Světlo

Člověk byl sám sebou nadšen a nazval to žárovka.

A světlo uzavřené v žárovce dělalo poslušně, co se od něj chtělo. V noci svítilo a ve dne odpočívalo ve svém nesmírně rožhaveném vězení. Kdo poslušně nesvítil byl zabit, prasknut, a na jeho místo nastoupila další žárovka.   A za dne kolem žárovek proudilo veselé světlo sluneční. „Hurááá..." smálo se když rychlostí 300 000 kilometrů ve vteřině prosvištělo okolo, aby po chvíli zmizelo v nějaké rostlině, kde se promění a putuje dál.

Ale svělo v žárovce vědělo své. Znalo už velmi dobře lidi. Budouctnost? Kdepak, žádné rostliny. Hezky si to přihasíte na Zemi a tady... Beton. Jen se odrazíte a budete se odrážet do konce věků. Ha a kdo se teď směje. A jak si to žárovka uvědomila tak se smála a smála, až najednou... Puk. Promiň holka, trest smrti. Smála jsi se moc nahlas.

Malé dítě se překvapeně dívalo do tmy na místo,odkud by se mělo linout příjemné světlo. „Promiň mami, já nerad..." řeklo se slzou na krajíčku. Matka mávla rukou: „To nic. To se stane."                                                         

Už jen malé děti dojme něčí smrt....