mimo(zem)

v dětství mě děsívaly sny, ty o mimozemšťanech.

nebála jsem se toho, že by mohli být zlí

bála jsem se,

že až je uvidím

tak se (prostě strašně) leknu.

v noci (často jsem chodívala na záchod)

když se mi chtělo na záchod

jsem cestou

zpět

(naprosto)

počítala s tím, že teď určitě nějakej z nich leží v mojí posteli, nebo že je (minimálně) za oknem a že mě vyleká.

a pak jsem se hrozně divila, že tam nikdo cizí není a že můžu doopravdy

doopravdy spát

když jsem pak (jednou)

viděla dokument

o

(cizích, co vypadlai jako roboti a byli stříbrní) lidech

z cizích

planet

zdálo se mi, že je znám a bála

jsem se

(jich)

(ještě)

víc.

od těch dob

nikomu nic nevěřím

většinou lidi rychle prokouknu (v tomhle mám fakt zvláštní dar)

sice vím, že by se v lidech mělo hledat to hezký, ale já to neumím, já hledám ty chyby.

vždycky jsem byla hrozně kritická, pro mě měli lidi jen chyby

k sobě kritická nejsem (ani jsem nikdy nebyla)

ono není proč (ani nikdy nebylo)

nemám o sobě žádný iluse (ani jsem nikdy neměla).

..to se pak špatně kritisuje. (co se týká těch mimozemšťanů, tak těch už se nebojím).