O lásce

Zamilovala jsem se – tak jako nikdy před tím – rychle, silně a bezvýhradně – úplně jsem rezignovala na jakýkoliv rozum – byla jsem jako uhranutá – a při tom jsem se cítila bezpečně – věřila jsem mu.

 

Byl první, kterému jsem chtěla věřit a udělala to, přesto, že to znamenalo riskovat – a bylo to krásné. Magické a dokonalé – každý den jsem čekala, že už to prostě logicky musí začít všednět, ale namísto toho jsme se si přibližovali stále víc a víc.

 

Bylo to jako když si zakouříte marihuanu a myslíte si, že jste rozšíření a otevření tak, jako bůh sám – absolutně – no a pak si dáte LSD a dojde vám, že všechno je jinak – tak takové bylo každé další setkání s ním. Vedle něho jsem byla šťastná, konečně klidná a tak nějak celá.

 

A pak se jedenkrát neozval. A pak, když konečně ano, řekl mi jenom promiň.

 

A já chtěla umřít – tenkrát to nebyla fráze, prostě jsem chtěla (a bůh ví, že nic jsem si nepřála víc) – dokonce ani aby se vrátil, ani vysvětlení,  protože pro mě tím jeho promiň skončilo úplně všechno – včetně veškerých nadějí, kdyby a snad.

 

Vrátila jsem se do domu rodičů a snažila se dělat všechno, co se ode mě čekalo – po čase jsem se dokonce snažila i smát. Věděla jsem, že záleží jen na mě, jestli budu silná a jestli zase budu ze života něco mít – věděla jsem velmi dobře, že to je jen otázka vůle – jenomže já nechtěla.

 

Nechtěla jsem být ani silná ani slabá, nechtěla jsem zapomínat ani přicházet na jiné myšlenky, nechtěla jsem být užitečná ani krásná – zdálo se, že doopravdy chci jen tři věci: Kouřit, spát a plakat...a pak vlastně ještě jednu - být pokud možno co nejvíc ve tmě.

 

Ten smutek odcházel pomalu a myslím, že nikdy nezmizel úplně, ale už zase dýchám.

 

Našla jsem si muže – rozhodně to nebylo z lásky – řekla bych, spíš se vzdoru, nebo proto, abych sobě i světu ukázala, že už mi na něm nezáleží . A protože když člověk není sám, nemá tolik času na to, aby se v sobě hrabal.

 

Toho muže mám svým způsobem ráda – asi jako kuře se smetanovou omáčkou, nebo jako svůj oblíbený rodinný film se psem v hlavní roli ... mívám skoro radost, když ho po delší době vidím, a taky mám občas chuť starat se o něho. On mě za to nekriticky miluje.

 

Jeho citem jsem si jistá zejména proto, že mi na něm příliš nezáleží, a myslím, že on si myslí, že mě miluje hlavně proto, že moc dobře ví, že mu budu vždycky unikat (což je sice smutné, ale takoví už jsme my lidé). On mě zbožňuje a já si ho nevážím, ale přitom vypadáme jako spokojený pár. Vypadáme.

 

Někdy mě napadá, že mi láska zničila život. A mému muži taky.