Vzpomínka

Potácela se prostředkem silnice. Nic nevnímala, jen hučení v hlavě a chrapot unaveného sněhu. Několikrát škobrtla a přistála v závěji. S opilým mumlání se pokaždé vyhrabala a pokračovala dál. Na ulici byla dočista sama, nikde nikdo. Neměla tušení, kam jde.  V mysli jí utkvěla představa, že jen pár metrů a musí být doma. Otevře jí máma v tom příšerně brčálovým županu, a ona se jí omluví, na všechno zapomenou, zase bude dobře. A z tepla bytu vyvane vůně spalenýho cukroví. I to spálený cukroví by si teď dala. Domů! Znělo jí v hlavě, do svýho pokoje, k plakátům Nirvany a otrhanýmu plyšovýmu medvědovi. Nebrala na vědomí, že utekla a od domova ji dělí půl republiky. Zastavila se. Kam se jen poděl ten kluk, co s ním šel? Pokrčila rameny, ruce vrazila do kapes, z kterých vypadla rukavice. Po chvíli značně nejisté chůze, spíš vrávorání, znovu upadla. Cesta byla kluzká, namrzlá, posetá drobnými kamínky. Mermomoci si snažila obmotat pozvracenou šálu kolem krku. Podařilo se jí posadit se, šálu vztekle odhodila i čepici. Hlava se jí točila, jako v létě na Matějské. Žuchla sebou na zem. Batůžek ji tlačil do zad. Prudce oddychovala, černé nebe jí padalo na hlavu. Jen ji mátla oranžová koule nad hlavou. Je už ráno? Z pudu sebezáchovy se překulila na bok a vyhodila do sněhu vypitý obsah večera. Osm piv, deset panáků. Chtělo se jí strašně spát. Pouliční lampa nad zní zhasla.

Ráno ve špitále jako každý jiný. Rovnám léky na podnose, na oddělení klid, vizita se přesouvá z pokoje na pokoj. Z práce mě vyruší zvonění  telefonu. Mechanicky hlásím: "LDN, Soukupová, prosím."

"Sestři, tady Fajnar, ARO, máte tam pana primáře?"

"Nee, je na velké vizitě, mám vám ho zavolat?"

"Kdepak, jen my jsme domluvení, že vám dnes předáme pacientku, můžeme teď, hodí se vám to?" Lehce vyvrátím oči v sloup, příjemně mě nijak nepotěšil.

"Ale jistě, budeme vás čekat."

"Do pěti minut jsme u vás." Položím sluchátko a jdu tu radostnou zprávu oznámit kolegyním. Reagují podobně.

"To zase bude dáreček! Samá hadička, kyslíček,udělátko, jsme snad odkládací oddělení?" rozčiluje se Radka.

"A ty sis snad myslela, že LDNka znamená něco jinýho?" usadí ji Jana.

"Přestaňte brblat, dáme ji na osmičku." uzavírám diskusi a odcházím chystat papíry. Po půl hodině se elegantně rozrazí lítačky a naše oddělení poctí návštěva ARO personálu. Nahodím profesionální úsměv, který mi ale rychle zmrzne. Doktorka, dvě sestry, luxusní polohovací lůžko, o kterém si mohou nechat sestry z geriatrie jen zdát. A na tom lůžku, dívčina, ne víc než dvacet. Udiveně se podívám na sestru. Pokrčí rameny:

"Ták už to bývá. Tohle je slečna Martina Stoklasová, osmdesátý třetí ročník, polytrauma, kraniotrauma, pravděpodobně ji srazilo, zhruba před měsícem, auto." - "Srazilo?" skočím jí do řeči. "Ano srazilo a ujelo. Pravděpodobně ležela ale na cestě už delší dobu, byla podchlazená a podvlivem alkoholu. Nicméně ji okamžitě transportovali vrtulníkem do fakultky v Olomouci, kde provedli dekompresivní kraniotomii, odsáli subdurální hematom a udělali plastiku tvrdé pleny." Mluví skoro tiše a já ani nedutám. Osmdesátý třetí ročník. Jen o rok starší než já. Společně ji uložíme do našeho lůžka, zavěsím infúzi.

"U nás byla pacientka na umělé plicní ventilaci, teprve před týdnem se nám ji podařilo úspěšně odpojit. Prohloubilo se vigilní koma. Je febrilní, tracheostomii má 15. den, nasogastrickou sondu 26. den, stejně tak močový katetr, a zajištěnou žílu den druhý."

"V případě, že by zemřela, kontaktujte Policii, ta nehoda se vyšetřuje." vloží se do předávání doktorka a dodá: "Naději nemá, ten stav je nepříznivý i pro přežití." Polknu na sucho.

"Bože můj, takový děcko!" ujede Radce. Vyčítavě se na ni podívám:

"Jsem o rok mladší!" Usměje se na mě a obejme kolem ramen:

"Vždyť ty jsi taky takový naše děcko." Ušklíbnu se, děkuju sestřičce, beru si od ní papíry.

"Informace o ní moc nemáme, za ten měsíc za ní nikdo nepřišel, ani nezavolal. Je to smutný..." povzdychne si sestra s brýlemi a dodává: "Taky děkujeme sestřičko, propouštěcí zprávu vám pošleme do hodinky, primář tam chtěl ještě něco dopsat." Vyprovázím je a jdu dělat příjem. Vypisuju papíry, rutina to ale dnes není. Trošku mě mrazí v páteři, když už asi po desáté píšu 1983. Myslela jsem, že na geriatri jsem viděla už dost, ale zřejmě jsem se zmýlila.

Dny plynuly, byla pro mě víc než pacientkou v komatu. Po všech těch starých unavených lidech, co svůj život prožili a nadešel jejich čas, jsem se s faktem, že brzo zemře, smiřovala jen těžko. Byla to holka, o rok starší než já, která se možná jen vyskytla na špatným místě ve špatnou dobu. Kolikrát mě napadlo, co by bylo, kdyby... Kdyby se jen posunula o kousek dál, kdyby nic nejelo, někdo ji našel, kdyby, kdyby, kdyby... Tak bych ji na oddělení pro dlouhodobě ležící nepotkala.

Martina se nám v horečkách ztrácela. Tělo zmítané v horkosti se třáslo, černočerné oči s neuvěřitelně dlouhými řasami nesmyslně těkaly po pokoji v pravidelných intervalech. Kyslík tiše bublal, chrapot neustával. Spolupacientky přicházely a odcházely. A srdce tlouklo, jako by nechápalo, že zbytek orgánům, včetně toho nejdůležitějšího, co nás dělá lidmi, se už dávno vzdal. Sedávala jsem u ní, povídala si s ní, protože ji nikdo za tu dobu nenavštívil. Nic jsme o ní nevěděli, jen to, že nejspíš utekla z domu, odkud ale o ni nikdo nejevil zájem. Přijela do bohem zapomenuté krajiny, z velkoměsta, proč, už se nikdo nedoví. Stejně tak zůstane tajemství, kdo ji ten večer na silnici srazil a proč ujel.

Na Štědrý den jsem rozdávala léky, šla jsem Martině napojit infúzi a přitom s ní mluvila, jako obvykle. Vzala jsem ji za ruku:

"Tak dneska máme konečně Štědrej den, venku chumelí, no nádhera. Donesla jsem ti dárek, je to sice jen infúze, ale vím, že to oceníš."

"Měla teplotu 41,5." Ozve se mi za zády. Jana.

"Vím, volala jsem doktorovi, dal jí kapačku." Otřela jsem jí čelo, když ke mně zvedla oči. Na okamžik jsem naivně zadoufala, že se probrala, že se dívá na mě. Ale hleděla skrz mě do stropu. Řasy se jí chvěly. Odešla jsem na sesternu s divným pocitem.

Za hodinu se vzdalo i její srdce.

Jde jen o vzpomínku z loňských Vánoc, co se dnes v noci vynořila, na jednu holku, která odešla zbytečně brzy...