Dárek

Vrásčité ruce našich babiček když draly po večerech peří a moudrost se ozývala z bílých vlasů ze všech slovíček i z oprýskaných dveří Jak tenkrát bylo krásně když jsme si přáli ty chvilky zamknout na klíček /Lubomír Mikisek, PŘÁNÍ/

Až mou tvář jednou nůše břemen zvrásní nelži mi prosím že to nevidíš zamlada to jsme byli krásní a s lehkostí nám nesl se náš kříž Až jednou zjistíš hluchá jsem že slepá tak nezapomeň - duše nechátrá skloň blíž se ke mně vroucně jemně - tu chvíli zvou prý POSVÁTNÁ

---