ZAPADLÍ MILENCI

ZAPADLÍ MILENCI

 


















Petr Ch. Dorazil

 

 

 

 

 

 

-„Aha. Tady to končí. No nic, tak to vycouvej a pojedeme jinam.“

Otáčím se, abych se podíval, kam se tu dá vycouvat. Jo, je tam kousek dál, jakási odbočka, tam by se dalo otočit. Couvám strašně nerad.

-„O.K.“ Odpovídám, i když to moc v pořádku nevidím. Nemám z toho couvání vůbec dobrý pocit. Ale jo, to zvládnu. Řadím zpátečku, spojka, páka, čekám až to cvakne, dva tisíce otáček, pomalu pouštět spojku, ano, už to jede, otáčím se, abych viděl dozadu. Podle zrcátek se couvat nedá, je tu tma jak v prdeli. Auto se pomalu posunuje po cestě, která je užší než můj přehled v politice, ale zdá se to být v pohodě. Jedem, ano, tak, pomalu, v pohodě, ještě pár metrů a pojedem zase dopředu.

-„Pozor!“ Slyším, jak křičí a zcela instinktivně mačkám brzdový pedál. Auto sebou škublo, naráz stojí a nastává nebezpečné ticho. Dívám se na ni, ona se dívá na mě. Dívám se dopředu. Přední levé kolo je jaksi mimo cestu. Snad to nebude tak strašné.

Lezu ven, abych se podíval, jak to vypadá.  Jo, to by se dalo vyjet. Vracím se zpět. Startuji, znovu řadím zpátečku, pomalu spojka, dvaapůltisíce otáček... Couvání jako z učebnice.

Jenže to posrané auto stojí! Kola prokluzují, otáčky se zvyšují, ale auto se ani nehne.

Sakra!

Znovu lezu ven, abych zhodnotil situaci. Teoreticky by to šlo vyjet po stopě, kterou jsme se sem dostali. Respektive bude to muset jít, jinak jsme v prdeli.

Znovu sedám do auta.

-„Půjde to vyjet?“ Ptá se mě. Samozřejmě, že to půjde vyjet. Musí to jít.

Pomalu se rozjíždím. Jo! Jde to...

Jenže to bych to nebyl já, abych to neposral ještě víc. Místo, abych z toho vyjel, jsem do toho posraného příkopu vrazil i zadní kolo.

Tak teď jsme v prdeli doopravdy.

Lezu ven s neskutečnou potřebou kouřit.

Cítím v zádech její nechápavý pohled : "Jak teď můžeš kouřit?! Copak nevidíš, co se stalo?!"

Vidím, co se stalo. Moc dobře vidím, co jsem udělal a proto musím kouřit. Pomáhá mi to v této posrané situaci líp přemýšlet.

Kurva, co s tím?

Dívám se na hodinky. Půl jedenácté.

To není dobrý čas na to, že jsem právě hodil do příkopu auto své přímé nadřízené i s její dcerou a ráno jdu do práce, kde se musím tvářit, že je všechno v pořádku. Na to, že mám již tři roky sebraný řidičák, je to ode mne docela odvážný počin, místo poděkování svést půjčené auto do příkopu. Doufám, že ještě budu mít kam jít zítra do práce.

-„Musíme pro někoho zajít, ať nás vytáhne!“ V jejím hlase je cítit rostoucí napětí. Strach. Musím ji nějak uklidnit. Nechci, aby kvůli mně zažívala takovéto stavy.

Nezaslouží si to. Příliš ji miluji, než abych jí chtěl jakkoli ubližovat.

Rozhlížím se. Hledám něco vhodného, čím bych podložil kola. Slyším se, jak říkám, že je to v pohodě, že to zvládnem.

Vím, že chce, ale nevěří mi. Její pohled to říká jasně.

Hledám nějaké desky nebo něco, ale jakoby se po nich slehla zem. Tak to chodí. Když člověk něco nepotřebuje, tak je toho všude plno. Ale jakmile to sháním, tak to prostě není.

Babička říkávala, že na posraného spadne i hajzl. Až teď tomu věřím.

Nenašel jsem nic lepšího, než pár sádrových cihel. Jsou strašně křehké. Lámou se v rukách, ale snad to jednou vydrží.

Tráva je strašně mokrá, bahno cítím až v botech. Bořím se do příkopu a snažím se tu cihlu zatlačit co nejvíc pod kolo.

Druhou dám dozadu, snad se to chytne a vyjedem ven.

Znovu nasedám do auta, leze se tam čím dál hůř.

Ani se nechci připustit myšlenku, že by se kraj silnice pod tíhou auta propadal a to se tak postupně bořilo hloub do příkopu. To už by jsme nevyjeli nikdy.

Znovu mačkám spojku, zpátečka, motor řve, ale auto se ani nehne.

To nemá cenu.

Musím vymyslet něco jiného.

-„Musíme pro někoho zajít, ať nás vytáhne!“ Tón jejího hlasu je čím dál naléhavější. Celá se chvěje, sotva stojí - to nemůžu vidět.

Beze slova odcházím k nejbližšímu domu, kde se svítí. Stojí tam náklaďák, snad by se dal v případě nejvyšší nouze použít.

Další cigareta.

Přicházím blíž a veškeré myšlenky o použití toho náklaďáku se vytrácí. Stojí sice na zemi, ale podvozkem. Kola zabořená hluboko do země, ten už nepojede nikdy...

Obcházím ten dům a hledám nějaké dveře.

Otvírám zelenou branku. Nechávám ji otevřenou pro případ, že by po mě vyběhl nějaký čokl.

Další šance zmařena. Branka se za mnou nemilosrdně zavřela.

Mačkám zvonek. Zvoní někde v nitru domu. Doufám, že tu bydlí nějaký ochotný člověk.

Po několika nekonečných minutách se na verandě rozsvítilo.

Postarší muž vystrčil ze dveří svou bílou hlavu a pozorně poslouchá, co po něm chci. Po chvíli váhání se neochotně obléká s tím, že mi pomůže to auto vytlačit ven.

Cestou k silnici mu přesněji vysvětluji celou situaci. Říká, že by bylo lepší použít traktor, že už tady zapadlo víc lidí.

Doufám, že nebude potřeba shánět teď někde traktor.

Dívám se na hodinky. Jedenáct. To není dobrý čas.

Přicházíme k autu. Pár uctivých pozdravů a jde se na to.

Ona si sedá do auta. Chlápek a já se zapíráme o přední kapotu a snažíme se s tím pohnout. Marně.

Motor řve, od kol se valí hustý dým, ale auto se ani nehne.

Po několikátém marném pokusu se snažím vzpomenout si na telefonní číslo odtahovky, kterou potkávám téměř denně.

Samozřejmě, že bezvýsledně.

Chlápek to vzdává a odchází.

Doporučuje mi svého souseda, který má traktor. Celou cestu k jeho domu nemluví o ničem jiném.

Loučím se s ním a říkám nashledanou, přestože moc dobře vím, že už se sem nikdy nevrátím.

Cesta k domu toho muže s traktorem se mi zdá nekonečná, přestože je to doslova na dosah ruky.

Co asi dělá ona? Sedí tam v autě, nebo možná stojí venku, ale každopádně je tam sama. Sama a hlavou jí musí probíhat milióny všelijakých myšlenek, které jí na dobré náladě stoprocentně nepřidají.

Už nemám tolik odvahy, abych otevřel branku i tohoto domu.

Ťukám na okno.

Po chvíli se v něm zjevuje muž, jehož ruce prozrazují, že je podstatně starší, než na první pohled vypadá.

Znovu vysvětluji, co se stalo a teprve teď si uvědomuji vážnost celé situace.

Další cigareta.

Muž, o poznání ochotnější než ten první, říká, že s traktorem po zimě ještě nejezdil, že to asi nepůjde nastartovat, ale že to zkusí.

Celou cigaretu trvá, než vyjde z domu.

Jdeme spolu k traktoru, stojícímu opodál. Za plotem protějšího domu štěká pes. Jestli okamžitě nezmlkne, tak zešílím.

Muž běhá kolem traktoru. Mačká tisíce venkovních spínačů a neustále opakuje, že to asi nepůjde nastartovat.

Nakonec nastupuje dovnitř. Chvíle osudu naší existence právě započala.

Pár cvaknutí. Ticho. Po chvíli slyším povědomě cvakat startér. Naprázdno. Ticho. Nové cvakání startéru. Zase ticho. Modlím se ke všem pracovníkům Zetoru, aby ta odporná krabice nastartovala.

Marně.

Motor neustále odmítá činnost. Když startér asi po desátém pokusu jen naprázdno cvaká, muž to vzdává a vyskakuje ven. Opakuje pořád tu samou větu.

Po zimě ještě nejezdil.

To mě, kurva, ale vůbec nezajímá! Já potřebuju to posrané auto dostat z toho příkopu a to ještě dneska!

Poslední svitek naděje dává ten Ford v garáži.

Muž se diví mé prosbě. Napřed traktor a teď obyčejné auto?

Musíme to zkusit.

Teď již očividně nerad nasedá do auta a startuje. Děkuji, ani nevím komu, že alespoň tohle naskočilo.

-„Máte tam nějaký provaz?“

S hrůzou si uvědomuji, že absolutně netuším, jestli tam nějaké lano je nebo není. Ale je to poměrně nové auto - musí to tam být.

Pro jistotu beru do ruky mobil a volám "do příkopu". Zvedla to, téměř neschopná mluvit. Nezbývá než doufat, že má ta červená popelnice povinnou výbavu v pořádku.

O pár minut později, již opět u zapadlého auta s cizím chlápkem diskutuji, jak by to šlo vytáhnout.

Lano jsme našli a teď ho přivazuji za zadní tažné očko.

Nasedám do auta a domlouvám se s tím chlápkem, že na znamení začnu couvat.

Čekám. Několik vteřin, ale přesto strašně dlouho.

Žádné znamení jsem sice nezaznamenal, ale začínám couvat. Zase nic. Ani se to nehne.

Lezu ven a ruce se mi třepou jako nikdy před tím.

Musíme to zkusit ještě zepředu, jinak jsem v prdeli nadobro.

Chlápek přejíždí před nás a já se marně snažím najít něco, za co bych vpředu zahákl to lano.

Další cigareta.

Ani nevím jak, ale dostal se mi do ruky manuál od auta.

Díky bohu!

Otřel jsem zadní dveře a u rezervy našel tažné očko. Našrouboval jsem ho vedle přední značky a    je auto připraveno k vytažení.

-„Prosím tě, řekni mi, že to zvládnem.“ Tak prosebný tón jsem v životě neslyšel.

-„Samozřejmě.“ Odpovídám a opravdu tomu chci věřit.

-„Jo. Pro tebe je všechno samozřejmé!“

Musí být. Jinak by jsme to nikdy nevytáhli.

Nasedám do auta.

Je to poslední možnost, jak se odsud dostat.

Chytám se volantu. Po velmi hlubokém nádechu opatrně otáčím klíčkem. Motor poslušně naskakuje.

Studené kapky potu mi pomalu stékají po bocích.

Otisky mých nehtů zůstanou v tom volantu ještě pěkně dlouho.

Rozsvítila se koncová světla nějakého auta přede mnou.

Normálně bych brzdil, ale teď šlapu na plyn a vyháním motor na čtyřitisíce otáček.

Teď nebo nikdy.

Nevím, kdy přesně se to auto přede mnou rozjelo, ale jakmile jsem sešlápl plyn a pustil spojku, auto vyletělo zpátky na silnici, jakoby nevážilo ani gram.

Dupnul jsem na brzdu.

Takovou úlevu jsem ještě nezažil. Celé mé tělo se koupe ve vlastní šťávě. Pokládám hlavu na volant a jakoby ve snu vypínám motor.

Nevím, jak dlouho jsem tak seděl. Vystupuji z auta. Jdu za ní. Vytahuje z peněženky nějaké bankovky a strká je tomu chlápkovi.

Tohle jsem přece chtěl a měl udělat já!

Chlápek na nic nečeká a odjíždí.

Ona ke mě pomalu přichází. Ještě se celá třese.

Objímá mě tak pevně, že skoro nemůžu dýchat.

Dlouho trvá, než se ode mne odtáhne.

Tak jsme z toho venku. Můžeme se zase někdy projet. Třeba zapadnem i druhou stranou.

Všechno uklidit a rychle pryč. Nemůžu se tady na to dívat.

 

Po několika minutách jízdy městem je o poznání klidnější. Hledáme nějakou myčku, která by ještě fungovala. Doufám, že v obchodě benzínky prodávají náhradní díly. Musím koupit nové tažné očko, protože to původní se díky mému nedostatečnému zašroubování výrazně ohnulo.

Dívám se na hodinky. Deset minut po půlnoci. Dobrý čas. V rámci možností.

 

Když mě dovezla domů, ještě asi hodinu jsme seděli v autě. Nálada lepší než dobrá. Mám nový suvenýr. Koupím si řetízek a budu to ohlé očko nosit na krku. Půlkilový přívěšek ještě nemám. Objímá mě a já cítím, že je zase klidná. Všechno se zdařilo.

Chuť jejích rtů... Tak nezapomenutelná.

 

Přicházím domů a první kroky míří do sprchy.

Mobil zapískal zrovna ve chvíli, kdy jsem vešel do svého pokoje. Přišla mi ta nejnádhernější zpráva v životě.

„Dík“

Až teď to na mě opravdově přišlo. Svalil jsem se na postel a v mžiku usnul. Už si ani nevzpomínám, jestli jsem jí něco odepsal. Bylo toho za ten den již dost.

 

Ráno v práci. Přišla o hodinu později než já.

Ten úsměv…Dotek její ruky...Tak letmý a přece tak pevný.

Bylo to nejlepší rande, co jsem kdy zažil.

Bylo v něm ....

Prostě všechno.

---