LR

LR

 

 

 

 

Petr Ch. Dorazil

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 AŤ  PŘIJDETE  JAK  CHCETE  BRZY,

VŽDYCKY  UŽ  STOJÍ  NĚKDO  PŘED  VÁMI.

 

Dr. J. Murphy

 

Bylo mi tenkrát sedmadvacet, byl zrovna začátek prosince, i když teploměr ukazoval spíš na září. Měl jsem pátý pracovní den v novém zaměstnání.

Mám maturitu z elektrotechniky, ale – mezi námi – jsem schopný maximálně tak vyměnit žárovku a to ještě jenom čtyřicýtku, no a snad právě proto jsem koncem listopadu zavolal na inzerát jednoho celorepublikového prodejce elektroniky, který chtěl prodavače do místní prodejny.

Prošel jsem otravným přijímacím pohovorem a co čert nechtěl – přijali mě.

Bylo něco po šesté večer a na to, že v prosinci by člověk v prodejně elektroniky očekával nepřeberný nával, byl celkem klid. Stál jsem u vitríny s mobilními telefony a tvářil se, že něco dělám. V podstatě jsem se teprve rozhlížel, kde co vlastně je, abych byl případnému zákazníkovi schopen prodat i to, co nechce. Byl jsem totiž samozřejmě placený podle vlastní tržby.

A v jednu chvíli – kde se vzal, tu se vzal – stál vedle mě jeden spolužák ze základní školy. Na první pohled bylo zřejmé, že se má dobře. Byl vyšší, než jsem si ho pamatoval, modré značkové rifle, světlý svetr, co se nikdy nesepere, šedé, čisté boty, trochu toho gelu v krátkém střihu, slabé, velmi decentní brýle a v ruce dlouhý klíč od nějakého jistě velmi drahého auta dole v garáži.

-„Čau Peťo, jak je?“ Zeptal jsem se na to, aniž by mě to doopravdy zajímalo, protože již od pohledu bylo zcela jasné, že dobře.

-„Nazdár,“ pozdravil překvapeně. „Co ty tady?“

-„Tož teď tady tak nějak funguju,“ odpověděl jsem, hrdý na to, že jsem Pan prodavač.

-„A daří se?“

Nějak jsem nevěděl, co říct. Stojím tady jak uchyl dvanáct hodin denně, ještě ani vlastně nevím za kolik, tlačí mě papuče, chce se mi kouřit, mám hlad a lidi se zrovna nehrnou. Třepu se, abych něco prodal, protože jinak budu v podstatě bez peněz.

On už finance očividně neřeší. V klidu si prohlíží telefony a splátkový nákup ho nezajímá. Je dobře oblečený, určitě i hezky bydlí, v létě na Krétu a v zimě do Alp.

Hned mi došlo, jak malý vedle něj jsem.

-„Jo, jasně,“ odpověděl jsem. Důležité je neztratit tvář.

-„Pojď dělat k nám.“

-„A to je kam?“ Neviděli jsme se opravdu dlouho.

-„Do pojišťovny.“ Říkal to, jako by jiné zaměstnání snad ani neexistovalo.

Boha jeho! Co já bych dělal v pojišťovně?!

-„Tož já jsem teď tady nastoupil, od prvního, víš.“ Moc se mi nechtělo, pracovat každý měsíc někde jinde.

-„Kolik tady máš? Deset, patnáct? To si u nás vyděláš za týden. Co za týden, když se ti zadaří, tak klidně i za den. Ti nejlepší borci u nás mají šestimístné výplaty.“

No, to víš že jo, to ti tak žeru, pomyslel jsem si, protože šestimístná částka na výplatě za jeden jediný měsíc bylo pro mě něco opravdu nepředstavitelného.

Teď jsem tady, prodávám, jakási výplata tu bude, možná dostanu i stravenky, když budu hodný, mám to poměrně blízko domů, je tu teplo a vedle v kadeřnictví pracuje jedná krásná sousedka.

Nikam nejdu.

Řekl jsem, že si to rozmyslím a pro jistotu si vzal jeho telefonní číslo. Já když se naseru, tak jsem schopný z práce odejít v ten moment a nehledím nalevo ani napravo.

 

Sedmý den v nové práci jsem dostal pracovní smlouvu. 45,50 Kč na hodinu, ale o zmiňovaných podílech na tržbě u přijímacího pohovoru ani slovo. Ale co, snad je to pravda. Pomalu jsem se začínal orientovat v systému nového zaměstnavatele. Zajímavé pro mě bylo, že nezáleží na tom, kolik mnou prodané zboží stojí, ale jakou má bodovou hodnotu a ta byla závislá na čistém zisku z prodeje té konkrétní věci. Tu stanovoval samozřejmě zaměstnavatel a byla na každé cenovce vyjádřena písmennou zkratkou.  Pracoval jsem už v jednom elektru před pěti lety a tam se výplata počítala podle toho, za kolik prodám a bylo úplně jedno, jestli je to žehlička nebo žárovka. Když jsem prodal třeba za 100 000,-Kč náleželo mi 1%, tedy 1000,-Kč. Jednoduché počty. Tady ne.

Mohl jsem prodat televizi za 25 000,-Kč a získat na ní 350 bodů, protože už byla se slevou. Stejně tak jsem ale mohl prodat žehličku za 2 000,-Kč a získat na ní 1500 bodů, protože to byl nový model.

A když jsem desátý den v novém zaměstnání náhodou našel výplatní tabulky, ztratil se můj pracovní optimismus nadobro.

Výplata se ze základu 7200,-Kč (dodnes nevím, kde se tam to číslo vzalo, když ve smlouvě je hodinová sazba) zvedala za každých 30 000 bodů o 200,-Kč, ale teprve po dosažení 160 000 bodů. Do té doby se s výplatou nedělo nic. Nehledě na to, že na víkendy nebo svátky se tam taky nehrálo.

Ještě ten večer jsem volal do pojišťovny.

Sešli jsme se asi dva nebo tři dny na to a smlouvu jsem měl podepsanou ještě před vánoci.

Kdyby z toho, co mi Peťa tenkrát říkal, byla polovina pravda, tak budu mít nesrovnatelně lepší práci s nesrovnatelně lepším ohodnocením.

 

Celý leden jsem pak strávil v nové kanceláři v nejvyšším patře budovy mého nového zaměstnavatele nad stohy pravidel jednotlivých pojistek a snažil jsem se v co nejkratším čase si do hlavy nacpat co nejvíce informací. Bylo toho v pravdě hodně. V polovině měsíce už jsem se začal více orientovat v tom, o čem že to pojišťovnictví vlastně je a spousta pojišťovnicky - odborných výrazů už mi nepřipadala tak nesmyslná a učení šlo rychleji a snáz.

Naráz jsem se cítil strašně dobře. Mám svou kancelář, oblek s kravatou je teď pro mě samozřejmostí a s naprostou pohodou dávám lidem něco, co jim přinese opravdový užitek.

Když jsem se na začátku února vrátil z prvního školení, věděl jsem, že teď je ta pravá chvíle dát lidem vědět, že jsem tady, že jsem tady pro ně a že jim můžu dát něco, co se jim bude opravdu hodit.

Hned druhý den ráno jsem se zavřel na záchodě, vzal mobil, napsal esemesku o tom, že pracuji v pojišťovně a poslal ji všem lidem, které můj telefonní seznam obsahoval.

A než jsem pak stačil vypít svou ranní kávu, začaly se mi vracet reakce. V některých se psalo, že jdu pozdě, v jiných, že jdu brzo a některé byly v pravdě aktuální.

Ozvala se mi i Světluška, moje tajná láska z jednoho loňského zaměstnání, kde jsme tenkrát všichni padli těžce na hubu, že potřebuje pojistit dceru. Na nic jsem nečekal, okamžitě jí zavolal a hned druhý den byla u mě v kanceláři a společně jsme se snažili najít nejvhodnější řešení.

Udělal jsem tři návrhy, ona řekla, že si je doma přes víkend prostuduje, vybere ten nejlepší a

v pondělí se to sepíše.

V pondělí mi pak skutečně zavolala, sešli jsme se kolem poledne v jedné kafírně na náměstí.

Hned jak jsem ji uviděl, měl jsem co dělat, abych po ní neskočil. Byla prostě nádherná.

Chvíli jsem jen tak bezduše civěl a po chvíli ze mě vypadlo: -„Můžu si tě pak vzít domů?“

-„Proč?“, zeptala se zpátky. „Jsem k sežrání?,“ dodala ještě a nádherně se při tom usmívala.

-„No….,“ potvrdil jsem a jistojistě to tak bylo. „Ale nikomu to neříkej.“

Mohl jsem si takové řeči dovolit, Světluška o mé náklonnosti k ní věděla a lhala by, kdyby řekla, že jí to vadí.

Pokaždé, když se vidíme, bych ji samou láskou nejradši sežral, snesl pro ni i to, co na nebi není, vyčíslil bych p do nekonečna - a to jsem z matematiky propadl, jen abych vyloudil malinký úsměv na její nádherné tváři….                    

Světluška mě přitahuje neskutečným způsobem.

A samozřejmě mi to nedalo, abych nezjistil, jak se věci mají, nakonec - naposled jsme se pořádně viděli někdy na podzim.

-„Co chlapi?,“ zeptal jsem se.

-„A co je s nima? To jako jestli nějakého mám?“

-„No třeba,“ odpověděl jsem a snažil se tvářit co nejnezaujatěji.

-„Já mám teď úplně jiné starosti, než nějaké chlapy. Mě se tam do práce nečekaně vrátila ta baba, co měla být jakože dlouhodobě nemocná a už se ani vrátit neměla, mě vykopli a já teď sháním práci. Lítám pořád někde po konkurzech, posílám životopisy, teď se mi jich pět vrátilo a všude mě chcou, já si musím vybrat práci a ne si někoho tahat do baráku.“

-„To si přece nemusíš hned někoho tahat domů, se můžete scházet jen tak a až ho poznáš víc a bude stát za to, tak potom si ho můžeš vzít domů, ale nemusíš hned myslet na trvalý vztah.“

-„A to jako se budeme scházet na hotelu? Vezmeme si pokoj, uděláme, tak čau zase ve středu?“  Světluška moc dobře věděla, že se ptám na sebe a velmi pozorně očekávala, co ze mě vypadne.

-„Ale né, já jsem myslel, jako někde zajdete, na kafe nebo tak, nakonec on může mít přece svůj byt, tak můžete kdyžtak k němu, ne?“

-„Ty si to představuješ jak Hurvínek válku, mě je dvaačtyřicet, potřebuju práci, já už musím myslet dopředu a ne si někde jen tak povyrazit. A vůbec, já už musím jít, hele já ti zavolám zítra a sepíšem to, já jsem teď přes víkend vůbec neměla čas se na to podívat, jo?“

Nezbylo mi, než to přijmout, vrátit se zpět do kanceláře a sepsání své první pojistné smlouvy ještě o den odložit.

A skutečně mi druhý den zavolala hned ráno, dokonce mě vzbudila a chtěla, abych přišel k ní domů. Neuběhla ani hodina a byl jsem tam.

Vešel jsem do bytu, z kuchyně na mě vonělo kafe a Světluška s někým telefonovala. Sedl jsem si ke kávě, snad je nachystaná pro mě, a čekal, co bude.

Dlouho se nedělo nic, tak jsem si nachystal všechny potřebné formuláře, tužku a vypil to kafe. Světluška pak konečně položila telefon a přišla za mnou.

-„Čau, promiň, já mám teď toho strašně moc, nestíhám. Tak co? Máš to nachystané?“

-„Mám. Který jsi vybrala?“

-„Mám novou práci!“, vyhrkla najednou. „Jedno jediné jméno jsem slyšela a už jsem víc nepotřebovala vědět. Okamžitě jsem to vzala. Víš které? Fuksa. Říká ti to něco?“

Mluvila tak rychle, že mi chvilku trvalo, než jsem si ve svém pomalém chlapském mozečku všechno uspořádal.

-„Neříká, ne.“

-„Zrovna mi od nich přišel balíček,“ řekla a s nadšením podala z vedlejšího stolku velkou krabici. „Vidíš, já jsem to ještě ani nerozbalila.“

Ach jo, do čeho jsi se to zase navezla?, putovalo mi hlavou a snažil jsem si představit, co to asi bude za blázinec, když místo pracovní smlouvy pošlou dobírku.

-„Tady to je on, podívej,“ řekla, když se hrabala v balíku.  „On je výkonný ředitel LR International pro Českou republiku.“

Najednou se mi pod nosem objevila barevná publikace na křídovém papíře a v levém rohu byla malá fotka asi šedesátiletého plešatějícího muže. Na první pohled  to byl takový ten typ “začal jsem na ulici, teď mám všechno a poserte se všichni“.

-„Začal z ničeho a teď má dva baráky tady a jeden ve Švýcarsku, vlastní letadlo, jezdí si ve značkovém Mercedesu a to všechno dokázal tady v této firmě.“ Úplně jí zářily oči, když to říkala. Jakoby vždycky chtěla dokázat totéž.

V první chvíli mi nějak nedošlo, jaký jiný než značkový by Mercedes měl být, pak ale ukázala na černý sporťák céčkové řady na fotografii dole a mě docvaklo, co tím asi chtěla říct.

„A divej, mají i vlastní espézetku, tady, vidíš, LR.“

No to je všechno hezké, ale já jsem sem přišel sepsat pojistku a né čučet na nějaké zbohatlíky, pomyslel jsem si a Světluška jakoby mi četla myšlenky.

„No…Napřed to sepíšem a pak se na to podíváme. Když já jsem tvoje první, tak ty potom budeš taky můj první. Tak ukaž, který ten vzor je ten správný?“

Opět mi absolutně nedošlo, co tím myslí. Byl jsem to ráno nějaký zabržděný. Jak bychom si mohli být vzájemně první?! Sama má dvě dcery a já jsem si stoprocentně jist, že už jsem v životě minimálně jednou souložil. Nebo že by neposkvrněné početí????

„Á tento. Na šestsetpadesát. No, to je on. Tak podle tohoto to napiš.“

Otevřel jsem formulář pro sepsání životního pojištění a pevně doufal, že neudělám žádnou chybu, abych ho nemusel vypisovat víckrát. Je možná až zbytečně obsáhlý.

Pojistník, pojištěný, počátek pojištění, konec pojištění, celkové pojistné, pojistná částka…. Šlo to poměrně hladce dokud jsem se nedostal k úrazové části pojištění. Místo pojistného, které se bude za tuto část pojistky platit, jsem tam vepsal pojistnou částku, ze které se v případě nějakého úrazu bude počítat pojistné plnění.

No a už je to tady. Takže znovu. Tentokrát už jsem si ale dával velice dobrý pozor co kam píšu a za deset minut měla Světluška celý formulář před sebou, nachystaný k podpisu. Ani se pořádně nedívala, co to vlastně podepisuje, do okýnka pro podpis pojistníka načrtla nějaké klikyháky, svou kopii formuláře odložila stranou a já měl pod nosem opět lesklou publikaci RL International.

„Divej, to je firma, která dělá výrobky z Aloe Vera, víš, co to je?“

Přikývl jsem.

„To je taková květina, která dokáže v podstatě sama sebe uzdravit, já jsem tam třeba viděla, jak oni nožem rozřízli list a ta kytka se sama scelila, tam bys za deset minut nepoznal, kam se řízlo. Všechno jsou to výrobky, které v obchodech nenajdeš, to se maloobchodně vůbec neprodává, protože to by pak bylo strašně předražené, takže běžným lidem by to bylo vlastně nedostupné. Navíc tuto firmu zastřešují celebrity, takže je ti určitě jasné, že to nebudou žádní žabaři, protože třeba takový Šumajstr by určitě nedal své jméno na kdejaký smrad z parfumérky.“

Ahá… Takže kosmetika. No… To se dalo čekat.

Ach jo, Lásko moje nejdražší, co zase blbneš?! To ti to loni nestačilo? Zase chceš dva měsíce jásat a potom půl roku platit dluhy?! Neříkala jsi snad ještě včera něco o tom, že musíš myslet dopředu?

Honila se mi hlavou spousta podobných myšlenek. Když jsem ale viděl její zářící oči, když vytahovala z krabice všechny ty kosmetické nesmysly, to dětské nadšení, které v ní plálo, když listovala všemi těmi reklamními letáčky…..  Prostě jsem nemohl říct cokoli z toho, co si o celé věci myslím, protože bych tak zkazil všechnu tu radost, kterou teď v sobě měla, ublížil bych jí a to jsem rozhodně nechtěl.

Mlčel jsem a čekal, čím že si to vlastně budeme vzájemně prvními.

-„To samozřejmě nejsou jenom parfémy, ale taky různé hojící masti, šampóny, tělové mléka, přípravky na růst vlasů a tak podobně. Já když jsem se minulý týden potkala s tím panem Janotkou, co má na starosti tady ten region, on tak nádherně voněl, normálně jsem myslela, že po něm hned skočím.“

Ahá…. Takže takhle na tebe…

-„No a samozřejmě pořád sháníme zákazníky, ale i spolupracovníky, v podstatě ti stačí jeden a ten to předá dál a dál, protože zná lidi třeba v práci nebo na ulici, kde bydlí, v rodině a tak…“

Ano, každý je něčí známý, pomyslel jsem si. Tak nějak podobně to funguje i u nás.

-„Míváme samozřejmě různá školení, kde se učí psychologie, rozumíš, jak na lidi, to by se ti mohlo hodit i v pojišťovně, tam jsi přece taky v neustálém kontaktu s lidma a divej, tady, u nás ti nejlepší dostanou firemní Mercedes, jen tak pro vlastní potřebu, to je super, ne?“

Ano, pomyslel jsem si, o něčem takovém jsem vždycky snil. Chodit dům od domu, stříkat na lidi nějaké smrduté nesmysly a někde v zamlžené dálce matně vidět černý Mercedes.

Pomalu jsem získával pocit, že se nám debata stáčí do nějakého neurčitého přijímacího řízení.

-„No a po mě chceš teda co?,“ zeptal jsem se, pevně přesvědčen o tom, že pojišťovnu z vlastní vůle nikdy neopustím a napůl nic dělat rozhodně taky nehodlám. A už vůbec ne kvůli Mercedesu v mlze. Stejně mám radši Peugeoty.

-„No, abys se mnou jezdil na ty školení,“ odpověděla maličko zaraženě, jakoby by byla zklamaná, že nesdílím to její dětské nadšení.

No, to bych ještě mohl, pomyslel jsem si. U nás je školení sice víc, než dost, ale občas není na škodu, podívat se na věc i jiným pohledem.

-„Jo, to by šlo.“

-„Tak to vypiš,“ poručila a já měl pod nosem “Vstupní formulář LR International“.

No moment, já ale nikam vstupovat nechci a nebudu, co to na mě šiješ, Lásko?!, běželo mi hlavou, když jsem ten list obracel ze všech stran. Malá klauzule dole mi ale dodala klidu. “Tento formulář má pouze informativní charakter a k ničemu nezavazuje.“

Aha. Takže když ona je můj první pojištěný, tak já mám být její první naverbovaný.

No…. Tak to asi neprojde. Pro klid její duše jsem to ale vypsal a podal jí to zpátky.

-„Hele, já teď už musím letět, já si jdu vyzvednout právě ještě nějaké další materiály k tomu všemu, tak by jsme se mohli domluvit teď na některý den, že by ses tu stavil a mrknem na to pořádně, jo?“

-„Jo, jasně,“ odsouhlasil jsem, i když nějaká přiblblá kosmetika mě absolutně nebere. Nicméně pozvání ke Světlušce do bytu ze zásady neodmítám. Nakonec bych tak byl sám proti sobě.

Pobral jsem všechny své věci a šel ke dveřím.

„No a na který den to tak vidíš? Já teď už nemám čas zrovna každý den.“

Světluška přišla blíž a přemýšlela nahlas:

-„No, zítra je co….. Středa, že?“

-„No…“, potvrdil jsem, podíval se jí do očí a oba jsme se hlasitě zasmáli. Jsem rád, když můžu se Světluškou sdílet stejné myšlenky. A zvlášť tohoto typu.

-„Tak co?,“ zeptala se a nepřestávala se usmívat.

Takovou výzvu si přece nemůžu nechat ujít.

-„Jo, v pohodě,“ odpověděl jsem a snažil se přitom tvářit co nejnenadrženěji.

-„Tak třeba v šest?,“ navrhla. „Já nachystám nějaké víno a …“

-„A…?“  Miluju tyto nepřímé narážky.

-„A podíváme se na to,“ řekla a stále se usmívajíc mě vystrčila ze dveří.

To si piš, že se na to podíváme! Ze všech stran a velmi, velmi důkladně.

 

Druhý den jsem odešel z práce dřív než obvykle a spěchal domů. Zalezl jsem do vany a za hodinku jsem byl čistší, než slovo boží. Těsně po páté, ve svých nejméně ošoupaných riflích a jediných nedíravých ponožkách, jsem vyrazil do únorových ulic našeho města.

Čtvrt hodinky před šestou jsem byl před Světluščiným domem a v chabém odrazu na skle vstupních dveří jsem se snažil doladit poslední nezbytné detaily svého vzhledu.

Vešel jsem do domu, na mobilu pustil rádio a když časové znamení hlásilo přesně 18.00, stiskl jsem zvonek s její jmenovkou.

Světluška otevřela téměř okamžitě, jakoby na mě čekala hned za dveřmi, pozvala mě dál a zmizela v hlouby bytu.

Hned jsem pochopil, že je tady něco špatně. Opatrně jsem vešel dovnitř a když jsem si dával bundu na věšák, uslyšel jsem z pokoje mužský hlas.

Cože?! Ale né, to bylo z televize.

Když se ale ozval znovu, už mi to nepřipadlo jako z televize. Zněl příliš opravdově. Rozhlédl jsem se po předsíni a vedle botníku jsem spatřil do stran rozšláplé, špinavé mokasíny.

Sakra! Sakra! Sakra! Co je to za bordel?!!!

Když jsem si odložil a vešel do pokoje, z křesla vpravo se zvedl asi stošedesáticentimetrový, zavalitý muž s kulatým obličejem a s úsměvem kolem celé hlavy mi podával ruku s krátkými, tlustými prsty.

To prý bývají dobří milenci.

-„Janotka, zdravím vás!“

Á….Sám regionální. No nazdar.

-„Novotný, dobrý den,“ odpověděl jsem, i když zrovna dvakrát jsem o tom teď už přesvědčen nebyl.

-„Dáš si kafčo?“, zeptala se mě Světluška a aniž by čekala, jak odpovím, zmizela v kuchyni.

No, mnohem radši bych si teď dal panáka, ale budiž.

Regionální se mě zeptal jak se mám a když jsem se ho zeptal zpátky, jestli ho to opravdu zajímá, sevřel rty a dělal, že musí porovnat všechny ty výrobky z oné zázračné květiny, kterých bylo na stole o poznání více, než včera.

Očividně jsem ho tou otázkou zaskočil, zřejmě čekal nadšenější reakci, když mám teď takovou jedinečnou a neopakovatelnou možnost vstoupit do té skvělé mezinárodní firmy, co rozdává Mercedesy.

Jenže já jsem sem dnes přišel vstoupit do něčeho naprosto jiného a teď je zcela očividné, že to zůstane zase jen v mých snech, stejně jako to tam bylo celý uplynulý rok.

Světluška byla stále v kuchyni, regionální mlčel, porovnával věci na stole a já měl čas si jej prohlédnout.

Čekal bych, že člověk, zastupující tak velkou firmu, bude mít trochu reprezentativnější vzhled.

Na to, že prodává zázračný výrobek na růst vlasů, jich sám moc neměl, jen úzký proužek přes temeno té jeho velké, kulaté hlavy a vousy, kterými by se to tak nějak vyvážilo, neměl taky žádné. Světle modrá košile s bílými proužky od potu v podpaží a utrhlým knoflíkem na kapse, zelená kravata s kávovými šálky a uzlem jako na tkaničkách, okousané nehty, zpocené dlaně, hnědé kalhoty bez opasku a červené ponožky.

Hochu tak od tebe bych si nekoupil ani jízdenku na trolejbus.

Když už nebylo možné věci na stole více porovnat, upil kávy, podíval se na mě a očividně důkladně rozmýšlel, co říct, abych ho nesetřel, jako prvně.

-„Tak, já nevím, nakolik jste již se Světlanou o celé věci mluvil, abych případně neříkal něco, co už jste slyšel…“

-„No nic jsme vlastně ani neprobírali,“ řekla Světluška, která se zrovna vrátila z kuchyně s kávou pro mne, „já jsem mu jen tak předběžně řekla pár slov o firmě.“

-„Aha. Dobře,“ pokýval regionální velkou hlavou, očividně rád, že se teď na delší dobu dostane ke slovu. „Tak já teda jen tak ve zkratce zopakuju, že teda LR International je firma s mezinárodní působností, vznikla v Německu před deseti lety, zabývá se výrobou kosmetiky a různých léčivých přípravků z Aloe Vera, spolupracuje se spoustou významných a známých osobností – některé z nich dokonce propůjčily své jméno na naše výrobky - , v žádném případě nerozšiřuje své produkty pomocí maloobchodu, ale prodáváme je sami, čímž jsou samozřejmě podstatně levnější a v současné době máme něco přes deset miliónů spokojených zákazníků. Á…. Kdyby jste chtěl něco vědět, tak mě samozřejmě klidně přerušte a ptejte se.

No, takže jak jsem říkal, naše firma neprodává přes maloobchodní síť a to hned z několika důvodů. Jednak by to tak bylo všechno strašně drahé a průzkumy trhu, které my si samozřejmě provádíme sami, ukazují, že sedmdesát procent lidí nakupuje kosmetiku podle ceny, jednak taky proto, že když vejdete někde, třeba v supermarketu, do prodejny s kosmetikou, tak si tam vyzkoušíte třeba čtyři nebo pět různých vůní. Všechny je na zkoušku nastříkáte na sebe a ta první vůně samozřejmě nezmizí tím, že použijete druhou, takže se začnou mísit a vy po chvíli už nevíte, která se vám líbila víc nebo míň. No a jednak taky proto, že obsluha v takovýchto obchodech je z velké většiny neodborná a neproškolená, často ani neví, co to vlastně prodává a samozřejmě je taky velmi často neochotná a nepříjemná.

My to děláme jinak. My necháváme zákazníka, aby se s tou vůní takříkajíc vyspal, necháme mu ji přes noc a ráno – jak se říká moudřejší večera – už každý stoprocentně ví, jestli mu vyhovuje nebo ne. Když ano, tak mu ji samozřejmě necháme, no a když ne, tak nabídneme jinou a postup se opakuje, takže je to vlastně obrovský zákaznický servis, nehledě na to, že můžeme současně nabídnout spoustu jiných přípravků, pro které by ten zákazník normálně musel jít do několika dalších obchodů, kde by je sice třeba koupil, ale určitě ne v této kvalitě, kterou můžeme nabídnout jenom my. Takže je to velký zákaznický servis a …..“

Na chvíli se odmlčel, aby se napil.

Opakuješ se. Copak, copak? Ještě jsi toho neřekl tolik, abys musel být nervózní.

-„Chcete se zeptat něco?“, vyhrkl najednou, zřejmě rád, že ho napadla další souvislá věta.

Neměl jsem nic, co by mě v tu chvíli opravdu zajímalo, maximálně tak kdy a jestli vůbec, ráčí vypadnout.

-„No a pak tam jsou ještě ty ostatní výrobky jako třeba tady tato mast na růst vlasů nebo tady tyto pleťové masky, tady šampón, tady mast na napínání kůže, to je proti vráskám….“ A ukazoval na stole bílé krabičky se všemi těmi zázračnými výrobky.

-„Tady se můžete podívat, že jsou opravdu účinné, toto jsou teď všechno naši stálí zákazníci,“ řekl téměř hrdě a podával mi barevnou publikaci plnou fotografií typu “před“ a “po“.

No, pomyslel jsem si, teď je čas tě trochu zarazit.

-„Testujete na zvířatech?“ Zeptal jsem se na to, aniž by mě to doopravdy zajímalo, vyloženě jsem jen zkoumal jeho reakce. A on byl tou otázkou zaražený jako brouček na skle náklaďáku.

Chvíli se jen tak zmateně rozhlížel po stole, jakoby hledal, z čeho vyčíst správnou odpověď.

-„Bože ty máš otázky,“ zachránila celou věc Světluška, která zcela jistě taky nevěděla, jak se věci mají a regionální zrovna né moc přesvědčivě řekl, že určitě ne.

Vzal jsem ze stolu další barevnou listinu, tentokráte “Seznámení se společností LR International“ a začal v ní listovat. Byla plná fotografií spokojeně se usmívajících pracovníků, stojících před svými černými Mercedesy s espézetkou LR. Připadlo mi to jako propagační materiály svazácké organizace Rudá Hvězda, vyzdvihující další splnění a překročení pětiletého plánu ve sběru novinového papíru.

Regionální si mě samozřejmě všiml, nechal být pokusná zvířata a hned se ujal slova.

-„No, pro spolupráci s naší společností je potřeba živnostenský list a samozřejmě mobilní telefon, abychom mohli být v neustálém kontaktu, aby jste mohl pro své zákazníky objednávat naše výrobky, tohle všechno se děje po telefonu a zásilky pak chodí expresní poštou. Vy sám si do začátku samozřejmě budete muset objednat taky tento “Startovací balíček“, kde je všechno potřebné na seznámení s naší společností…“

Pořád jsem mlčel a listoval seznamovací listinou.

Regionální byl ze mě očividně nervózní. Za celou dobu jeho obsáhlého monologu jsem řekl jednu jedinou větu a to nebyla určitě ani jedna z těch, na které byl připraven.

Zřejmě už toho měl dost a chtěl to celé nějak úspěšně zakončit.

-„Tak co si o celé věci myslíte?“, zeptal se mě.

Pomalu jsem odložil seznamku zpátky na stůl, upil kafe, vzal do ruky plastikovou láhev s přípravkem na růst vlasů, zabořil se hluboko do křesla a pravdivě jsem odpověděl:

-„Nic.“

Světluška očividně znervózněla, poposedla a čekala, co řekne regionální.

-„Ano…. Já jsem si to myslel, když jste pořád tak mlčel. Vy tomu nevěříte, že?“

-„Ne,“ řekl jsem pravdivě a ukázal na přípravek k růstu vlasů. „To je na růst vlasů?“, zeptal jsem se projistotu.

-„Ano,“ odpověděl. „Otvírá to kořínky a umožňuje to tak vlasům lépe růst.“

-„No, tak až přijdete s vlasama, tak se budem bavit.“

Znervózněl ještě víc.

-„No….. Ale to…. To…. To já…..To já bych musel začít tak před deseti lety,“ vykoktal ze sebe.

No vidíš, frajere, už se vymlouváš.

-„Podivejte,“ řekl jsem, abych celou věc uvedl tak nějak na pravou míru, „tady došlo zřejmě k malému nedorozumění. Já pracuju v pojišťovně a rozhodně ji nehodlám opustit, nakonec jsem tam teprve nedávno začal a tak nějak napůl to taky nepůjde. Světlana chtěla, abych s ní jezdil na prodejní školení, ale o prodeji tady těch nesmyslů nebyla řeč.“

-„No a snad si nemyslíš, že je to zadarmo?!“, křikla na mě zlostně Světluška, které již bylo zcela jasné, že v této věci její první prostě nebudu.

Ach ano, jak jsem mohl být tak hloupý. Nic dnes není zadarmo.

-„Taky jsem pracoval v pojišťovně,“ řekl regionální, zřejmě aby naznačil, že lepší práce než u LR International prostě neexistuje.

-„Ano?“, zeptal jsem se, „u které?“

-„Ale tak to je jedno,“ pokusil se regionální o diplomatickou odpověď a bylo to to poslední, co jsem od něj toho – díky němu – zkaženého večera slyšel.

Zvedl jsem se z křesla a šel do předsíně, abych unikl zlobě, která na mě sršela ze Světluščiných očí. Bylo mi jasné, že tímto jsem u ní skončil, nakonec budu ještě rád, když mě alespoň na ulici pozdraví.

-„No však si povíme za půl roku, až zjistíš, že se v pojišťovně neuživíš! Přijdeš škemrat! Já jsem v tvých letech měla třetí auto!“, křičela za mnou, když jsem se obouval.

No vidíš, a já v mých letech mám už osm roků sebraný řidičák.

Vyšel jsem na ulici, půl osmé, vytáhl jsem mobil, Martin …. Martin ….. á tady.

-„Čau, jdem na pivo?.......Dobře, tak za půl hoďky tam.“

 

Měsíc na to jsem šel s jednou bývalou spolupracovnicí kolem poledne na kafe, do jedné restaurace na náměstí. Jak naschvál jsme cestou potkali Světlušku.

-„Ale ahój, Gabčo,“ křičela Světluška z dálky a přihnala se k nám.

-„Ahoj,“ odpověděla má společnice, „jak se daří? Co teď děláš? A vůbec, pojď s náma na kafe.“

Světluška si mě sjela pohledem od shora dolů a pak řekla, že má málo času.

-„No a co teď vlastně děláš?“ Zeptala se má společnice znovu.

-„Dělám teď regionálního manažera pro firmu LR International, víš.“

Ani nevím proč, ale měl jsem pocit, že to není až tak úplně pravda.

-„Co to je?“

-„To je taková firma, co dělá výrobky z Aloe Vera.“

Nechtěl jsem, opravdu jsem nechtěl říkat vůbec nic, nakonec mě ani nepozdravila, ale vypadlo to ze mě tak nějak samo…

-„Už máš Mercedes?“

Světluška zabručela něco o debilech a se slovy „Já už musím jít“ zmizela v davu.

 

Od té doby jsem ji potkal až v červnu, tři dny po té, co jsem dostal svou první šestimístnou výplatu.

Byla o poznání vlídnější, pozdravila mě, dokonce se i usmála a …..

Sháněla práci.

 

---