Vrahové

času

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petr Ch. Dorazil

 

 

 

 

Los Angeles, 2053 a.D.

 

Kromě pár rozházených papírů na dubovém stole kapitána Petersona byla místnost dokonale uklizena. Poručík Higgins seděl na křesle vedle okna a nervózně mačkal klouby.

Láhev staré whisky před kapitánem Petersonem byla již poloprázdná. Lopatkový větrák u stolu svými listy pomalu rozkrajoval hustý dým stoupající z kapitánova doutníku, který si hověl

v placatém popelníku na kraji stolu.

Kapitán Peterson si unaveně protřel obličej a sundal nohy ze stolu. Jemně vzal do ruky svou sklenici a hloubavě si ji prohlížel proti  světlu.

-„Co myslíte, poručíku,“ zeptal se, „byl tento lahodný mok stvořen pro lidi, jako jsme my ?“

Poručík Higgins pomalu narovnal hlavu, doposud zakloněnou vzad , a pomalu odpověděl otázkou.

-„Nemělo by to spíše znít  „pro situaci jako je tahle“?“ a tázavě zvedl obočí.

-„Správná otázka, poručíku. Těžko na nás před osmnácti lety nad hlubokou kádí myslel někdo, kdo o nás nikdy neslyšel. Jsme sice velmi vyspělá civilizace, ale kromě počasí předvídat budoucnost ještě spolehlivě neumíme. Nevím.“

-„Kapitáne, neměli bychom toho radši nechat?“

-„Ne. Jednou jsme se dohodli, tak to musíme udělat. A navíc je sobota.“ Kapitán Peterson byl muž pevných rozhodnutí.

-„No právě. To je to. Je sobota. Není to pracovní den. Není to ono!“

-„Ale pro nás to je pracovní den. Jsme policisté. My nemáme volno nikdy. A potom museli jsme to zkusit, poručíku, pochopte to.“

-„Já to chápu, kapitáne, jinak bych tu neseděl, ale mám z toho takový divný pocit. Jen tu sedíme a zabíjíme čas.“

-„Ale právě o to jde nebo ne? Zabít čas! Dřív, v minulém století , lidé někde zaměstnaní vesměs dělali téměř všechno proto, aby ve své pracovní době nemuseli nic dělat, tak proč nám to teď připadá tak nemorální? Měla by to být snad tradice nebo tak něco!“

-„Je jiná doba, kapitáne. Lidé už si prostě zvykli celý den pracovat. Navíc, většina lidí teď pracuje z domova, všichni sedí u počítačů a živí se přes internet. Je to pohodlnější, člověk může mít pracovní tempo jaké si sám určí, když bude chtít, nemusí dělat nic a když bude chtít, může si vydělat třeba i miliony. Není to tak lepší?“

-„To je filozofická otázka, poručíku.“

Kapitán Peterson do sebe hodil obsah sklenice a z láhve stojící opodál si dolil. Pak vzal čerstvě vyhaslý doutník, vložil si ho do úst a pomalým škrtnutím sirkou si znovu připálil.

Poručík Higgins pomalu vstal, zasunul si ruce do kapes u kalhot a skrze žaluzie se díval ven.

-„Není,“ řekl pak, stále stojící zády do místnosti. „Má to všechno logické řešení. Lidé pochopili, že čím víc budou pracovat, tím víc si vydělají a zvednou si životní úroveň. Budou mít více peněz, koupí si hezčí a lepší věci a budou šťastní.“

-„A kdy?“ zeptal se kapitán

Poručík se pomalu otočil od okna.

-„Co kdy?“

-„No kdy budou šťastní, když pořád jenom pracují?“

-„Ale kapitáne. Berete to moc doslova….“

-„V naší profesi to ale jinak nejde, poručíku, to už by jste měl vědět, za ta léta. Takže? Kdy si myslíte, že budou lidé šťastni, když si ustavičnou prací zvedají životní úroveň, kterou si dost možná ani nestihnou pořádně užít? Myslíte, že ten měsíc volna za celý rok je něco extra?“

-„To zaleží už konkrétně na jednotlivých lidech, nemyslíte? Někomu ten měsíc stačí, někdo volno nepotřebuje vůbec….“

-„Ale poručíku,“ kroutil kapitán nesouhlasně hlavou, „každý člověk potřebuje odpočinek. Nejsme stroje. Dokážete si vůbec představit, kolik by bylo srdečních a mozkových onemocnění, kdyby lidé neodpočívali?! Ve všech nemocnicích by bylo neodvolatelně plno. Ale nevzdalujme se od tématu. Tak kdy budou šťastni, když pořád jen pracují?“

-„Každý den můžete být šťastný, záleží, jak se na to podíváte. A navíc – většinou mají lidé dva dny v týdnu volno.“

-„A to stihnou?“ zeptal se kapitán

-„Myslíte, jestli stihnou být šťastní ?“

-„Ano.“

Poručík se znovu otočil k oknu a řekl:

-„Nevím,“ a na chvíli se odmlčel. Chvíli se díval ven a bylo ticho. Pak se prudce otočil zpátky a vyhrkl: „A co když jsou šťastní v práci?!“

Kapitán Peterson před sebe vyfoukl hustý dým a skrze něj bylo vidět, jak nesouhlasně kroutí hlavou:

-„A co jejich manželé, manželky, milenci, milenky a děti? Myslíte že ti boudou šťastni, když celé dlouhé dny budou sedět doma a čekat, až se vrátí jejich šťastní pracující?“

-„Děti nepracují kapitáne. Dítětem se člověk stane, aby mohl být bezstarostně šťastný…“

-„Já jsem myslel, poručíku, že dítětem se člověk rodí.“ Namítnul kapitán Peterson a dnes již po čtvrté odložil svůj doposud dlouhý doutník v plýtkém popelníku na svém dubovém stole.

-„Samozřejmě že dítětem se člověk rodí, ale děti nepracují. Mluvíme o tom, co když je někdo šťastný v práci.“

-„Takže?“ Kapitán Peterson tázavě zvedl obočí.

-„Nikdo nemusí sedět doma u okna a vyhlížet svou ženu či muže, máme přece svobodu podnikání. Není přece nijaký problém, aby si dva mladí nebo klidně i staří manželé otevřeli nějakou firmu, třeba restauraci či obchod a tak mohou být nerušeně spolu v podstatě pořád! Anebo pracují z domova, jak již jsem říkal a je to vlastně totéž.“ Poručík Higgins se jasně  usmíval, hrdý na to, jak krásně dokázal obhájit svůj názor.

Kapitán Peterson však opět nesouhlasil.

-„Promiňte, ale to přece nejde, poručíku.“

-„Co nejde?“

-„Být pořád jen s jedním člověkem. Představte si, že se ráno probudíte a vedle vás vaše žena. Vstanete, posnídáte a jdete spolu do práce. Celý den jste spolu a večer jdete domů. Zase spolu, samozřejmě. Povečeříte a protože si za celý den už nemáte moc co říct, tak se díváte na televizi nebo přijímáte návštěvy, o které často vlastně ani nestojíte. Potom jdete spát, zase spolu a ráno znovu. Vstanete, posnídáte, jdete do práce a tak pořád dokola.

A dovedete si pak představit takový víkend? Dovedete si představit, co by to bylo?!

Tohle jsou skuteční vrahové času, to my dva se tady s nimi nemůžeme rovnat. Kdepak poručíku, taková láska existuje jen ve starých knihách, ale tam to tak šlo jen proto, že to bylo smyšlené! A navíc, ty knihy končily většinou svatbou nebo něčím podobným, ale o tom, co bylo dál, se už nepsalo. To už nikoho nezajímalo! Znáte to, … a jestli neumřeli, tak žijí dodnes…, to je přece hovadina! Když jsou dva lidi pořád spolu měsíc, tak se zamilují. Když jsou pořád spolu rok, tak si na sebe zvyknou. A když jsou pořád spolu deset let, tak se začnou nenávidět. Kdepak poručíku, musí to být, tak jak to je.“

-„Nic nemusí být tak jak to je!“, začal znenadání křičet poručík Higgins. „Všechno se dá změnit! Z naší branže by jste to měl dávno vědět. Stačí jedna rána a je po všem!“

-„Protiřečíte se, poručíku,“ oponoval stále ještě klidným hlasem kapitán Peterson. „Napřed jsou pořád spolu, jsou šťastní a spokojení, zvedají si životní úroveň a pak by se znenadání měli postřílet?! Řekl bych, že vám naše dnešní náplň práce poněkud zatemňuje smysly…“

-„To myslíte jako, že šílím?“, křičel znovu poručík.

-„No, až tak drsně bych to neřekl. Ale přece jenom se mi zdáte poněkud nesvůj. Nechcete toho radši nechat?“

-„Co to povídáte, kapitáne?! Tak dlouho jste mě k tomu přemlouval a teď toho chcete nechat? To nemyslíte vážně ?“  Poručík Higgins křičel více než prve. Límeček u košile měl zpocený skrz na skrz a pomalu se mu začínaly třepat ruce.

-„Jde mi o vaše zdraví, poručíku,“ řekl uklidňujícím hlasem kapitán. Pak se pomalu zvedl, přátelsky napřáhl ruku a řekl: „Pojďte, půjdeme domů.“

Poručík Higgins stál zády k oknu a do očí mu vtékal studený pot. Z pouzdra v podpaží vytáhl svou služební pistoli, třesoucí se rukou ji namířil na kapitána Petersona a úplně hystericky začal křičet:

-„Sedněte si, kapitáne ! Sedněte si sakra nebo vás zastřelím! Myslím to opravdu vážně! Posaďte se zpátky a mlčte!“

Kapitán Peterson i ve svém obrovském překvapení zachoval klid.

-„Uklidněte se poručíku,“ řekl klidným hlasem a pomalu vycházel zpoza svého stolu. Než však stačil znovu cokoli říct, poručík začal opět křičet:

-„Sedněte si zpátky, kapitáne! Nepokoušejte své štěstí! Opravdu do vás napálím!“

-„Ale no tak, poručíku, schovejte tu pistoli. Cokoliv uděláte nemá smysl. Jsme tu přece proto, abychom zabili čas, ne sami sebe. Schovejte to a dejte si panáka, to vám uleví.“ Kapitán se pomalu blížil k poručíkovi.

-„Řekl jsem vám, abyste si sednul zpátky ke stolu, kapitáne. Už toho mám vážně dost a jestli se okamžitě nevrátíte zpátky, tak místo času zabiju vás!“

Přesto všechno, co právě slyšel, dělal kapitán Peterson velice rozvážné pohyby. Celá tahle situace byla ve skutečnosti naprosto nesmyslná a nebylo nejmenšího důvodu si to dokazovat jakýmkoliv násilím. Instinktivně zvýšil hlas a přísným prstem ukazoval na poručíka.

-„Tak sakra, Higginsi, položte to. Je to rozkaz!“

Poručík začal křičet více než kdy dřív:

-„Seru vám na rozkazy, kapitáne! Říkám vám naposledy, posaďte se zpátky za stůl!“

Kapitán si všiml, že poručíkova pistole je stále zajištěná. Protože už byl velmi blízko, skočil na něj a zkušeně ho odzbrojil. Když poručík bezmocně ležel na zemi, kapitán vstal a s jeho pistolí v ruce se vracel ke stolu.

-„Nechápu, co vás to popadlo poručíku. Byl jste vždy tak vyrovnaný a teď tohle. Byl bych rád kdybyste mi to vysv...“

Dutá rána ukončila kapitánova slova. Zapomněl, že poručík Higgins nosí dvě pistole. Jednu v pouzdru v podpaží a druhou na kotníku. Pomalu klesl k zemi.

Poručík chvíli seděl a díval se na to, co udělal. Pak, se zcela kamenným výrazem ve tváři, vstal a šel ke skříni u zdi. Otevřel ji a z ramínka sundal čistou košili. Převlékl se a sednul si za kapitánův stůl.

Vzal láhev whisky a řádně se napil. Pak začal otvírat všechny šuplíky, aniž by věděl, co hledá. Pak našel kapitánovi doutníky. Jeden si vzal a zapálil. Chvíli jen tak seděl a vychutnával chuť kubánského tabáku. Vstal a šel k nehybnému tělu svého nadřízeného. Sklonil se a pomalu, aniž by sám věděl proč, otočil kapitánovo tělo. Byl již mírně opilý a proto si nebyl jist, jestli viděl dobře, že kapitán pomalu pohnul rty.

Leknutím se prudce postavil a díval se na zdánlivě nehybné tělo před sebou.

-„Věděl jsem, že to uděláte, poručíku.“

Poručík absolutně nechápal, co se děje.

-„Cože?!“

-„Tak nakonec měla má žena pravdu. Nejde to.“

-„Co nejde?“

-„Být dlouho s jedním člověkem.“ Odpověděl kapitán. „Víte, jak dlouho už spolu pracujeme?“

Poručík jen zmateně zavrtěl hlavou.

-„Dneska je to přesně dvacet pět let, poručíku. Čtvrt století. Proto jsem to chtěl udělat dnes. Máme výročí.“

-„To je opravdu dlouhá doba, kapitáne. Ani mi to při vší té práci nějak nepřišlo.“

-„Ano. Je to opravdu dost dlouhá doba. Dost dlouhá na to, abychom se začali nenávidět.“

-„Ale to snad ani ne, kapitáne.“

-„Kdy jste měl naposledy dovolenou, poručíku?“

-„Ani nevím, v třicátém pátém asi..“

-„Vidíte.“ Podotknul kapitán

-„Ale kapitáne, přece nechcete říct, že mě nenávidíte?“

-„A vy mne snad milujete?“

-„Tak to snad ani ne, ale...“

-„Tak vidíte. Pokud mě nemilujte, musíte mě nenávidět. Mezi tím nic není.“

-„A co mít rád?“ Poručík se chytal každé možnosti.

-„Mít rád je jen úzká hranice mezi milovat a nenávidět. Je to ostrá hrna na které se dlouho neudržíte. Dřív nebo později sklouznete tam či onam. Tak to je. A my jsme se navzájem milovali už dost. Je čas jít od toho.“

Poručík nervózně mačkal doutník, neschopen si představit, co bude následovat.

-„Chci, aby to tak zůstalo, poručíku. Jste schopen obětovat vše a to se v naší profesi velmi cení, to přece víte. Vaše žena na vás musí být hrdá.“

-„Ano. To asi je.“

-„Nemusíte se bát. Nikdy se nedoví jak to skutečně bylo. Dozví se jen to, co bude v novinách. "Zemřel při výkonu služby," nebo tak něco.“

Poručík zhola nic nechápal.

-„O čem to mluvíte, kapitáne?“

-„O tomhle!“ řekl kapitán a poručík vyděšeně hleděl do hlavně své vlastní pistole. Tentokrát již odjištěné. Zcela bezmocně hodil pohledem po své druhé pistoli, ležící na kapitánově stole. Věděl, že bezmoc, které měl momentálně na rozdávání, je nepřekonatelná.

-„Usmívejte se poručíku,“ řekl kapitán Peterson a natáhl kohoutek jeho pistole, „je to naposled.“

 

 

Devíti milimetrový projektil z poručíkovy pistole, držené však v kapitánově pravici, letěl příliš rychle, než aby ho poručík Higgins zaregistroval. Ucítil ještě ostrou ránu do čela, střela mu roztrhla lebku a mrštila s ním vzad.

 

Kapitán Petrson uvolněně položil pistoli na zem, převalil se na bok a zvednul dosud hořící doutník, který ležel na zemi v místě, kde ještě před chvílí dřepěl poručík Roanald Jefferson Higgins.

 

-„Zabili jsme čas, poručíku,“ řekl, když několikrát labužnicky potáhl z kubánského doutníku,

„ vy ten můj a já váš. Podařilo se to. Brzy nashledanou, Jeffe.“

 

---