HERO OF THE DAY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Petr Ch. Dorazil

 

 

 

 

 

 

Svého času jsem byl jeden z těch lidí, co mají neutuchající potřebu být obdivováni.

Všechno to začalo, když mi bylo asi patnáct a před holkou, do které jsem byl zamilovaný, jsem od jednoho podřadného frajera dostal přes hubu. Byl jsem příliš líný, než abych se začal učit karate a potom se mohl pomstít a tak jsem si řekl, že si vytvořím pověst, díky které si na mě nikdo nedovolí ani sáhnout nebo jen křivě podívat.

Můj otec byl majitel továrny na boty, takže byl velmi bohatý a uznávaný muž a já dostával slušné kapesné.

Slušné natolik, že jsem si mohl dovolit platit lidi, aby o mě říkali to, co jsem sice nebyl, ale díky penězům svého otce být mohl.

Byla to ekonomicky zlá doba, po našem útoku na Pearl Harbour, loni v prosinci, nám Američané nedali chvilku pokoj a proto každá mince byla velmi potřebná.

Vybíral jsem si většinou mladé kluky, lidi, s kterými bych se normálně nezahazoval, ale za pár jenů dělali všechno, co jsem chtěl a to bylo pro mne rozhodující.

Netrvalo dlouho a kamkoliv jsem vešel, mě znali. Znali mě z vyprávění, u nás v Tokiu se zprávy šíří velmi rychle. Poznat mě mohli snadno, protože svůj černý klobouk, rodinnou památku, jsem sundával jen doma.

Strašně mě bavilo pozorovat, jak ke mě všichni vzhlížejí s úctou, bylo téměř neuvěřitelné, co si ti malí kluci dokázali vymyslet :

V horách na ostrově Oki, kde jsem ve skutečnosti ani nikdy nebyl, jsem měl holýma rukama přemoci medvěda, ze dvou hořících domů v jižní čtvrti jsem měl po náletu Američanů vytáhnout pět dětí, zabránil jsem vyloupení Centrální banky, dceru starosty jsem zachránil před znásilněním a takových pitomostí se o mě říkalo podstatně víc.

Naštěstí si to nikdo neověřoval. Samotného by mě zajímalo, kdo všechny ty věci ve skutečnosti udělal.

Bylo to k popukání.

A nejlepší na tom všem bylo, že kamkoliv jsem vešel, měl jsem všechno zadarmo.

V každé restauraci, v každém kině, na každé slavnosti jsem seděl na čestném místě, všichni mě chtěli znát, každý mi chtěl potřást rukou a nejeden vlivný otec mi nabízel svou dceru za manželku.

Na to, že mi bylo teprve dvacet, jsem měl docela slušné postavení.

Lepily se na mě nejkrásnější holky z celého Tokia, bylo jich tolik, že už si ani nepamatuji jejich jména. A to bývaly dny, kdy jsem měl sex i třikrát za den a pokaždé s jinou!

Byly to zlaté časy.

Kdyby to prasklo, vrhlo by se na mě celé město a buď by mě zlostí rozdupali, anebo by mě donutili spáchat sebevraždu. Natočili by to a pak by to pouštěli v kinech na dobrou noc.

Při této myšlence mi vstávaly všechny chlupy na těle.

Postupem času mi ale připadlo, že je to všechno pořád dokola a že už má pověst nepřináší nic nového. Dospěl jsem k názoru, že je potřeba udělat něco, co by všichni ti, co mě doteď obdivovali a milovali, mohli i vidět.

Prostě zpečetit svou pověst. Jinak postupně upadnu v zapomnění, bude mě obdivovat míň a míň lidí, až nakonec jednoho krásného dne po mě neštěkne ani pes.

Musím udělat něco, co by všem vyrazilo dech. Něco, co by mohlo vidět celé Tokio a nikdy by se na to nezapomnělo. Něco, o čem by mluvili ještě tři generace za mnou. Něco, co by se děcka učily ve škole.

Celý týden jsem přemýšlel, co by to mohlo být. Chodil jsem po městě jako bez duše, nemohl jsem spát, žádné jídlo mi nechutnalo a pořád jsem nemohl na nic přijít.

Pak jsem ale náhodou v kině viděl záběry z války.

A naráz byl můj problém vyřešen. Ano, to je ono, to uvidí celé město, to budou všichni obdivovat, to vyvrátí všechny pochybnosti, pokud vůbec nějaké jsou, to mě postaví do řad superfrajerů...

KAMIKADZE.

Vstoupím do hrdinné letky sebevražedných vlastenců!

Teď už o mě nebude pochybovat vůbec nikdo. Teď i ti nejzarytější skeptici přijmou bez odporu všechno, co o mě kdy slyšeli a budou ke mně vzhlížet. Ano! To je to pravé!

Hned druhý den ráno jsem se šel přihlásit.

Přijímací rekrut byl jeden z těch, co znali mou pověst. Když jsem mu řekl, proč jsem přišel, nevěřil svým uším. Řekl, že někdo jako já přece NESMÍ zemřít! Že někdo jako já musí žít a jít příkladem všem ostatním!

Dobrou hodinu jsem ho přesvědčoval, než mě zapsal.

Vysvětloval jsem mu, že je to má vlastenecká povinnost, že má vlast si zaslouží, abych za ni položil život a proto to musím udělat. Odejít se musí na vrcholu, aby bylo možno pamatovat si to dobré, pamatovat si, jak velké to bylo a ne to nechat zevšednět, usnout, zapomenout...

Bylo vidět, že by se mnou i souhlasil, ale kdyby šlo o někoho jiného a ne o mě. Nechtěl, abych zemřel. Možná jsem byl vzorem pro jeho syna a možná i pro jeho samotného. Řekl, že nechce, aby zemřelo to málo, čemu se v Japonsku ještě dalo věřit.

Možná měl pravdu, ale kdyby věděl, kdo skutečně jsem, posadil by mě do prvního letadla a nechal by mě někde spadnout. Jedno kde, hlavně že by bylo po mně.

Když jsem pak odcházel domů, říct tu novinu matce a otci, cítil jsem se jako národní hrdina.

Nevím, jak je to možné, ale zpráva o mém vstupu do Kamikadze se roznesla tak rychle, že když jsem přišel domů, otec už to věděl.

Když jsem vešel do pokoje, otec poprvé v životě, při mém příchodu domů vstal a potřásl mi pravicí. Pak dlouho mluvil něco o vlastenectví a vůbec nevnímal matku, která v rohu kuchyně hlasitě vzlykala.

Jediné, co byla schopna udělat bylo, že se mě zeptala, kdy odcházím. Když jsem jí řekl, že hned  ráno, omdlela.

S hrůzou jsem zjistil, že v mém, na první pohled tak dokonalém plánu, byly věci, které jsem prostě nedomyslel. Rozhodně jsem nechtěl vidět matku v takovém stavu. Po té, co porodila mě se dověděla, že již další dítě mít nemůže a teď se i to jediné, co má, jde dobrovolně zabít. Bylo toho na ni moc. Ale pro mě již nebylo cesty zpět. Musel jsem svůj plán dovést do konce.

Pak se ale stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Před naším domem se z ničeho nic objevily davy lidí a doslova prosily, abych to nedělal.

To mě srazilo na kolena. Těšilo mě pozorovat, jak mě obdivují, jak mi nabízejí všechno co mají, jak by chtěli být mými přáteli, ale tohle bylo moc i na mě.

A teprve když jsem tam před nimi stál a poslouchal, co všechno mi dají, když nikam nepoletím, mi to všechno došlo. Vždyť za pár dní bude po mně! Další věc, kterou jsem ve svém plánu nedomyslel. Já jsem nad tím vlastně nepřemýšlel vůbec!

Viděl jsem jen jednu stránku celé věci. Viděl jsem jen, jak mě budou doopravdy obdivovat, jak budou konečně všichni věřit všem těm kecům o mě, těšil jsem se, jak uvidím, že kvůli mě pláčí všechny holky z celého města, každý se mě bude chtít dotknout, možná mě zapíší do kalendáře, těšil jsem se na ten pocit, na ten pocit důležitosti sebe sama, ale absolutně mi nedošlo, že já se tam jdu zabít!!!

Že tam jdu pohřbít všechno, co jsem ve svém životě doposud vytvořil. Byly to sice samé lži, ale byly mé. Bylo to mé celoživotní dílo. Bylo to všechno, co tady po mě zůstane. Nic jiného nemám. Nemám nic, co bych mohl někomu předat, nemám ani ženu ani děti, prostě nic!

Vběhl jsem zpátky do domu, zavřel se do svého pokoje a nevnímal nic z toho, co se dělo kolem.

Předtucha smrti je horší, než smrt sama.

Přemýšlel jsem, jak z toho vybruslit, ale cesty ven prostě nebylo. Kdybych to vzal zpátky, zničil bych všechno, co jsem celých pět let tak tvrdě budoval. Lidé by mi přestali věřit, dřív nebo později by se to prozradilo a tak jako tak by bylo po mně.

Musím to udělat. Musím spolknout veškerou hrdost a pýchu, nechat doma všechen strach a pud sebezáchovy a jít svým životem zničit nějakou posranou americkou loď.

Už není cesty zpět. Mám, co jsem chtěl. Obdivuje mě snad celé Japonsko, teď to nesmím vzdát. Teď už se smrti stejně nevyhnu.

Musím letět. Musím zemřít jako někdo, kým jsem se tak dlouho dělal. Musím si zachovat tvář, ať už je jakákoliv.

Prostě se nesmím prozradit.

 

Druhý den ráno jsem doma naposledy posnídal, naposledy objal matku a otec mi naposledy potřásl rukou.

A aby to nebylo málo, když jsem přišel na základnu, řekli mi, že poletíme ještě dnes večer.

Aspoň, že to budu mít rychleji za sebou.

Výcvik proběhl rychle a stručně. V podstatě nebyl ani žádný výcvik potřeba, jen nám řekli, co kde v letadle chytit, na co šlápnout a co zmáčknout.

Odpoledne se plánovala samotná akce.

Máme zničit letadlovou loď, která se pohybuje relativně nedaleko našeho pobřeží a posílá bombardéry na naše města.

Poletí nás šest.

Já budu mít ve svém letadle, které je narozdíl od ostatních černé,  nálož s mimořádnou účinností a budu mít za úkol zničit právě onu letadlovou loď. Ostatní mají na starosti křižníky, které ji střeží.

Dostal jsem s sebou plánek lodi s přesně označeným místem do kterého se musím strefit, aby se loď potopila celá.

Je to nejzodpovědnější úkol v mém životě.

Těsně před odletem, bylo potřeba vykonat rituál ke zdaru akce.

Ustřihnul jsem si pramínek vlasů, nehet na levém malíčku, dal jsem to do zvláštní krabičky a sám velitel základny mi slíbil, že to ještě dnes doručí mým rodičům.

Pak jsem popil saké ze sušené sépie a pár minut po té jsem si oblékal kombinézu.

Když jsem vyšel na rozjezdovou dráhu, naposledy jsem rozhlédnul po rodném městě, jak jen to ploty okolo dovolovaly.

Těšil jsem se, že naposledy spatřím zástupy svých obdivovatelů, naposledy si vychutnám ten pocit nepostradatelnosti, naposledy spatřím slzy v očích všech dívek z celého města, naposledy si prohlédnu tváře svých blízkých, naposledy se budu moci před zraky těch všech cítit jako hrdina, jako pan NĚKDO, ale opak byl pravdou.

Nikdo tam nebyl.

Tak to mě dostalo absolutně. Dostal jsem takovou zlost, že jsem měl sto chutí se svým letadlem vletět na město. Člověk jde položit život za vlast, která je mu absolutně volná, jenom proto, aby se chvíli mohl cítit jako někdo důležitý a oni si klidně nepřijdou se ani rozloučit.

Vždyť celé to divadlo bylo jen kvůli tomuto okamžiku!!!

Tak to jste mi neměli dělat! Tohle ne.

Pár minut před šestou jsem již seděl v letadle. Připnul jsem si pásy a uchopil knipl. Ta sedačka bez padáku strašně tlačila.

Přesně v šest jsme vzlétli. Utvořili jsme šípovou formaci a já letěl v čele.

Sotva jsme nabrali správný letový kurs, vytrhl jsem mikrofon vysílačky a vyhodil jej ven.

K tomu, co chci udělat, rádio nepotřebuji. Čas mé pomsty se pomalu blížil.

Trvalo asi hodinu, než jsme se dostali na místo určení. Vylétl jsem o něco výš než ostatní a začal kroužit nad svým cílem doufaje, že mě nikdo nesestřelí.

Když jsem viděl, že zbytek mé letky s japonskou důsledností splnil svůj úkol, slétl jsem dolů, abych udělal to, pro co jsem tady.

Místo toho, abych naletěl z boku a zapíchl se i s letadlem pod kapitánský můstek, těsně nad čárou ponoru, kde byla loď nejzranitelnější, jsem to vzal pěkně zepředu, do protisměru její cesty a docela bez obtíží jsem na ní přistál.

Byl jsem okamžitě zajat a strčen do cely, přestože jsem nic nepožadoval a nekladl žádný odpor.

Odvezli mě do států, do zajateckého tábora a po válce mi na mou žádost dali americké občanství.

Po několika letech podřadných prací, jsem měl našetřeno dost na to, abych poprvé za svůj život, udělal něco pořádného a nepotřeboval k tomu žádné lži a výmysly.

Otevřel jsem si restauraci s japonskou kuchyní, oženil se s černoškou, zplodil pár roztodivných potomků a teď, na stará kolena plánuji, že se po pětačtyřiceti letech pojedu podívat zpátky do Japonska.

Doufám, že si mě tam už nikdo pamatovat nebude...

---