Jimmy Ručka I.

Jsou to moje fantasy povídky, je to začátek příběhů o Jimmy Ručkovi, slavném to Krondorském zloději... Jakákoliv podobnost s jakýmkoliv dílem Raymonda Eliase Feista je čistě náhodná.

Hluboká noc, i v městě Kondoru vládla téměř naprostá tma, obzvláště v bočních uličkách. Zvuky v noci byly tvořeny hlavně jakýmsi neurčitým šumem, tu se z otevřeného okna ozývalo chrápání, z pár míst bylo slyšet zvuky příprav na nový pracovní den, a například z pekárny se linula vůně čerstvě napečeného pečiva, které kuchtíci připravovali do prodeje. Ale vraťme se k naší boční uličce.
Tam se ozvalo lehké zamňouknutí a z uličky vyběhla vyděšená toulavá kočka. Postava, která kočku vyděsila, se odlepila ze stínu budovy, a vyhoupla se na parapet budovy, zcela jistě ne náhodou patřící největšímu klenotníkovi ve městě. Z parapetu to byl na balkon jen malý kousek. Nocí zašustil plášť, a boty z nejlepší kůže spolehlivě utlumily a ztišily Jimmyho dopad. Klenotník měl na balkonu dveře s tím novým „nedobytným“ typem zámku. Jimmy a pár dalších však velmi rychle naučili jak tento druh zámku zneškodnit. Vytáhl tedy svou sadu šperháků a pustil se do díla. Po pár minutách se ozvalo pěkné cvaknutí a Jimmy se protáhl dovnitř. Konečně začal prohlížet pokoj, ve kterém se octl. Jednalo se, jak ostatně čekal a doufal, o ložnici. Klenotník byl na cestě mimo město, a měl s sebou mít všechny své sluhy i manželku. Jimmy tedy bude mít spoustu času na hledání trezoru. Fámy tvrdily, že je velký a plný zlata a drahokamů, a že ho klenotník má v ložnici, aby mu byl i ve spánku co nejblíže. Jimmy na pověry moc nedal, ale zase, není kouře bez ohně, že, a proto klidně v ložnici začne. Prohledal všechny známé skrýše, začal pod podlahou, ve stole, a když prohlížel zeď za třetím obrazem (tohle moderní umění teď zabíralo spoustu místa ve všech zámožnějších sídlech), objevil se mu na tváři úsměv. Vyvolal ho pohled na šedavou barvu dveří trezoru. Jimmy si spokojeně zamnul ruce, opět vyndal svoji sadu šperháků, a jal se trezor otevírat. Poté, co se mu povedlo dostat se přes zámek, začal dvířka opatrně otevírat. Nečekal u měšťana žádnou past, ale zloděj, který spoléhá na dohady, je většinou mrtvý zloděj. Proto, když se z protější zdi ozvalo cvaknutí, pohotově odskočil od zdi a uhnul. Do místa, kde před chvílí stál, se zabodla silná šipka… Zloděj se došel podívat ke zdi, aby si prohlédl mechanismus. Byl velmi dovedně ukryt, a nebýt toho, že dlouho nebyl používaný, a že byl nepromazaný a dal se zaslechnout, byl by Jimmy asi určitě již přišpendlený ke zdi… „No nic.“ Jimmy se vrátil k trezoru, který však byl dle očekávání prázdný, byla to jen drahá vábnička na krysy…
Jimmy pochopil, že fáma o velkém trezoru a bohatství byla záměrně rozšířena pravděpodobně samotným klenotníkem. „No, ale kde je tedy skutečný trezor, nějaký tady zjevně asi bude?“ Jimmy se po prohledání ložnice, které už měl plné zuby, odebral potichu do dalšího pokoje, pracovny. Postupoval úplně téměř stejně, jen s tím rozdílem, že měl štěstí hned ve skříni u pracovního stolu. Začal se tedy opět zabývat zámkem. Dlouhodobý šramot ale pocuchal jinak hluboký spánek již postaršího lokaje, který s klenotníkem neodjel kvůli nemoci. Když se sluha vzbudil a zaposlouchal se do šramotu v patře, pochopil, že v domě je zjevně nezvaný návštěvník. Vzal sem si na sebe župan, odebral se ven, a venku před domem začal křičet: „POMOC! ZLODĚJ! POOOMOOOC!“ Jimmy, ledva zaslechl tento nelibý zvuk, přestal s pakováním svého vaku klenoty (zámek překonal velice rychle, měl poměrně štěstí) a jal se utíkat. Do ložnice, na balkon, a když se chtěl vrhnout na parapet a k zemi, ulicí se k němu donesly zvuky okovaných bot strážců. Přehodnotil plány, vytáhl se na střechu a chtěl prchnout po této „zlodějské silnici“ ale na chvilku ho ozářil měsíc a jeden ze čtyř strážců, co byli dole u sluhy, ho zahlédl. „Tamhle je, za ním, na střeše!“ Jimmy zaklel a dal se do běhu. Snažil se běžet po odvrácené straně střech, ale jeho hluk byl snadno rozpoznatelný a mísil se se zvukem kroků strážců, již běželi po ulici za ním. Za sebou slyšel, jak se jeden strážce snaží vylézt na střechu a dostihnout ho. Uchopil tedy dvě tašky, a postupně je hodil před sebe. Strážci se pustili stále dál za zvukem tříštěných tašek. Jimmy se pak spustil přes okraj střechy, a počkal, až přeběhne voják, co se snažil vyšplhat na střechu. Ten proběhl o chvíli později, ale Jimmyho si nevšiml. Jeho tvář však ozářil měsíc, a Jimmy ho poznal. Překvapením málem spadl…
Po odeznění kroků strážců, slýchaje pouze křik a hluky pronásledování ve větší dálce, se Jimmy spustil ze střechy, dopadl do jakéhosi dvora, a přes zadní plot se dostal na ulici poblíž hlavní třídy. Nedaleko byl vchod do městských stok, a tam už bude Jimmy v bezpečí. Po dnešku má rozhodně o čem přemýšlet, a bude potřebovat trochu klidu na utřídění myšlenek a zvážení situace. Postava posledního strážce ho vyděsila víc, než by si byl ochoten připustit…

Jimmy se ve spánku zavrtěl. Ve snu se odebíral do svých vzpomínek, vzpomínek, na něž by nejraději zapomněl. Sen byl evokován mužem, jehož Jimmy spatřil na střeše poblíž domu klenotníka, mužem, který by měl být mrtvý. „Vždyť to nemohl přežít… Ty rány, jež jsem mu zasadil…“ Ve snu se odebral do posledního večera, kdy onoho muže spatřil…

Byla noc, v kopci nad městem stála malá chajda, a z oken se linul lehký, mihotavý svit lampy. Jimmy došel k chajdě, poklekl u pootevřeného okna a zaposlouchal se do hlasů uvnitř.
„Přežil to, a teď jde po nás!“
„Ano, přežil to, ale nemá ani ponětí o tom, kde jsme, a kdo mu to způsobil. Tady nás nenajde. A navíc již zítra bude mrtvý, dostáváme se k němu blíž a blíž. Neboj, miláčku, dostaneme ho, a bude to dobré…“
„Já se nebojím, tolik… Ale touto dobou měl být již mrtvý, a cesta k vašemu otci již měla být volná… S Trinou bychom to přece už nějak vyřešili…“
„Neboj, kvítku, Jimmy už nás dlouho otravovat nebude…“
Jimmymu, schovanému pod oknem, stekla po tváři slza. Proč, proč se to muselo stát jemu? A proč oni dva? Lidé, které nade vše miloval, jsou těmi, kdo za ním poslali vrahy. To oni jsou těmi, co mu v poslední době házeli klacky pod nohy, kdo ho udali, oni, díky nimž málem několikrát přišel o život… Nevěřil tomu, nechtěl věřit, ale když to slyšel, její a jeho hlas… Hlas Elizabeth, Elis, jak ji sám říkával, a hlas Petera, jeho bratra… Co je k tomu vedlo? Za svůj čin zaplatí. Krutě zaplatí, vlastní krví….
Jimmy si odložil u chajdy svůj luk, toulec se šípy a vak s vybavením, ponechal si jen bandalír s dýkami a meč. Rychle otevřel dveře a dostal se do malé místnosti. Před ním byl stůl, za ním oni dva, napravo židle a krb, nalevo postel a truhla na věci. Elis a Peter vyjekli překvapením. Znovu si je prohlédl… Elis, stára 21 let, s havraními vlasy, s očima, jež dokázaly zajmout a nepustit, s úsměvem, jímž konkurovala královnám, s postavou řecké bohyně. A Peter, jeho o tři roky mladší bratr, tak podobný jemu samému… Vyšší štíhlá postava, delší vlasy barvy tmavé blond, a na první pohled hezký milý obličej… On se jako první vzpamatoval: „Co tu děláš?“ „Coby, jsem tu na procházce.“ Ucedil skrze zuby Jimmy. „Proč, proč si to udělal, Pete?“ „Protože si zavšivenej zmetek, vždycky si měl něco co já ne, byl si lepší v luku, lepší s mečem i s dýkou. Ty sám si prováděl ty nejlepší krádeže, nikdy si mi nedovolil vystoupit z tvého stínu. Jimmy prvorozený, syn krále zlodějů. Všichni tě obdivovali, jen já tě nesnášel. Vše ti procházelo, jako by se na tebe pravidla nevztahovala… Ale pak jsem objevil něco, co si chtěl mít, a neměls to. Elizabeth… Zamiloval ses do ní jako malý kluk… Začali jsme spolu s ní pomalu plánovat, jak toho využít, jak tě dostat dolů, jak tě zničit, pak bych si to všechno mohl užívat já! Skočils Elis na špek, Jimmy, omotala si tě kolem prstu, a nedalo ji to moc práce, viď, kvítku. Za zády sme se ti smáli, tvé hlouposti! A teď skončíme s tím omylem, který si říká Jimmy Ručka!“ Začal tasit meč. Ale Jimmy byl připravený - již měl v rukách dýky, a ty se neskutečně rychle zabodly do Peterovy hrudi. Ten se skácel k zemi, a ozývalo se jen chroptění a bublání vzduchu, unikajícího z plic. Jimmy se klidně otočil k Elizabeth. „Proč?“ „Prostě proto! Nabídl mi moc, šanci, o jaký se holce z ulice nesnilo. Mohla sem si vydělávat jako děvka a do třiceti chcípnout na nějakou nemoc, nebo jít s ním, a mít moc, peníze, všechno! Kdo by nechtěl. A jen nějakej trouba jako ty stál v cestě. No a? Nebylo nic snazšího, stačilo ti jen ukázat trochu lásky, něco, co si nikdy neměl… Až směšně jednoduchý. Tak co, co uděláš, ty ubožáku, zabiješ neozbrojenou ženu?“ „Ne, máš pravdu, nezabil bych neozbrojenou ženu… Chytej.“ A hodil jí jednu ze svých dýk. Elis ji s překvapením chytila. Jimmy ji pohlédl do očí. Kromě překvapení tam bylo i očekávání, ale to bylo rychle vystřídáno výrazem úžasu, když se ji do těla zabodla poslední Jimmyho dýka. „Teď už si ozbrojená byla.“ Jimmyho stále fascinovaly a poutaly její oči. Jejich výraz se změnil ze zoufalství na vztek, a nakonec se obličej, který Jimmy miloval, stáhl do masky čiré nenávisti, grimasy, jež Jimmyho následovala ještě dlouho potom. S tímto pohledem sen skončil, a Jimmy se zpocený probudil na své posteli.
To be continued.

---