TAK TO BYL ZASE ROK...

TAK TO BYL ZASE ROK…

Petr Ch. Dorazil

Zkušenost je název, kterým muži nazývají své chyby.

Oscar Wilde

11.10.2004

Čau Dino,

Dopředu se moc omlouvám, že jsem se Ti tak dlouho neozval, ale události posledních týdnů a měsíců mě naprosto vyčerpávaly a braly mi chuť k jakékoliv komunikaci a to opravdu se všemi. Ani do deníčku bych si nejspíš nepsal, kdybych nějaký měl.

No, ale popořádku :

Víš sama dobře, že jsem se Ti letos ve svých dopisech nijak zvlášť nezmiňoval o tom věčném a patrně i nekonečném problému „já a ženy“.

Zpočátku k tomu nebyl nijaký zvláštní důvod, ale postupem roku jsem si řekl, že bude lepší se o tom všem nezmiňovat, jinak bych se z toho asi zbláznil.

Nicméně teď, čas zase trochu postoupil, událostí přibylo a já už to v sobě déle neudržím. Musí to ven a já vím, že Ty jediná to pochopíš, protože Ty jediná chápeš mě.

Tak Ti to teď tady všechno postupně popíšu, ať se máš nad čím zasmát, ať mě můžeš politovat, třeba i na dálku obejmout a to právě ze všech těch důvodů, které se Ti vždycky tolik bojím říct.

Loni v létě jsem potkal jistou slečnu, říkejme ji třeba Kamila. Nebyl to vlastně žádný nový objev, znal jsem ji již od svých dvanácti nebo třinácti let, ale teď jsem ji spatřil poprvé po více než deseti letech a to i přesto, že bydlíme jen dvě autobusové zastávky od sebe.

Zatímco tenkrát, s těmi krátkými vlasy a sportovní postavou, vypadala spíše jako kluk, tak nyní, ve svých šestadvaceti letech, byla doslova nádherná.

Krásně štíhlá, vysoká, příjemně ostré rysy sladce ladily s krátkým světlým melírem… No prostě nádhera.

Dokonce ani ona na mě nezapomněla. Potkali jsme se na ulici, pozdravili se a šli si každý zase svou cestou. Byl jsem tou nečekanou nádherou tak ohromený, že jsem nebyl schopný ji třeba zastavit a něco říct, dokonce jsem se, ke své škodě, nevzmohl ani na to, abych se za ní otočil.

No, tak třeba se ještě někdy potkáme, napadlo mě a skutečně jsem nemusel ani dlouho čekat.

Za necelý měsíc jsme se potkali zase, ale naše setkání dopadlo naprosto stejně, jako to předchozí. Byl jsem z ní prostě úplně mimo.

A když jsme se potkali potřetí, neměl jsem - pro změnu - u sebe žádné peníze, abych ji třeba pozval alespoň na kafe. Byl jsem totiž tenkrát bez práce a peněz opravdu nebylo nazbyt. Hned z další podpory jsem si dal do peněženky „železné“ dvě sta, vyhrazené jenom a pouze pro naše další setkání.

A to bylo opravdu vrcholem všeho výsměchu mého osudu, když jsme si pátého ledna na pracovním úřadě podali dveře.

Ona vycházela, já šel dovnitř a přestože jsem se tam dlouho nezdržel, tak když jsem vyběhl ven, už jsem ji nenašel a nepomohly mi ani ony „železné“ dvě stovky v kapse.

V polovině ledna jsem pak začal pracovat v té obchodní společnosti - jak jsem Ti tenkrát psal - a peníze se mi doslova jen hrnuly. „Železné“ dvě sta se změnily na „železný“ tisíc a ten na sebe nenechal dlouho čekat.

Necelé dva týdny po první výplatě si takhle ve středu, cestou z práce nastupuji do autobusu a koho nevidím – seděla si tam, sama na dvousedadle, skoro jakoby na mě čekala, v zimním oblečení ještě krásnější, než v létě.

To byla ta pravá chvíle!

Ani jsem se na nic neptal, sednul si vedle ní, málem jsem ji i políbil a proti všem mým obavám, že si nebudeme mít co říct, jsme se začali bavit tak nenuceně, tak uvolněně, jakoby jsme se vídávali každý den.

V tu chvíli se doposud naprosto běžný, šedý, studený a mokrý únorový večer doslova rozzářil.

Nestihli jsme si sice toho moc říct, jel jsem tenkrát jen dvě stanice, ale stihli jsme si vyměnit telefonní čísla a slíbit si, že si zavoláme a někam zajdeme.

Osud se nade mnou smiloval!!!

Samozřejmě, že jsem na nic nečekal - víš přece, že musím mít všechno hned - a zavolal jsem jí už druhý den a bez jakýchkoliv obtíží jsme se domluvili na sobotu, sedm večer.

Celé ty dvě dlouhé noci jsem skoro nespal, jak jsem se těšil.

V sobotu, přestože za normálních okolností se jen sprchuji, jsem si napustil vanu již ve dvě odpoledne a do půl páté se drhnul, jako bych místo na rande šel na džihád.

Na půl osmou jsem objednal stůl v anglické restauraci - víš, tam jak jsme byli, než jsi odjela - mají tam ty malé stolečky s červenou lampičkou, no prostě prostředí, jak má být.

No, a - řekněme si upřímně - taky tam točí mé oblíbené pivo.

Sešli jsme se u nás na kopci, bydlí totiž jen několik bloků ode mne, a sejít dolů do města, byla právě ta půlhodinka ke stolu.

Přišli jsme včas a za celých těch šest hodin, co jsme tam seděli, se řeč ani na chvilku nezastavila. Bylo to neuvěřitelné!

Byli jsme si vlastně naprosto cizí a přitom jsme si dokázali šest hodin nepřetržitě povídat.

A tak jsem se samozřejmě dozvěděl spoustu zajímavých věcí:

Tak třeba je o třičtvrtě roku starší, než já, že je bez práce už jsem vlastně věděl z 5. ledna, stala se obětí hromadného propouštění v továrně na boty - mimochodem, bez práce je dodnes - má tříleté vzdělání v obuvnickém oboru, má ráda diskotéky, obdivuje žraloky, maminka je z Maďarska, otec rodinu opustil a nedávno se po dvou letech rozešla s klukem, protože ji údajně svým chováním moc omezoval.

Taky jsem jí naoplátku sdělil několik perliček ze svého bujarého života a celých šest hodin našeho rozhovoru jsem se úspěšně vyhýbal odpovědi na její neodbytný dotaz, co jsem za znamení horoskopu.

Víš přece, že tuto informaci podávám tak nějak… No prostě nerad. I když vlastně ani sám nevím proč.

Když nás ve dvě kvůli zavírací hodině začali vyhánět, dohodli jsme se, že se přesuneme zpět na kopec na diskotéku, která je asi napůl cesty mezi našimi domy.

Tentokrát už jsme ale jeli autobusem, přecejen po mých osmi pivech a jejích téměř dvou litrech vína nám poněkud ztěžkly nohy…-)

Dostali jsme se tam něco těsně před třetí a i přes tuto pokročilou hodinu po nás ti velcí kluci u vstupu chtěli peníze.

Připadlo mi to jako naprostý nesmysl, chtít ve tři ráno vstupné na věčně prázdnou diskotéku a tak jsem se chtěl ujistit, jestli jsem slyšel opravdu dobře.:

-„Si děláš prdel, ve tři hodiny vstupné, né?!“, zeptal jsem se.

-„Bez prdele vstupné!“, odpověděl ten velký kluk a z jeho nadmuté hrudi bylo zřejmé, že opravdu trvá na svém.

Kamila tady očividně nebyla poprvé a aby předešla jakýmkoliv konfliktům, okamžitě vytáhla z peněženky stovku, dala ji tomu velkému klukovi a vtáhla mě dovnitř.

Postavili jsme se k baru a sotva jsme si objednali, znovu se stala naprosto neodbytnou s požadavkem mé odpovědi na její otázku - co jsem to za znamení.

Už mě s tím i přes svou neuvěřitelnou krásu pomalu začínala štvát. Víš přece, že já na tyto věci prostě nejsem, horoskopy nečtu a kdy se kdo narodil mě zajímá jen kvůli oslavě narozenin.

Myslím, že pokud si dva lidé rozumí a vzájemně si vyhovují a milují se, tak je přece úplně jedno nějaké znamení horoskopu.

Když jsem dopíjel druhé pivo a ona byla svou otázkou stále neodbytná, rezignovaně jsem se rozhodl, že si zapálím a pak jí to prostě řeknu, hlavně ať už je konečně klid. Sotva jsem ale vytáhl cigaretu z krabičky, nějaký opilý kolemjdoucí do mě vrazil a cigareta mi spadla na zem. Ohnul jsem se pro ni a co nevidím - kde se vzala tu se vzala, na zemi ležela dvacetikoruna.

Lepší pomoc jsem si ani nemohl přát.

Vybral jsem tu správnou stranu, plácl minci na bar a řekl jsem: -„Orel!“

-„Co?“, zeptala se, vytržená z přemýšlení, jak ze mě tu odpověď konečně dostat.

Posunul jsem jí minci blíž a řekl znovu: -„Orel!“

Hleděla na mě, jako když popeláři podáš vzorec shoření mobilního telefonu při průletu atmosférou.

-„Co orel? Jaký orel?“, nechápala.

Ach Bože, už tenkrát, mě to mělo trknout!

-„No Orel!“, zopakoval jsem a ukazoval na tu dvacetikorunu v domnění, že strany mince umí pro sázku pojmenovat přece každý.

-„Jaký orel?!, zeptala se znovu a začala se vyděšeně rozhlížet, pevně přesvědčena o tom, že na její oblíbené diskotéce žádní vycpaní ptáci nejsou.

V tu chvíli mi bylo zcela jasné, že ke svému znamení se budu muset prostě přiznat a dvacetikorunu si tak maximálně schovat na horší časy.

-„No tak co řekneš, když ti někdo podá minci a řekne OREL?!,“ zkusil jsem ještě naposledy.

-„Panna!“, řekl barman, který mi právě přinesl další pivo a dvacku mi sebral.

-„Panna,“ zopakovala a až teď jí to zřejmě docvaklo. „Ty jsi Panna?“

-„No, znamením jo,“ přiznal jsem a byl rád, že už to mám konečně za sebou.

Jak moc jsem se mýlil!

Pomalu se skrze zatnuté zuby nadechla a nasadila výraz, takový ten… Sakra, jak to popsat?! No, prostě takový ten, jako když je něco špatně, určitě mi rozumíš a jestli ne, tak Ti to předvedu, až se vrátíš.

Přemýšlel jsem, co může být na mém znamení tak špatného. Bylo vidět, že z toho opravdu radost nemá. Napadly mě jen dvě věci :

1. je z těch horoskopů a všech těch kravin kolem tak zblblá, že ví, že mé znamení se podle hvězd nehodí k jejímu

nebo

2. bývalý byl taky Panna.

A vzhledem k tomu, že za celý večer, kromě oné neodbytné otázky, co jsem za znamení, nepadlo o hvězdách a horoskopech ani slovo, zvolil jsem ve svém dotazu možnost b.

Podívala se na mě a místo odpovědi jen významně pokývala hlavou.

Ale ne…., povzdychl jsem si. Tak zbytečná kaňka na jinak naprosto nádherném večeru.

Slečna má komplex!

Tak to je v pr… Teď už nezbývá než doufat, že se mi ho podaří odstranit.

Než jsem se však stačil byť jen trošku zamyslet, jak bych to udělal, hudba náhle ztichla, všude se rozsvítilo a zase nás začali vyhánět.

No jo, vždyť ono už taky bylo téměř pět ráno!

Rychle nám ten večer uběhl, jen co je pravda.

Shodli jsme se na tom, že ještě není všem dnům konec a vykročili směrem k domovu. Tedy - k tomu jejímu.

Byla strašná zima a tma, no prostě únorové ráno jak má být a když jsme během asi deseti minut stáli na schodech před jejím domem, napadalo mě milión krásných věcí, které by se ještě mohly stát.

Když jsme si po chvíli tichého přešlapování ve sněhu vzájemně poděkovali za krásný večer, pomalu ke mně přistoupila, ruku mi dala do vlasů, přitiskla se ke mně a začala mě líbat.

Bože, to bylo nádherné!

Bylo to, jakoby jsi padala z nejvyššího vodopádu na světě do hluboké modré laguny.

(Tyhle věci moc popisovat neumím, ale bylo to prostě něco neuvěřitelného, určitě mi rozumíš…)

Po chvíli toho nechala a bezeslova zmizela v domě.

Když jsem se pak vracel domů, měl jsem pocit, že nejdu, že nemusím vůbec hýbat nohama, že se vznáším kousek nad zemí.

Usnul jsem jak mimino.

Naše další setkání pak do jisté doby probíhala obdobně. Většinou v nějaké hospůdce, ať už sami nebo s přáteli, hodně se mluvilo, sem tam nějaké to políbení, vždycky jsem ji pak doprovodil domů, ale nic víc.

Když už to tak šlo asi měsíc, začal jsem mít nejisté pochybnosti. V mých „běžných“ vztazích věci probíhají trošku jinak, to nakonec přece víš.

A pak - ty tři večery, v poměrně krátké době po sobě, které vysvětlily naprosto vše.

Takže ten první:

Seděli jsme si takhle jeden večer ve sportovní hospůdce nedaleko mého domů a na všech televizorech tam na nějakém satelitním kanálu běžel fotbalový zápas. Byla to nějaká Italská liga, samozřejmě jsme to nesledovali a věnovali se sobě. Až do jistého okamžiku. Jeden z fotbalistů asi uprostřed zápasu spadl na zem se srdeční příhodou.

Vzbudilo to samozřejmě spoustu pozornosti, jak na stadiónu, tak i v hospodě, nebyl to v té době totiž jediný takový případ. Taky jsme na chvíli zpozorněli a protože televizor jejím směrem byl blíž než mým, zeptal jsem se, kdo to vlastně hraje, aniž by mě to ale ve skutečnosti nějak extrémně zajímalo.

-„LACIO ROMA…“

-„Jaká ROMA?!“, přerušil jsem ji zděšeně. „Snad Řím, né?!“

-„Jo, jo. Řím,“ přitakala. „Itálie.“ Říkala to s nadšením školáka poprvé otevírajícího atlas.

-„No, hlavní město,“ podotkl jsem a v tu chvíli - ani nevím proč - mě napadalo, že si ji z těch hlavních měst trošku vyzkouším. „Tak schválně,“ řekl jsem a na začátek zkusil takový malý pamětnický oříšek. „Jaké je hlavní město Východního Německa?“

Zarazila se.

-„Nevím,“ pokrčila rameny. „Vídeň?“

Teď jsem se s obrovským zděšením zarazil já. -„Cože?!“

-„No já nevím,“ hájila se.

Uznal jsem, že hlavní město již neexitujícího státu opravdu nemusí vědět zrovna každý. Zkusil jsem tedy Austrálii, protože u ní si většina lidí myslí, že je to Sydney.

-„Sydney!“, odpověděla bez rozmýšlení, očividně pyšná, že to tak přesně ví..

-„No,“ povzdechl jsem si. „Canberra.“

-„Jó?, podivila se. „To jsem v životě neslyšela.“

-„A co Spojené státy?“

-„Já nevím…..Kanada?“

No tak to už je moc.

-„Kanada je samostatný stát na sever od USA. O Washingtonu jsi nikdy neslyšela?“

-„Jó,“ zaradovala se. „Washington dý sí..“

Nemělo cenu zkoušet, jestli ví, co ta dvě písmena na konci znamenají.

-„A Japonsko?“, chytal jsem se každého stébla.

-„Čína?…“, odpověděla nejistě.

No nazdar.

-„Prosím tě, víš alespoň naše hlavní město?“, rezignoval jsem.

-„Jo, jasně. Praha,“ vybafla hrdě. „A ještě vím Maďarsko, Budapešť.“

V tu chvíli mi to všechno došlo. Hned jsem si vzpomněl na naše první rande. Neschopnost najít si práci, maďarští předci, komplex kvůli znamení zvěrokruhu a to fiasko s dvacetikorunou…

Že by všechny ty pověsti o hlouposti Maďarů byly nakonec pravda?!

Ach Bože! Jak hořké zklamání!

Hned jsem zaplatil, doprovodil ji domů a oproti všem dosavadním zvyklostem jsem se rychle rozloučil a klidil se pryč. Cestou domů se mi svíravou bolestí v hrudi chtělo strašně křičet, aniž bych vůbec věděl co.

Vím, že zeměpisné znalosti dobrý vztah nedělají, ale ty věci z našeho prvního rande, to všechno dohromady….

Nicméně jsem si řekl, že nebudu dělat žádná ukvapená rozhodnutí, třeba si to všechno jen namlouvám, možná je to jen podivná shoda okolností. Pro jistotu jsem vypnul telefon a šel hned spát, ráno je přece moudřejší večera.

Druhý den jsem se sešli zase večer, dokonce v té samé hospodě. A tím už jsme vlastně u druhého z těch tří zmiňovaných setkání.

Ptala se mě, co se včera stalo, že když jsem odcházel, připadal jsem jí naštvaný. Odpověděl jsem, že se nic nestalo, že se jí to asi jen tak zazdávalo a vlastně jsem ani moc nelhal.

Předchozí večer ve mně byla spousta prapodivných pocitů, ale zloba to nebyla. Tu poznám bezpečně.

Zřejmě ale cítila nějaký podíl na mých nejasných pocitech z předchozího večera a tak mi, zřejmě coby omluvenku, přinesla podložku pod myš k počítači a černé, jen velmi stroze sešité papuče, které tím svým ostrým lemem budily dojem, že jsou naruby. Patrně vzpomínka na její poslední a předpokládám, že doposud i jediné zaměstnání..

Už jsem od žen dostal spoustu roztodivných dárečků, jako třeba všelijaké ty plyšové potvory, cédéčka, přívěšky, knížky, flašky s bůhví jakým jakože vzácným sajrajtem a kdo ví, co ještě, ale tohle to všechno strčilo do kapsy. Dneska jsou to papuče, zítra župan a pozítří klíče od pokoje v domově důchodců a formulář s předepsanou poslední vůlí.. Na to se prostě nedalo nic říct.

Ani já ale nepřišel s prázdnou. Přinesl jsem jí dvě své básně. Ne proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit nebo ji na to - jak se říká - sbalit, což už koneckonců máme tak nějak za sebou, ale chtěl jsem vyzkoušet její přirozenou inteligenci, ne jen znalosti.

Víš přece, že je to takový můj oblíbený testík na nové lidi kolem sebe.

Jestli je pochopí, resp. řekne k tomu víc, než jen „Hm. Dobrý.“ (což - víš sama - pro mě není názor) a pochopí tak vlastně mě takového, jaký opravdu jsem, tak snad i zapomenu na Čínu, co by hlavní metropoli Japonska, pokusím se odbourat ten komplex se znamením horoskopu a třeba z toho bude nakonec i pěkný vztah.

A o to tady přece jde.

Dal jsem je na stůl, zrovna když odešla na WC a byl jsem moc zvědavý na její první reakci.

-„Jé, co to je?“, bylo první co řekla, když se vrátila. „To jsi psal ty?“, zeptala se, když na čelní straně uviděla mé jméno.

Neříkal jsem nic a sledoval, co bude dál.

-„A to si mám jako přečíst?“, zeptala se ne moc nadšeně po té, co oba svazky prolistovala a zjistila, že tam nejsou žádné obrázky.

Ne, vytřít prdel!, bylo vskutku to úplně první, co mě napadlo.

-„No. Třeba,“ řekl jsem a už tenkrát mi bylo zcela jasné, že tudy cesta bohužel nepovede.

Seděli jsme tam pak asi ještě hodinu a když odcházela - dřív než já, protože jsem musel počkat na kamaráda, co mi měl vracet peníze - a sbírala si všechny své věci, vzala samozřejmě i ty dvě básně.

-„Tak já si to někdy přečtu.“

Absolutně jsem nevěděl, co dál dělat.

Víš přece, jaké ženy mě zajímají. Nepotřebuju zrovna modelku, sám taky nejsem žádný manekýn, ale chci, aby to byla žena s velkým Ž, tedy žena, která žensky vypadá, žensky se chová, stará se o sebe a hlavně žena, která má mozek v hlavě, ne jenom a pouze na diskotéce.

Kamila žensky vypadá a stará se o sebe. Ale to je bohužel všechno.

A to, co předvedla následující víkend mi dokonale otevřelo oči a vyřešilo všechny nejasnosti.

Tím jsme u toho třetího zmiňovaného večera.

Byla sobota a my se domluvili, že zajdeme na diskotéku do Hvězdy. Šla s námi ještě jedna její kamarádka s kterou mně Kamila seznámila už dřív. Ve Hvězdě nevybírají vstupné, takže je tam vždycky hodně lidí. Ale ten den to byl opravdu extrém, bylo to, jakoby tam zadarmo i nalívali.

U vchodu stál človíček z ochranky a pouštěl dovnitř přesně tolik lidí, kolik vyšlo ven. Stoupli jsme si do řady a čekali. Netrvalo dlouho a před námi stáli už jen dva lidé.

Bylo asi půl desáté a dlužno říct, že teplo vypadá opravdu jinak. I přesto že - jak jistě víš - nesnáším diskotéky kvůli tomu neskutečnému hluku a množství lidí kolem, jsem se docela těšil, až budeme uvnitř.

Po chvíli vyšli ven tři lidé. Ti dva, co stáli před námi, samozřejmě na nic nečekali a vešli dovnitř. Zůstalo tam tedy jakoby jedno volné místo, což si Kamila velice dobře spočítala, bezeslova vběhla dovnitř a mě s kamarádkou nechala stát venku.

Čekal bych, že počkáme, až vyjdou další dva a vejdeme všichni společně, ale tohle bylo moc.

A to to nejlepší mělo teprve přijít.

Když jsme se s kamarádkou asi po čtvrt hodině dostali dovnitř taky, našli jsme ji u stolu s nějakými známými. Přisedli jsme si a tu událost u vstupu jsem radši nekomentoval. Asi hodinu po našem příchodu začala hrát nějaká písnička - opravdu nevím, která konkrétně to byla, na diskotékách mi přijdou všechny stejné - Kamila se na židli začala pohupovat do rytmu a prohlásila, že kdyby tam nebylo tolik lidí, tak vyskočí na pódium a udělá striptýz.

I přesto, jak mě ta věta překvapila, první, co mě napadlo bylo, že dám na stůl tisíc korun na to, že to neudělá. Pak jsem si ale uvědomil, že tolik peněz u sebe nemám a navíc, přece se - zatím ještě - má slečna, nebude vystavovat na odiv kdejakému opilci, kterých tam ten večer bylo opravdu požehnaně.

A taky jsem jí to hned řekl. Jsem holt asi ze staré školy. Odpověděla mi, že přesně tak ji omezoval i bývalý.

A v tu chvíli mi to došlo. Ona si vlastně celé ty dva měsíce jen testovala, nakolik se budu chovat jako on, když jsme to stejné znamení. Proto jsme se celou tu dobu jen vodili za ruce jak třináctiletí studenti, proto mě políbila vždy jen na přivítanou a na rozloučenou, proto nedošlo k ničemu většímu. A dopadlo to zřejmě tak, jak předpokládala.

Na rozchodu jsme se domluvili hned, i když já své důvody raději neuváděl.

Zaplatil jsem - tentokrát již jen to svoje - a šel se opít jinam.

Byla pro mě stejně nevhodná, jako krásná. Tenhle vztah by nefungoval, i kdybych byl narozený ve znamení - třeba - trolejbusu.

Následující dny a týdny probíhaly poklidně, od rána do večera jsem byl v práci a o víkendech hodně po hospodách, protože mí spolupracovníci byli vpravdě veselá banda.

A jeden z nich - Radek - bydlel dokonce kousek ode mne, takže nejednou večer se nám stalo, že jsme nebyli v hospodě, ale u něj doma. Většinou když bylo před výplatou.-) Měl pronajatou malou garsonku s výhledem na kostel, to zřejmě proto, aby se každé ráno mohl Bohu omluvit za hříchy spáchané v opilosti.

A jednou takhle, byla to, myslím, středa, jsme u něj zase tak trošku zabředli, ještě s jedním spolupracovníkem, Zdendou. Bylo kolem půl desáté, už jsme byli trošku opilí a Radkovi se zachtělo dámské společnosti. A protože on sám nebyl odsud, tudíž tady kromě lidí z práce nikoho neznal, vyzval nás, ať „někoho seženeme“.

Okamžitě jsem řekl, že neznám nikoho, kdo by mohl přijít. Ve skutečnosti jsem tím ale myslel, že neznám nikoho, kdo by byl ochoten se uprostřed noci sbalit a jít se podívat na nějaké tři opilé pitomce, kteří nemají do čeho píchnout.

Zato Zdenda s výrazem majitele Night-clubu na tváři vytáhl telefon a začal prohledávat seznam. Poslal několik zpráv, dvakrát nebo třikrát telefonoval, řekl pár sprostých slov a asi za čtvrt hodinky prohlásil, že přijdou dvě nějaké jeho kamarádky. Radek zajásal a okamžitě se šel okoupat. My se Zdendou jsme si nalili dalšího panáka a vrátili se k nějakému bezvýznamnému rozhovoru, který jsme předtím nedokončili.

Cítil jsem na sobě, že bych se měl umýt taky, ale nevěděl jsem, jak skloubit tuto potřebu s chutí zůstat na párty. Bylo mi totiž zcela jasné, že po příchodu domů v podroušeném stavu sebou jen bezvládně praštím do postele a ráno budu rád, když se probudím včas do práce.

Po chvíli jsem se rozhodl tyto úvahy nechat na vývoji situace a věnoval jsem se láhvi Absinthu, která v poměru k naší opilosti ubývala nezvykle pomalu.

Bylo asi deset, když se Radek vypotácel z koupelny a sotva se oblékl, ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.

-„Á, už je to tady,“ zajásal Zdenda a hnal se ke dveřím.

Já seděl v křesle, v protějším rohu té jediné místnosti, kterou Radkův skromný příbytek poskytoval a ke svému vlastnímu překvapení jsem nebyl ani moc zvědavý, jaká že to slečna rozšíří osazenstvo této skromné oslavy všedního dne.

Slečna vstoupila zrovna když jsem si naléval další skleničku. Narovnal jsem hlavu a naše pohledy se na okamžik střetly. Jen na okamžik. Na krátký a strašně silný okamžik. Málem jsem zapomněl dýchat. Nedokážu to přesně pojmenovat, ale….

Prostě to nejspíš byla ona pověstná láska na první pohled a to (z mé strany) i přesto, že slečna vážila minimálně tolik, co já.

Radek kolem ní začal okamžitě poskakovat s nabídkou, zda-li si dá Absinth nebo Absinth, protože nic jiného jsme tam neměli a Zdenda se ani nijak neobtěžoval s představováním.

Já seděl dál v křesle a prohlížel si ji. Pravda, postavou byla trošku větší, než bych si u své partnerky představoval, ale bylo v ní něco, co mě neuvěřitelně přitahovalo. Odhadem jí mohlo být tak dvaadvacet, vlasy měla rovné, na ramena, krásný hebký obličej, okousané nehty a oči, ze kterých doslova sršela pohoda a klid.

Když se Zdenda pořád k ničemu neměl, představila se nám Pavla sama s tím, že se zdrží jen chvilku, protože se teprve teď vrací ze školy a s neskrývanou nechutí vzala od Radka skleničku Absinthu zředěného práškovým džusem. Pak si sedla ke stolu a zapálila si. Udělal jsem totéž, i když pořád ve svém křesle. Radek byl jejím příchodem jako vyměněný. Neustále poskakoval sem a tam a nevěděl, co všechno by jí ještě nabídnul. Ono toho totiž taky nebylo moc co nabídnout. Bylo před výplatou, Radek s penězi nikdy nijak nešetřil a tudíž jeho skříňky kromě několika sáčků a plechovek s trvanlivými potravinami zely prázdnotou. Já i Zdenda jsme na tom tenkrát byli podobně a to byl nakonec i jeden z důvodů, proč jsme tento večer nebyli v hospodě, ale u Radka doma.

Řekl jsem si, že až dokouřím, půjdu za Pavlou a zavedu jeden z těch nejhorších rozhorů, co můžou nastat, když se Ti někdo zalíbí - tedy ten první. Čáru přes rozpočet mi však udělalo další zaklepání. Tentokrát ale silnější, než prve. A klepání proto, že Radkovi nefungoval zvonek. Ten okamžitě nechal Pavlu Pavlou a hnal se ke dveřím. Když otevřel, vstoupila do místnosti druhá, ze Zdendou sehnaných obětí. Ta už byla starší a tím myslím, že měla minimálně něco kolem čtyřicítky. A to, že přišla na tuto oslavu mezi cizí chlapi, v deset večer a v opravdu velmi přiléhavém, sepraném tričku nasvědčovalo, že tato na první pohled zkrachovalá osoba je na lovu. Zřejmě rozvedená nebo doposud svobodná a zcela očividně nikým nechtěná. A s jejím příchodem zmizela všechna ta poklidná pohoda, která na naší párty doposud panovala. Bylo to, jako když se celé odpoledne s naprostou spokojeností sluníš někde na pláži, užíváš si pohody, slunce, moře a koktejlu a v tom Ti zničehonic na hlavu spadne mražený bagr. No prostě hrůza. Sotva vstoupila, začala slídit, co by se dalo vypít a sníst, dokonce byla i dost drzá na to, aby bez jakýchkoliv dotazů prohledala Radkovi skříňky. Ten se slovy „Udělej si pohodlí“ spadl do postele a pak již jen s tupou opilostí zíral na ženskou destrukci svého bytu.

Opravdu jsem se nepotřeboval dívat na tu zhmotnělou zkázu našeho, doposud bezchybného, večírku. Příchodem Pavlíny jsem dostal neutuchající potřebu vypadat dobře a to nejpozději hned. Zeptal jsem se Radka, zda-li bych se tam mohl osprchovat, to abych na párty nechyběl dlouho, a ten blbec - dodnes nevím proč - mi začal napouštět vanu.

Co už. Nalil jsem si plnou skleničku té nechutné zelené břečky a zavřel se v koupelně tajně doufajíc, že mi Pavla přijde umýt alespoň záda.-) Zamknout se stejně nedalo, neboť nebylo čím. Byl to byt opravdu s plnou výbavou.

(Všímáš si té zvláštnosti, že vždycky když potkám novou holku mám tendence se okamžitě umývat???)

A mé nejtajnější přání, které jsem ten večer měl, se mi téměř i splnilo.

-„Nechceš umýt záda?“, zavolal z pokoje Radek.

-„Od tebe ani ne,“ zvolal jsem zpátky a po chvíli bylo před dveřmi slyšet jakousi neidentifikovatelnou změt hluků a než bys řekla průmyslový obuvník, byla mi do koupelny vtlačena Pavla. Bohužel očividně nebyla na něco takového připravena a hned se taky, celá pomatená, drala ven.

Ach jo.

Když jsem asi po dvaceti minutách, čistý jak slovo boží a ožralý jak prase, opustil koupelnu a vešel do pokoje, Pavlína už tam nebyla. Zmateně jsem se začal rozhlížet, ale můj zrak mě opravdu neklamal. Zeptal jsem se Zdendy kam zmizela a on mi odpověděl, že vzhledem k tomu, že jela teprve ze školy, musela odejít domů.

Zklamaně jsem se posadil do svého křesla a zapálil si. Sakra! Co teď? Kdo ví, kde a kdy ji zase uvidím. Nezbývalo než jednat okamžitě. Dopil jsem to málo, co mi po koupeli ve skleničce zůstalo a rozhodl se k odchodu. Zdenda se ke mně okamžitě připojil a Radek si tak zkázu svého bytu mohl vychutnat sám.

Sotva jsme vyšli ven, vyptal jsem si od Zdendy Pavlínino číslo a hned jí napsal zprávu. Má opilost už byla v pokročilejším stavu a já se musel na telefon dívat pouze jedním okem, abych rozpoznal písmena na displayi. Zeptal jsem se jí, kam mi utekla i přesto, že jsem to již vlastně věděl.

Odpověď přišla hned a bylo v ní přesně to, co říkal Zdenda a navíc ještě to, že kdyby mohla, tak by zůstala déle. Navrhnul jsem další setkání hned na pátek, protože to jsem byl se Zdendou, Radkem a ještě několika dalšími spolupracovníky domluven na velkou páteční párty, kde se pravidelně oslavuje konec pracovního týdne.

Odpověď přišla opět okamžitě a byl v ní jasný souhlas.

-„Tak povídej,“ vyzval jsem Zdendu po té, co jsem schoval telefon, zapálil si ten den asi třicátou cigaretu a posadil se na blízkou lavečku.

Zdenda pochopil, na co se ptám a spustil.

Můj věkový odhad té nádherné baculky nebyl úplně přesný a k mému částečnému zklamání byla mladší, než jsem tipoval. Víš sama dobře, že preferuji spíše starší ženy. Nemyslím tím nějak extrémně starší než já, ale alespoň tak nějak přibližně, s mladýma holkama je to těžké, ty se ve většině případů teprve hledají a na to já už tak nějak nemám trpělivost. Starší žena už má ujasněné názory, už většinou ví, co chce a hlavně je takříkajíc vyblbnutá. Už ví, že na světě jsou i jiné věci než diskotéky a butiky se slevami, nenosí trička s obrázky oblíbené kapely, nevěší na sebe kdejakou pitomost, už se nepotřebuje brouzdat spadaným listím v parku, má sama před sebou vyřešené otázky vdávání a rodičovství a hlavně ví, jak se v které situaci zachovat.

Pavlíně je teprve devatenáct, studuje na prodavačku, zrovna má před závěrečnýma zkouškama, údajně je obklopena spoustou pochybných existencí, na diskotéky nechodí, drogy prý nebere a tatínek, mimo to, že vlastní čerpací LPG stanici nedaleko mého domu, na níž si Pavlína často přivydělává, dělá osobního řidiče našemu panu starostovi.

Mít vlivné známosti se může hodit.

Hodiny nám opět trochu poskočily a já se radši odpotácel k domovu. Pro tento den již bylo nových zážitků víc, než dost.

Pátek přišel rychle, ale tentokrát jsem nebyl tak nervózní, jako tenkrát s Kamilou. Těžko říct proč. Možná proto, že za celý den v práci na nějakou nervozitu prostě nebyl čas.

Do hospody jsme šli rovnou z práce, tedy něco kolem osmé, Pavlína přišla chvíli po nás. Sedli jsme si pak samozřejmě ke stolu a i když nás nebylo tolik, jak jsme původně plánovali, zábava se rozběhla rychle.

Pavlína seděla vedle mě a přesto, že ze všech lidí u stolu znala pořádně vlastně jen Zdendu, se zcela bez problémů zapojovala do hovoru s - pro ni - vlastně naprosto cizími lidmi.. Sice jsme si s Pavlínou moc nepopovídali, ale i tak to byl díky ní večer krásný a zábavný, domů jsem se dostal hodně po půlnoci, samozřejmě a bohužel sám, ale s příslibem dalšího setkání hned následující večer.

Ten přišel velice rychle, možná taky proto, že jsem se teprve ve čtyři hodiny odpoledne probudil. Sotva jsem rozlepil oči, našmátral jsem vedle sebe telefon a smazal čtyři zmeškané hovory z jednoho stejného čísla. První hovor jsem zaspal o půl druhé a ten poslední mě v podstatě probudil. Bohužel to nebyla Pavlína, jak bych si přál, ale Radek, který, přestože setkání bylo domluveno na sedmou večer, seděl v hospodě už od jedné hodiny a nechtělo se mu chlastat samotnému. Když jsem se trošku probral, osprchoval jsem se, posnídal večeři a vyrazil za ním. To bylo asi v šest, Pavlína měla přijít v sedm… Důležité je nechodit pozdě.

Jako obvykle jsem začal kafíčkem a Fantou, i když Radek na mě už zdálky mával poloprázdným půllitrem. Nechtěl jsem se nijak střemhlavě vrhat do alkoholového oparu, něco ve mně mi říkalo, že tento večer bude zajímavý něčím naprosto odlišným. Něco po půl sedmé se začali scházet první členové našeho pracovního kolektivu, tedy žízniví dealeři telekomunikačních služeb. Když o čtvrt na osm přišla Pavlína, měla co dělat, aby si mohla sednout. U stolu pro šest nás sedělo devět (tedy i s ní) a víš přece sama dobře, že každý člověk potřebuje prostor. A Pavlína obzvlášť.-)

Večer nad spoře osvětleným stolem s bandou veselých lidí ubíhá bohužel rychle a tak než jsem se stačil pořádně rozhlídnout, bylo deset hodin. Pavlína seděla vedle mě zprava a již od svého příchodu se mě svou levou rukou snažila velmi zlehka hladit po noze.

Ano, i já jsem dělával tyto letmé doteky, když mi bylo ještě –náct… Když mě ta její nesmělá nerozhodnost přestala bavit, chytil jsem ji za ruku a položil si ji na nohu sám. Pavlína ihned pochopila, že může dělat

v podstatě cokoliv a s tím velmi příjemným hlazením nezůstala jen na noze…

Kolem půlnoci mě začala zničehonic bolet záda a Pavlína se nečekaně nabídla, že mi je namasíruje. Navrhla, že můžeme zajít k ní na onu LPG stanici, že je tam přes noc zavřeno a tak bude moct nerušeně provést onu masáž, údajně je v tom školená.

No, snad je to pravda a já se ráno budu moct pohnout, napadlo mě tenkrát.

Hospodu jsme opustili se zavíračkou,tedy někdy kolem druhé a skutečně jsme se přesunuli na tu benzinku,která byla vzdálená asi jen pět minut cesty. Je to zvláštní, chodím kolem toho každý den, navíc minimálně dvakrát a nikdy jsem si nevšiml, jak přitažlivá osůbka tam pracuje. Ono to vlastně ani není benzinka v pravém slova smyslu, je to jen taková malá budka, ve které nic neprodávají a vedle ní obrovská nádrž s plynem. Nicméně působilo to tam tak nějak útulně. Elektrické kamna uprostřed místnosti jela naplno, už když jsem vstoupil. Pavlína zřejmě předpokládala, že by jsme se tam mohli ocitnout.

Sedla si na velkou postel, která tam byla pod tím dokonale zatemněným oknem a vybídla mě, ať se do pasu svléknu a sednu si před ni. Rád jsem ji poslechl a vzhledem k její tělesné velikosti jsem nemusel ani moc zatahovat břicho.-))

Vymačkala na mě nějaký studený gel, rozetřela mi ho přes celé záda a velmi vzrušujícím způsobem mě začala hladit. Teda… Vlastně masírovat. Za pár minut jsem zažíval hodně zvláštní pocit. Bolest zad byla sice ta tam, ale pro změnu mě začaly tlačit kalhoty a to tak, že velmi, velmi silně.

To, co pak následovalo Ti tu asi moc detailně popisovat nemusím, že?

Možná to bude znít uchylácky, ale „tlusté“ holky jsou v sexu prostě vynikající. Poznal jsem takhle celkem tři slečny - tedy i s Pavlínou, které byly tak nějak „větší“ než já, ale pokaždé to byl naprosto jedinečný zážitek.

Byl to prostě nádherný večer… Domů jsem se odpotácel někdy nad ránem, naprosto neschopný chůze a domluvený s Pavlínou hned na další den.

To byla neděle, přišla k večeru ke mně domů (naše sídliště je malé a orientace snadná) a výsledek tohoto, vlastně třetího setkání, byl stejný, jako předchozí večer.

Nikdy jsem své jednotlivé vztahy vzájemně nesrovnával,vážím si každé ženy, kterou jsem kdy potkal, ale teď to bylo velmi krátce za sebou, než abych se tomu dokázal vyhnout.

Pavlína byla - oproti Kamile - podstatně otevřenější a vstřícnější, čímž samozřejmě nemyslím to, že se se mnou vyspala už na druhé schůzce, ale prostě celkový přístup k věci.

Pavlína jasně „chtěla“,věděla za čím jde a chovala se podle toho, zatímco Kamila zkoušela a čekala, nakolik se budu nebo nebudu lišit od toho, pro mě, neznámého, omezujícího bývalého, který měl mít se mnou - podle charakteristiky znamení zvěrokruhu - tolik společných a záporných vlastností.

Na druhou stranu mi ale celkový a velmi kladný pocit z věci, kazil Pavlínin věk. Možná to byla jen nějaká předsudková překážka ve mně samotném, ale sedm let rozdílu se mi zdálo moc. Ano, měl jsem již vztahy, kde byl věkový rozdíl dokonce ještě větší (deset a dvanáct let), což koneckonců velmi dobře víš, ale tam jsem se na celou věc díval trošku jinak, protože v těchto dvou vztazích jsem byl já ten mladší a cítil jsem se tak velice dobře, aniž bych sám pořádně věděl proč.

Mladší ženy, a zvlášť takhle výrazně, ve mně vzbuzují velmi neurčitý pocit - jak bych to nazval? - nevhodnosti nebo tak něco, kousek výš už jsem Ti vlastně popisoval proč.

Nicméně nám to celé vzniklo tak nějak narychlo, tak jsem si řekl, že nechám věcem volný průběh a uvidí se, co z toho vyplyne.

Vídávali jsme se pak téměř každý den, ať už u mě, na benzince nebo někde v hospůdce, ale taky jsme se - oproti Kamile - snažili využívat i jiných druhů zábavy, jako třeba různé koncerty, kino (tenkrát tu byl zrovna filmový festival) dokonce jsme byli i na výstavě terarijních zvířat (což mě sice absolutně nic neříká, ale byl to příjemný zážitek) a taky v divadle a tím byl náš vztah podstatně pestřejší a zajímavější než ten předchozí.

A navíc - Pavlína znala hlavní město Východního Německa, což, vzhledem k jejímu věku, bylo něco neuvěřitelného.,

Vím, že je to pitomost, ale po Kamile to bylo velice potěšující zjištění.

Byly to opravdu krásné tři týdny.

Zdenda měl pravdu, když říkal, že je Pavlína obklopena spoustou pochybných existencí. Každý další den, co jsme byli spolu a vzájemně se víc a víc poznávali, mě chtěla seznamovat se svými přáteli. Pár jsem jich už viděl na tom filmovém festivalu a už od pohledu to byli lidé, s kterými bych si stoprocentně neměl co říct. Všichni byli samozřejmě kolem těch asi dvaceti let, na tričku znak marihuany, ověšení hliníkovými nesmysly, na kšiltovce ještě jednu čepici, kluci s namalovanými nehty, deseti náušnicemi v každém uchu a strašně dospělým „vole“ nebo „pičo“ za každým druhým slovem.

Nic proti, taky jsem byl mladý, ale teď už to pro mě prostě není. Samozřejmě nešlo o tu módu, ale ty nepřekonatelné rozdíly mezi nimi a mnou byly jasně očividné.

A co to má celé společného s Pavlínou? Bál jsem se, že přestože se sama obléká normálně a od pohledu by z davu nijak nevybočovala, je někde uvnitř stejná, jako tito její přátelé.

A když jsme se po těch třech týdnech dohodli, že se konečně společně setkáme s těmito lidmi…

Musím přiznat, že jsem měl strach. Strach z toho, že tito lidé mi z očí sejmou tu pomyslnou pásku zamilovanosti a já poznám Pavlínu takovou, jaká možná opravdu je - tedy pro mě, bohužel, skutečně nevhodnou. Něco ve mně mi říkalo, že to setkání nedopadne dobře, že se tam opravdu dozvím něco, co vědět snad ani nechci….

Když jsem přišel do té hospody, ve které to bylo domluvené, Pavlína a všichni ti její kamarádi už tam byli a dal bych přirození do ohně za to, že si před tím tu trávu společně opravdu dali. Pavlína byla - mimo těch neskutečně skleněných očí - až podezřele veselá. Odpovědí na mé „Ahoj, já jsem Dan.“ bylo téměř sborové „Zdar, vole!“ a samozřejmě výbuch smíchu.

No a zbytek večera…….

Tolik špatných zpráv, jako tento den, jsem neslyšel snad za celý život.

Začal jsem si s feťačkou ve čtvrtém měsíci těhotenství, která v létě byla na - očividně neúspěšném - protidrogovém léčení a teď hledá nějakého zajištěného hňupa, který by ji živil, protože skutečný otec dítěte je samozřejmě neznámý.

Ano, o tom jsem vždycky snil. Živit cizí, dost možná i nemocné, dítě, manželku vozit po záchytkách a své věci hledat někde po zastavárnách, kde by je má drahá polovička měnila za pár drobných na trochu fetu.

Zarazilo mě to samozřejmě opravdu hodně hluboko do země, nicméně jsem si řekl, že nebudu dělat žádné ukvapené závěry, možná z nich všech jen mluvila ta tráva, nakonec to třeba byla jen taková domluvená zkouška, nakolik mi na Pavlíně záleží a proto jsem nechal celou věc na další den.

Ráno je přece moudřejší večera. (A musím říct, že už jsem se o tom sám nejednou skutečně přesvědčil)

Ráno, cestou do práce, jsem se za Pavlínou stavil na benzince, tedy na místě našeho prvního zhřešení, a zeptal jsem se jí, co je pravdy na tom, co jsem se včera dozvěděl.

Samozřejmě, že absolutně nevěděla, o čem mluvím. Z předchozího večera si pamatovala jen tu bolavou hlavu a sucho v ústech.

Když jsem jí řekl, co všechno se tam tak hodně veřejně probíralo, sklopila hlavu a mlčela.

Ach, Bože! Proč já?! Co jsem komu, kurva, udělal?!

Promiň mi ty výrazy,prosím Tě, ale vždycky, když si na to vzpomenu, tak se tak neskutečně naštvu……..

Byl to neuvěřitelný zvrat. Jakoby se právě až setkáním s nimi rozvzpomněla na svůj opravdový život.

Nebylo nad čím přemýšlet. Řekl jsem, že tohle opravdu není pro mě a že tímto náš vztah nadobro končím.

Vždyť ona mi - kdyby už nic jiného - celou tu dobu lhala!!!!!!

Tvrdila mi, že bere antikoncepci, že na děti má ještě moře času, že vdávat se zatím rozhodně nechce a trávu údajně zkusila jen jednou, pozvracela se z toho a tím prý její zkušenost s drogami končí.

Přes to všechno jsem jí ale nechtěl cokoli vyčítat, možná jen prostě v celé té své zoufalé situaci hledala vlastní a třeba i lepší budoucnost.

Proto byla tak strašně otevřená, proto pro mě dělala možná i to, co sama nechtěla, proto jsme se bez potíží vždy na všem dohodli, proto se náš vztah zdál tak naprosto dokonalý…..

Ach jo.

Když jsem pak odcházel, naposledy jsem ji políbil a poprosil, ať se na mě nezlobí.

-„Nezlobím,“ odpověděla smutně a od té doby jsem ji neviděl.

Po tomto zážitku jsem nechtěl ženské ani vidět. Byla to opravdu tvrdá rána pod pás.

Snažil jsem se na celou věc co nejrychleji zapomenout.

Přes den v práci se to dalo, ale nejhorší byly ty ostatní části dne. Každé ráno a každý večer jsem musel chodit kolem té plynové benzinky, která mi naprosto nemilosrdně připomínala vše, co se stalo a tím bylo mé „léčení“ podstatně těžší a delší. Chtěl jsem se vyhnout všemu, co by mohlo mít byť jen tu nejmenší spojitost s událostmi předchozích dnů, pro jistotu jsem ani do hospody nechodil a přál jsem si, ať už je to všechno co nejrychleji za mnou.

Po několika málo týdnech jsem pak pracovně postoupil a tím byl život naráz o trošku zajímavější.

Stal jsem se tzv. „Trenérem“.

Trenérem se stal ten, kdo v rámci prodeje toho levnějšího telefonování, přinesl minimálně tři dny za sebou po deseti nových smlouvách. Tedy zkrátka úspěšný obchodník.

Funkce takového trenéra spočívala v tom, že - mimo to, že sám musel pořád prodávat a nosit každý den co nejvíce nových smluv, od čehož se koneckonců odvíjel celý výdělek - mohl, nebo spíš musel, brát s sebou do terénu nováčky, ukazovat jim o čem ta práce vlastně je a oni se pak rozhodovali, jestli do firmy nastoupí, či ne. Finančně v tom sice nebyla žádná výhoda, bylo to vlastně jen víc práce za stejné peníze, ale člověk se tak cítil užitečnější a možná i sám před sebou důležitější.

Takže vlastně jediné zajímavé na tom bylo, poznávat nové lidi. Naše práce, kromě ostře prořízlé huby, nevyžadovala žádné zvláštní vzdělání, takže se nám tam scházeli nejen všichni nezaměstnaní z města a blízkého okolí, ale taky spousta studentů, invalidů a dokonce přišlo i pár důchodců.

Můj první případ byla asi dvacetiletá slečna s plným invalidním důchodem, údajně kvůli epilepsii. Léto nám tenkrát nastoupilo opravdu tvrdě a nekompromisně, takže jsme toho nikdo na sobě moc neměli, ale tato dívenka nás strčila do kapsy všechny.

Měla světle hnědé šaty bez rukávů, kousek nad kolena a opravdu nevím proč, si pod ně nevzala už ale vůbec nic. A to, co prosvítalo, bylo něco vskutku neuvěřitelného. Nebyla vyloženě tlustá, ale že by měla tak nějak normální postavu, se zrovna taky říct nedalo. Odhadem měla, při těch svých asi stošedesátipěti centimetrech, minimálně sedmdesát kilo a ty šaty byly zcela očividně šité na podstatně drobnější postavu, takže v nich vypadala asi jako panáček Michellin.

Někde jsem slyšel nebo četl, že léky na epilepsii způsobují nadměrné pocení. Ovšem to, čím byla tato slečna cítit, se nedá přirovnat snad ani k žádným známým biologickým zbraním.

Už jednou jsem se tu zmiňoval, že vlastně nejenom já, ale všichni chlapi všeobecně, mají rádi, když je na ženské vidět, že se o sebe stará. Ať už je štíhlá nebo silnější, to je jedno, ale zkrátka to tak nějak příjemně působí a taková žena je pak samozřejmě pro své okolí podstatně přitažlivější.

Mezi muži se v určité souvislosti se ženami často zmiňuje slovo bobr. Nemá cenu to nějak pitvat, známe to každý. Ale to, co nám - díky oněm průsvitným šatům - ukázala ta slečna…..

To se snad ani nedá popsat.

Tohle nebyl bobr, to byl minimálně padesátiletý mamut! Na nohou a v podpaží to bylo samozřejmě stejné.

(Omlouvám se, že Tobě, coby ženě, tady popisuju takové věci, ale tohle byl vážně zážitek na celý život.)

Nicméně jako trenér jsem si své nováčky nemohl vybírat, byli mi přidělováni a tak mi nezbylo, než tuto osobu s sebou skutečně vzít.

Náš běžný pracovní den byl vlastně stále stejný. V osm hodin ráno jsme se sešli na centrále, kde jsme si napřed všichni společně vypili kávu a zapálili, o půl deváté byla naprosto bezvýznamná porada, na které se hodnotil předchozí den, přijímali nováčci (tedy ti, co se po prvním zkušebním dnu rozhodli u nás na nějaký neurčitý čas zůstat), rozdělovalo se, kam která skupina pojede, no a v devět hodit jsme všichni společně vyráželi zlevňovat. Celý den jsme pak - na předem určeném místě - chodili dům od domu, přesvědčovali naše milé spoluobčany, že levnější telefonování je opravdu výhodnější, v sedm večer jsme se zase všichni sešli na centrále, odevzdali sepsané smlouvy a šli domů nebo na pivo.

Já jsem byl tenkrát ve skupině vlastně jen s jedním stálým spolupracovníkem, se Zdendou (už jsem ho zmiňoval v souvislosti s Pavlínou), který měl své vlastní auto a tím byl pro mě samozřejmě výhodný, protože já, jak dobře víš, stále ještě nemám řidičák, město jako takové, už jsme v té době měli několikrát oběhlé a my museli jezdit do přilehlých městeček a vesnic, což by autobusem bylo samozřejmě výrazně složitější a nákladnější.

A teď si představ, že v takové běžné vesnici, s třeba dvěmi nebo třemi tisíci lidmi, přijdeš v poledne na oběd do té jediné místní hospody plné opilých zemědělců a za sebou vedeš smrdutého padesátiletého mamuta!!!!!

To už pak nemáš sebemenší šanci se tam ještě někdy ukázat! Všichni by na Tebe ukazovali a křičeli: -„Jé, to je ten s tím mamutem! Tak co? Už jsi jí koupil mýdlo a holení?“

Ten den jsem oproti svému obvyklému průměru osm smluv, přinesl jen dvě a šéfové jsem řekl, že nikoho takového ve své skupině mít nechci.

Nebyl to celkově nijak velký problém, protože Mamutovi se naše práce nezalíbila a sama řekla, že další den již nepřijde.

Díky Bohu…

Práce v té době už ale nebyla tak jednoduchá a zábavná jako na začátkem roku. Vzhledem ke každodenní poctivé činnosti jsme museli jezdit dál a dál a tím se nám to už finančně moc nevyplácelo. Spolupracovníci se postupně vytráceli, ať už měli lepší nabídky či ne, a nováčků už se taky zrovna dvakrát nehrnulo.

Dlužno říct, že i já jsem v té době hodně vážně přemýšlel o výpovědi.

Dalšího adepta, nebo vlastně adeptku, jsem dostal až následující týden v úterý.

Oproti Mamutovi to byl ale nesrovnatelný rozdíl. V kladném slova smyslu samozřejmě.

Slečně bylo dvaadvacet, měla lehce zvlněné kaštanové vlasy na ramena, drobnou postavu a rtíky doslova k zulíbání.

Působila tak strašně nevinně, nedotčeně…

Kdysi jsem v nějaké příručce pro feministky četl, že mužský ideál je panna se zkušenostmi.

Monika tak zcela jistě působila.

A rozhodně nebyla zrovna dvakrát nadšená, když zjistila, že celý den stráví se dvěmi, pro ni naprosto cizími, muži. Nakonec ale do auta se mnou a Zdendou nastoupila, postupem dne už byla o poznání uvolněnější a dokonce nám pak řekla i několik zajímavostí ze svého života.

Je z jedné vesničky nedaleko za městem, kde jsme pracovně - nevím proč - nebyli, vystudovala Obchodní akademii, práci nemůže sehnat, co opustila školu a tatínek má hospodu.

Sám pořádně nevím, co to ta Obchodní akademie vlastně je, ale mám tři kamarádky, které ji studovali taky a všechny tři mají problém sehnat práci. Jedna z nich teď dělá servírku na jedné hodně podřadné diskotéce, druhá v jedné herně mění mince u automatů a třetí pracuje jako skladnice ve velkoskladu hraček a to všechno i přesto, že tato škola je s maturitou.

Nicméně když jsme se večer vrátili na centrálu, řekl jsem šéfové, že tuto slečnu ve skupině chci a následující den tomu tak skutečně bylo.

Monika pak samozřejmě jezdila zlevňovat se mnou a Zdendou, očividně nám přestala nedůvěřovat a dokonce mi i dala své telefonní číslo.

Její třetí pracovní den, tedy čtvrtý den naší známosti, jsme zase jeli do jedné z okolních vesnic, kde jsme se dohodli, že Zdenda půjde od Obecního úřadu doleva a já s Monikou doprava. Jako trenér jsem měl totiž povinnost svým nováčkům první týden kontrolovat práci. Každou vesnici jsme zpravidla procházeli několikrát, protože v dopoledních hodinách doma moc lidí není a navíc přes poledne bývalo tehdy opravdu nesnesitelné horko, takže jsme se většinou na zhruba dvě hodinky uklidili do nejbližší hospody.

Naši stranu už jsme tenkrát měli s Monikou z poloviny oběhlou a když jsem zjistil, že zná hlavní město Východního Německa, zeptal jsem se, jestli ji můžu pozvat na oběd. Souhlasila a sportovní hospůdka u místního fotbalového hřiště na nás jakoby už z dálky mávala.

Vůbec nevím proč, ale oproti všem dosavadním pracovním zvyklostem, jsem si k jídlu dal pivo. Nikdy jsem v pracovní době nepil, opravdu nevím proč zrovna ten den, prostě to bylo první, co ze mě vypadlo, když vrchní přišel k našemu stolu. Možná to bylo kvůli tomu horku, možná tamní atmosférou, možná proto, že jinak jsem tenkrát do hospody moc nechodil, možná jsem jen, někde uvnitř, chtěl před Monikou vypadat chlapsky…. Fakt nevím.

Ale víš, co je zvláštní? Vím, že to byla hospoda na kopci u hřiště, vím, že jsem si dal pivo a ona colu, vím, že jsme byli u stolu v rohu a ona seděla po mé levé ruce, vím, že všude kolem vysely fotografie známých fotbalistů, vím, že jsem platil 127,-Kč, ale kdybys mě zabila, tak si nevzpomenu, co jsme jedli.

Nicméně mé jídlo - ať už to bylo cokoliv - číšník přinesl o hodnou chvíli dřív, než její a tak jsem ho měl samozřejmě taky snězené podstatně dřív, než ona.

Nechtěl jsem kouřit dřív, než dojí a tak mi nezbylo než jen tak sedět, upíjet piva a rozhlížet se okolo.

A jakoby teprve až právě v tu chvíli jsem si všiml, že já jsem u toho nezvykle vysokého dubového stolu vlastně neseděl sám.

Bylo krásné ji pozorovat, když jí. Byla to vážně nádhera dívat se, jak decentně ukrajuje a vychutnává každé sousto, jakoby pocházela z nějaké bohaté šlechtické rodiny. Už jen to červené víno chybělo….-)

A bylo to pro mě něco, za poslední dobu, tak nezvyklého, že jsem to prostě MUSEL okomentovat.

Víš přece, že mě občas přepadnou takové ty stavy, kdy se do někoho strašně navážím, nevím, kdy přestat, myslím si, jak nejsem vtipný a přitom to tomu druhému jenom ubližuje…..

Mluvil jsem a mluvil, bavil jsem sám sebe na její účet, zcela určitě jsem jí znechutil celý oběd a ani po tom, co jsme vyšli ven, jsem se nedokázal zastavit. Možná to bylo právě tím pivem, možná mi jen nějak nesedlo to jídlo, možná za to mohlo to neskutečné horko, možná to byla jakási vnitřní odplata za Kamilu a Pavlínu, ale prostě… Šlo to ze mě ven a já s tím nedokázal cokoli dělat.

Postavili jsme se před lavečku domácích a já řekl, že když už tedy jí jako princezna, tak by měla zavolat do Backinghamu, protože Harry je stále svobodný.

To už ale zřejmě byla ta opravdu poslední kapka.

Monika vzala z lavečky tu tvrdou koženou složku, kterou jsme každý měli na formuláře nových smluv, a s výkřikem -„Drž už konečně hubu,ty debile!!!!“, mě s ní začala mlátit po hlavě.

Bylo to něco neuvěřitelného.

Taků frajárenku já chcem!……

Bez jakéhokoli váhání jsem ji chytil, přitiskl k sobě a začal líbat.

Po chvíli mě přestala mlátit a mé polibky mi vskutku hodně vášnivě vracela.

Víš sama, že mám rád ženy, co si stojí za svým názorem, ženy, co se se mnou dokáží pohádat (aniž bych sám sebe hodnotil jako nějaký konfliktní typ) a né ty, co při prvním náznaku jakéhokoli konfliktu utečou do kouta a ublíženě mlčí.

Monika mě svou reakcí na mé vskutku bezcitné chování absolutně dostala. Něco takového jsem nezažil.

Ten den jsem přinesl pouze dvě smlouvy….

Následující den Zdenda nebyl v práci a já s Monikou jsem tak byli odkázáni bohužel jen na město, protože všechna ostatní auta ve firmě byla plně obsazena.

Jako trenér jsem rozhodl, že půjdeme k nám na sídliště, přecejen tam žije téměř čtyřicet tisíc lidí a doposud všichni zcela určitě nevolají levněji.

Dostali jsme se tam něco málo po půl desáté a už opravdu nevím pod jakou záminkou jsem Moniku přivedl k sobě domů.

Zcela určitě to nebyl záměr, vybrat si jako pracovní oblast okolí mého bytu, to nejspíš asi události předchozího dne mě, někde uvnitř, vedly k tomuto rozhodnutí, nevzpomínám si, že bych doma opravdu nutně něco potřeboval, ale zkrátka tak nějak se to stalo, že jsme se ocitli v mém bytě.

Dali jsme si kafe, cigárko a rozhodli jsme, že než přejde to neskutečné horko nikam nepůjdeme.

A jak myslíš, že taková situace asi mohla dopadnout?

Ty největší hříchy vznikají pokaždé tím nejnevinnějším způsobem…..

Vždyť my jsme na to zatracené sídliště jeli původně pracovat!!!

Když se po dopití kávy vracela ze záchodu, pouštěl jsem zrovna v počítači film. Chytil jsem ji, přitiskl na zeď a začal líbat. Nebyla nijak proti a teprve až na sobě měla jen to naprosto nádherné spodní prádlo se mě zeptala, jestli není moc brzo, když se známe tak krátce.

Mou bezeslovnou a myslím, že naprosto srozumitelnou odpovědí bylo, že jsem ji vzal do náruče a odnesl do postele.

A to, co pak následovalo……

Bylo to téměř jako z té feministické příručky.

Panna se zkušenostmi.

Monika panna samozřejmě nebyla,i když výraz její tváře vypovídal pravý opak, ale musím říct, že opravdu moc dobře věděla, co chlapovi dělá dobře…..

Promiň, prosím, že jsem se v této věci tak rozepsal, ale………Na ten den nikdy nezapomenu.

A nejvíc kvůli tomu, co mělo teprve přijít.

Jak sama dobře víš, okna mého bytu jsou směrována na východ. A protože zmíněné události se odehrávaly dopoledne, tak i přes to, nebo možná spíš právě proto, že žaluzie v mých oknech se nikdy nevytahují, bylo v ložnici opravdu neskutečné horko.

A když jsme si „po tom“ lehli vedle sebe, Monika si rukou utřela zpocené čelo, políbila mě a řekla:

-„No… To je teda nápad, v takovém počasí.“

Zprvu jsem nevěděl, jako na to reagovat. Po sexu už jsem slyšel spoustu zajímavých vět, jako třeba „Uf,ty seš teda ďábel“ nebo „Tak tohle jsem ještě nezažila“, „Tak a teď rychle nebo nám to ujede“ a tak podobně, ale tohle je všechny strčilo do kapsy.

Chvíli jsem jen tak tupě zíral a pak jsem se smíchy svalil na zem.

Leželi jsme pak asi ještě hodinu a já jsem si vzpomněl, že potřebuju doplnit zásobník v tiskárně, protože na večer jsem sám sobě naplánoval spoustu barevného tisku. A jediné místo, kde mi byli schopni, za solidní peníze, ten zásobník naplnit, bylo v jednom supermarketu, vzdáleného asi půl hodiny cesty autobusem od mého bytu. Monika neměla nic proti a i přesto, že jsme byli vlastně v pracovní době, jsme chvíli po jedné vyrazili. Ono taky po takovém zážitku byla práce to poslední, co nás zajímalo.

Přijeli jsme tam, než mi ten zásobník naplnili jsme poobědvali a po cestě zpátky jsem, zase patrně tím horkem, dostal chuť na pivo. Navrhnul jsem to Monice a ona odpověděla: -„Ano, to je jedna možnost.“

Bylo mi jasné, že na práci zcela určitě nemyslí a proto mě samozřejmě zajímalo, která možnost je ta druhá.

-„Ještě můžeme jet k tobě,“ odpověděla, když jsem se jí na to zeptal.

To byla neskutečná situace.

Když si to tak nějak shrneme, znal jsem se Monikou vlastně teprve pátý den. Čtyři z nich jsme byli spolu jedenáct hodin,třináctkrát jsem ji urazil, jednou mě zmlátila, dvakrát jsme spolu poobědvali, vypili jsme šest káv, jedno pivo a čtyři coly, jednou jsme spolu nakupovali, čtyřikrát jsme jeli městskou hromadnou dopravou, osmkrát autem, poslali jsme si 67 esemesek, třikrát jsme si slíbili, že se zítra uvidíme a jednou jsme se naprosto nepřekonatelným způsobem milovali.

Ve městě jsme si dali dvě piva a jeli opět ke mně. Skloubili jsme tak vlastně příjemné s ještě příjemnějším.

Ten den jsme si sice nic nevydělali, ale za to jsme zažili něco, na co se nezapomíná.

Večer, hned po návratu na centrálu, jsem dal výpověď. Neměl jsem sehnanou žádnou jinou práci, bylo to vlastně jen bezpečnostní opatření. Kdyby jsme s Monikou byli v jedné firmě, ať už jakékoli, naše pracovní výsledky by byly zcela jistě stejné, jako ten den. A ona našla práci poprvé od školy, tak ať si něco vydělá, napadlo mě.

Teprve asi tři dny na to jsem se dozvěděl, že Zdenda ten den odešel nadobro taky.

Současně s Monikou naštěstí do firmy nastoupil nějaký, asi pětadvacetiletý David a ten auto měl, takže se mohla na nějaký neurčitý čas přesunout k němu.

A Monika se s ním až nebezpečně skamarádila. Nemyslím tím, že by spolu něco měli, to ne, ale tak nějak jsem měl pocit, že mu věří víc, než mě. A jednou, byl to zrovna pátek, jsem se tam za ní přišel podívat, aniž bych věděl, že tam není. David mi řekl, že nepřišla údajně proto, že si musela vyřídit nějaké věci se svým přítelem.

O mém vztahu s Monikou ve firmě nikdo nic nevěděl a proto jsem neměl sebemenší důvod pochybovat, že by mi chtěl David lhát.

Šel jsem okamžitě stranou a doslova žhavil telefon. Po chvíli jsem absolutně nevěděl, co si myslet.

Monika v té době stálého přítele opravdu měla a strašně se divila, jakože to nevím, údajně to měla vědět celá firma. Ujistila mě ale, že se spolu rozcházejí a ten den nebyla v práci jen proto, aby si ten přítel od ní mohl odvézt všechny své věci. Tvrdila, že jejich vztah byl ztracen už víc, než tři měsíce a to všechno se mnou prý myslela naprosto upřímně. Jako důkaz, že to tak opravdu je, mi slíbila, že za mnou večer přijede a to i přesto, že měla původně pomáhat tatínkovi v hospodě.

Skutečně pak přijela, bylo něco kolem osmé, šli jsme spolu na večeři, kde mne znovu ujišťovala, že s oním, teď už bývalým, je to celé nadobro uzavřené a ona myslí jenom a jenom na mě.

No… Snad je to pravda, napadlo mě tenkrát.

Po večeři jsme v té hospůdce zůstali asi do půlnoci a pak jsme se přesunuli ke mně. A to, co následovalo….

Bylo něco vážně neuvěřitelného. On totiž letos všechno bylo naprosto neuvěřitelné.

Samozřejmě, že okamžitě po příchodu jsme se na sebe doslova vrhli.

Promiň, prosím, že to teď popíšu trošku podrobněji, ale bez některých těch detailů, by to pak celé nebylo srozumitelné.

Povalil jsem ji na postel a během chvilky jsem z ní doslova strhal veškeré oblečení. A když jsem se jí pak samou láskou snažil líbat opravdu snad po celém těle, začala se ošívat a smát, že prý ji to strašně lechtá.

Já nevím, jsem asi divný, a Ty sama dobře víš, že tyto věci beru prostě vážně, ale já jsem se tam snažil udělat jí maximálně dobře a ona mi v návalu smíchu řekne, že ji to lechtá.

No nezabila by jsi ji?!

Kdyby to řekla alespoň nějak normálně, budiž, ale tohle….

A když mi pak řekla, že to je, jakoby po ní lozili mravenci, tak už jsem se opravdu neudržel a hodně tvrdě jsem řekl, ať je zticha.

Byla tím očividně velmi překvapená, ale fungovalo to, naráz byl klid a naše „hezká chvilka“ pokračovala skutečně hezky.

To jsem ale ještě netušil, že to „nejlepší“ mělo teprve přijít.

Když jsme pak chvíli leželi vedle sebe, přitulila se ke mně, políbila mě a strašně krásně a něžně řekla:

-„Ještě…..“

Byl to zcela jasný povel, neměl jsem nejmenší důvod nesouhlasit s jejím požadavkem.

Opět jsme se na sebe vrhli, bylo to, jakoby snad ani neexistoval čas a svět kolem.

Jeden kamarád kdysi řekl, že není úspěch, který by nebyl převálcován dvojnásobným neúspěchem. A bohužel jsem ten večer musel přiznat, že je to pravda.

Uprostřed toho nejlepšího všeho nechala, převalila se vedle a řekla:

-„My jsme se pokazili. Zavoláme opraváře.“

Zůstal jsem tam ležet, neschopný čehokoliv. Během vteřiny, jsem byl, v těch mužských místech, menší, než nedopalek Startky bez filtru.

-„Cože?!!!!!!!!!!!“, vykašlal jsem ze sebe.

-„No jo,“ odpověděla. „Už je to tak.“ Dodala ještě, přikryla se a mě bylo jasné, že tím jsme, pro tento večer, prostě skončili.

Absolutně jsme netušil, jaký opravář by měl asi přijít, abychom dokončili to, co jsme - z mého pohledu - tak krásně začali a tak brutálně přerušili.

Podle jejího spokojeného oddychování jsem usoudil, že usnula téměř okamžitě, i když mě to ten večer trvalo podstatně déle.

Ráno jsme společně posnídali, tu večerní událost jsem pro jistotu nekomentoval a ona pak odjela domů.

Následující dny jsme se pak moc neviděli, já byl stále bez práce a Monika se z telekomunikací přesunula do obchodu se sportovním oblečením.

Od té události s opravářem jsme se nemilovali téměř týden. Byl to tenkrát čtvrtek, když Monika, už coby prodavačka sportovního oblečení, zůstala u mě na noc.

Samozřejmě že jsme před tím zase byli na večeři a pár piv a teprve nějak kolem půlnoci jsme společně, vzájemně si strhávajíc oblečení, ulehali do postele.

A - opět mi promiň ty detaily, prosím tě - když jsem na ni nalehl a snažil se nikam nespěchat, rukou jsem ji hladil snad i dál, než dosáhnu, tak v tuto naprosto nádhernou chvíli řekla: -„Vedle.“

To už bylo prostě moc. Nevěděl jsem, jak reagovat. Lehl jsem si stranou a jen tak jsem čučel do stropu. Samozřejmě se mě hned ptala, co se stalo a tak mě napadlo, že tohle je asi ta nejvhodnější chvíle, abychom si vzájemně vyjasnili určité věci.

Víš, mě nevadí, když se při sexu mluví, ale nevadí mi to, pokud se mluví tak nějak „k věci“. Určitě víš, co myslím. Při vší dobré vůli po mě nikdo nemůže chtít, abych se při milování s tou nejbližší osobou chtěl bavit o mravencích, opravářích a přesných trefách.

A tohle jsem jí samozřejmě řekl.

Netvářila se zrovna dvakrát nadšeně, ale myslím, že to pochopila. Sama pak neměla nic, co by mi k tomu chtěla říct a tím jsem považoval celou věc za vyřízenou.

Tento večer nakonec skončil naprosto nádherným milováním a to úplně a doslova bez řečí…

Když jsem se ráno probudil, Monika už byla v práci a já měl na mobilu zprávu:

-„Ahoj, Lásko. Jak ses vyspinkal?“

Odpověděl jsem, že docela dobře, jen že se mi zdál sen o tříhlavé uslintané příšeře, která po mě celou noc lozila a pořád křičela „Vedle! Vedle!“.

Nic takového se mi samozřejmě nezdálo, jen mi to vzhledem k událostem a k tomu, že jsme si to všechno vzájemně vyjasnili, přišlo jako docela dobrý vtip.

Odepsala mi, že jsem debil.

Ani jsem nečekal, že by to vzala tak, jak já to myslel.

Vídávali jsme se pak poměrně málo, ani nevím proč, ale od té doby, co nastoupila do toho obchodu, jakoby na mě měla míň a míň času. Těžko říct, jestli to opravdu byly všechny ty domácí povinnosti, na které se neustále vymlouvala, ale postupně jsem k těmto důvodům ztrácel důvěru.

Teprve po čtrnácti dnech od tříhlavé uslintané příšery zůstala u mě na noc. Ten večer probíhal vlastně stejně jako všechny ostatní, šli jsme na večeři, dali si pár piv a kolem půlnoci jsme šli ke mně. Ale měl jsem ten den takový divný pocit. Jakoby u mě ve skutečnosti zůstat snad ani nechtěla. Nevím, proč mě přepadaly tyto myšlenky, ale prostě jsem se tohoto pocitu nedokázal zbavit.

Teprve až když jsme se pak ocitli, samozřejmě zase v mé ložnici, jsem to pochopil. Když už měla na sobě jen spodní prádlo, jakoby se naráz zasekla a dál jsem prostě nemohl cokoli dělat.

Čtyři hodiny. Čtyři hodiny jsme, téměř nazí, seděli vedle sebe na posteli a já se z ní snažil dostat v čem je problém.

Pak se na mě zničehonic vrhla, jakoby to měl být náš poslední společný večer a milovala se se mnou vášnivějc, než kdy dřív.

Chápeš to?????

Já ne.

Respektive tenkrát jsem to ještě nechápal.

Po tomto krásném zakončení jinak velmi složitého večera jsem už do celé věci nechtěl nijak vrtat. Řekl jsem si, že na rozhovory na podobná témata bude ještě dost času a nechal jsem to být.

A možná bych na to i zapomněl, kdyby se přesně po čtrnácti dnech neukázalo, že to tenkrát bylo naše poslední milování.

V pátek, 14. srpna 2004, v pět hodin odpoledne mi poslala esemesku, že náš vztah končí.

Nemůžu říct, že by to byla zpráva z čistého nebe, ale zrovna dvakrát oblačno tenkrát taky nebylo.

Už několik dní jsem na ní pozoroval, že není všechno úplně v pořádku. Nebo spíš jsem měl ten pocit.

V podstatě už od našeho prvního setkání jsem věděl, že je to žena pevných rozhodnutí a proto mi bylo zcela jasné, že je to opravdový a definitivní konec.

A protože mi po této zprávě nebrala telefon, nezbylo, než se důvodů dopátrat po esemeskách.

Trvalo to asi sedm piv, než jsem se dozvěděl, že jsou mezi námi údajně nepřekonatelné rozdíly.

Nemohla prý už snášet, že jí vyčítám,že nezůstává u mě, že jsme se již dlouho nemilovali, že mi vadí, když při sexu mluví a vrcholem všeho bylo, že je zase se svým bývalým.

Když jsem se jí zeptal, jestli ho miluje, odepsala, že neví, ale že asi jo.

-„Před čtrnácti dny jsi mi říkala, že jsem nejlepší chlap, kterého jsi kdy potkala, že se se mnou chceš milovat každý den a že mě nechceš nikdy ztratit a teď ASI miluješ jeho?! No, tak to fakt dává smysl.“ Byla ta poslední zpráva, kterou jsem jí poslal a na kterou mi samozřejmě neodpověděla.

Tím skončil můj opravdu poslední letošní vztah, o kterém jsem si zpočátku myslel, že bude poslední proto, že nikdy neskončí.

Tak a teď, když jsi přečetla to všechno, co mě letos potkalo, mi ale opravdu upřímně, řekni:

Má to u mě s ženskýma vůbec nějaký smysl? Neměl bych si radši pořídit psa a odstěhovat se na Aljašku? Každý vztah mi skončí vlastně hned na začátku. A vždy kvůli věcem, které by Tě dopředu nikdy nenapadly.

Jedna byla sice krásná, ale hloupá a zpitomělá z horoskopů.

Druhá byla o poznání mladší, o poznání chytřejší, o poznání větší, o poznání těhotnější a na drogách.

Třetí už se zdála být ta pravá, ale jen dokud se neukázalo, že neví, co vlastně chce a že sama před sebou nemá vyřešenou minulost.

Co všechno by se ještě muselo stát, abych konečně potkal někoho normálního?!

Nebo snad hledám na špatných místech?

Je snad chyba ve mně? Ale jak může být mou chybou to, že je holka pro mě prostě nevhodná, jak může být mou chybou to, že holka je těhotná feťačka, jak může být mou chybou to, že se holka vrátí k bývalému, který bydlí ve stejné ulici a může do ní každý den hučet kdovíjaké nesmysly?!!!!!

Mám snad začít brát drogy a ubrat si dvacet bodů z IQ?

Ne, děkuji, to radši zůstanu sám.

No, ale pak si nesmím na nic stěžovat, že?

Anebo to můžeme brát tak, že jsem teď pro nějaký další vztah zase o něco zkušenější. Aniž by se mi však do jakéhokoli dalšího vztahu chtělo.

Viděla jsi někdy seriál Červený trpaslík? Pokud ano, je to jenom dobře, pokud ne, tak nemá cenu vysvětlovat nějaké podrobnosti, jen pro to, co chci říct, je důležité vědět, že se jedná o kosmickou loď, která je tři milióny let v kosmu a má čtyřčlennou posádku, která cestou zpátky na Zem zažívá různá dobrodružství. A v jednom z těch dílů se jeden z nich dostane na tzv. Psychoměsíc. Je to umělá planetka, která se vyladí na duši jedince, který se na ní ocitne a její povrch je pak odrazem jeho duše.

Takže když ti zbylí tři na této planetce přistáli, aby ho zachránili, stali se vlastně vetřelci v duši svého kamaráda.

A naskytly se jim tam krásné metafory na pochopení jeho osobnosti. Dostali se, mimo jiné, na hřbitov jeho vlastností.

Čest zemřela ve čtrnácti letech, sebevědomí ve dvanácti, šarm v devíti, štědrost v desíti, sebeúcta ve dvaadvaceti a v rohu byl čerstvě vykopaný, prázdný hrob s nápisem „Naděje“.

Tím zjistili, že jejich kamarád je v opravdu velkém nebezpečí a na poslední chvíli ho samozřejmě zachránili.

Já jsem na tom podobně.

Jsem z toho všeho totálně na dně, ale.......

Pořád věřím.

Brzo se ozvi.

Pusu

Daniel

---