Mě ta pravda zabila

 Jsem to já? Sama se už nepoznávám.

V obětí samoty, bezvládného ticha a suverénní beznaděje, kterou neuznávám?

Je mi to tak líto.

Modré oči zalité slzami. Neštěstí a smutek.

Dívám se na svou tvář a zdá se mi,

že zbyl jen zbabělý spratek.

Bez lásky a bez nářku,

namám už jak brečet.

Přijmu vstříc svou porážku a vstanu,

už nebudu dál klečet.

Sama teď stojím před tím zrcadlem pravdy a ptám se.

Proč?

Proč ta dívka předemnou umírá.

A zase. Proč?

Proč i ta pravda nevinná může zabít největšího zrádce.

Jsem to já? Zrádce, který prahne po pomstě.

Ano. Možná jsem.

A mě ta pravda zabila.

Na místě.