zhulenej orangutan

Jsem v metru.Asi sedim.V žilách mi koluje koktejl krve a thc.Náhle neviditelný hlas oznamuje konec.Konec výstupů a nástupů.Klap-Buch...dveře se zavřeli.Něco nás uvádí do rovnoměrně zrychlenýho pohybu.Týpek vedle mě čte knihu pozpátku.Divný...Fakt divný...Ten kluk co sedí naproti mě na mě divně čumí...nebo já čumim na něj..čumíme na sebe..chvilku uhybá pohledem..snad se bojí...a pak zase čumí...v hlavě mu probíhají myšlenky...proč na mě čumí...proč...bojí se...vydim mu to na očích...prosí abych na něj už nečuměl...čumim..ty lidi vokolo strašně řvou....koukám...nikdo z těch řvoucích lidí neotvírá hubu...břichomluvci...boží hlas zase zasahuje...oznamuje můj výstup...už je čas..noha kterou nemám vztupuje na pevnou zem..vlak odjíždí a já zůstávám sám v nekonečném prostoru..