Nanebevstoupení pana Boučka

Nanebevstoupení pana Boučka Pan Bouček s námahou odhrnul staré zažloutlé noviny tvořící provizorní přikrývku a s vypětím všech sil se posadil. A hned mu něco nehrálo. Pravda, nebyl si až tak jist, kam včera uléhal, ale tohle místo vypadalo na jedno z nejnepravděpodobnějších. Matně si vzpomínal na včerejší večer, nález padesátikoruny a následně na za ni koupený jabčáček. Na ten byla vzpomínka zvlášť živá a představovala se ve formě mátožnosti a bolesti hlavy. Nejlepší by asi bylo, kdyby si pan Bouček zase lehl, zahrabal se znovu pod své staré stoleté noviny a pokračoval ve spánku. Jenže to on ne. To místo, kam se uložil bylo opravdu zvláštní. Všecko bylo tak krásně klidné a mírumilovné, až tomu nemohl uvěřit. A hlavně tu před ním nestál žádný policajt, který by mu řekl, že jestli nechce na stanici, tak ať vstane. Vlastně tu nebyl vůbec nikdo, kromě jeho samotného. Pan Bouček se velice opatrně postavil, zavrávoral a téměř upadl, ale vzchopil se a zůstal v klidu stát. Poškrábal se nejdříve ve vousech a pak i ve vlasech. Posmrknul, kýchnul a utřel si nos do svého ošuntělého zimníku. Tady to vypadalo sakra divně. Všude bílo jak v mlze. Pan Bouček opatrně našlapoval a neviděl ani na dva metry před sebe. Instinktivně natáhl ruce a začal jimi před sebou šmátrat. A šel stále kupředu. Vzpomněl si na nějakou pochodovou písničku a v duchu se usmál. Kupředu pravá, kupředu levá , zpátky ni krok! Asi po deseti metrech se bílá barva začala jemně míchat s modrou. Byla to zajímavá změna a pan Bouček byl viditelně potěšen. A za chvíli došel ke kraji. Byl to malý bílý mráček klasického tvaru a pan Bouček málem přepadl přes jeho okraj. Naštěstí se však včas zarazil. V tu chvíli se v jeho mozku rozsvítilo- Tak já jsem v nebi! No to jsou věci! Tak jsem v nebi! Já se zblázním, to je úžasné! No, i když, kdo jiný by se sem měl dostat než já , copak jsem nevedl slušný a spořádaný život plný pokory a odříkání? Vlastě ani moc....samozřejmě že VEDL! Tak já sem v nebi, tak takhle to tu vypadá! No to sou věci! Nadšeně shlédl ze svého mráčku dolů, jak tam někde pobíhali úplně malincí lidičkové a jejich malinké živůtky. Haló, lidi, já jsem tady nahoře! V nebi! Juchů, haló lidi! Nikdo mu neodpovídal, ale to mu zřejmě nevadilo. Teď jsem tady nahoře, lidičky! Naklonil se nad okraj, nasbíral v ústech hustou lepkavou slinu a s neskrývaným potěšením si odplivl. Jsem tady nahoře! A teď si to všechno vyžerete , hajzlové! A začal se ohlížet po něčem velkém a těžkém, co by mohl hodit dolů...

---