvá..já..to..ale"přerušil jsem jí a mým tělem cloumal strašlivý smutek a hruza..nechápal jsem to.Sestra na mě vyslala pohled plný pochybností a položila mi nejistě ruku na čelo,vztekle jsem jí odstrčil a zoufale máchal rukama"není mrtvá to není pravda"křičel jsem slabiku po slabice a sledoval sestru,která na mě zírala s podivným výrazem v očích"Tady nikdo nebyl...nemáme v záznamech že by dnes někdo paní Wiliamsovou navštívil"pronesla nesmírně chladným hlasem a dívala se na mě jako na blázna.Tohle jsem odmítal připustit,máchal jsem rukama,chrlil na sestru svoje argumenty,o vysokém mladíkovi a těch krásných květinách.Nechápala mě,poulila svoje nenávistné oči až do chvíle kdy jsem svoje vysvětlování vyčerpáním ukončil."Naposledy vám opakuji že paní Williamsovou dnes nikdo nenavštívil"řekla roztřeseným hlasem a zhluboka se nadechla"Nikdo k vašemu pokoji nepřicházel ani neodcházel..kdyby paní wiliamsovou přišel někdo navštívit musel by se ohlásit na recepci..takže toho prosím nechte"pronesla sestra zvýšeným hlasem,otočila se na podpatku a vztekle práskla dveřmi.

---