Alej

Alej

Srdcervoucí alej opadávajících stromů. Nad ní černé nebe a v srdci klíček doposud nevyklíčené lásky se sytě rudým květem. Před sebou cesta dlážděná štěrkem a ostrým kamením a na konci něco kam chci, když cítím nechtíč cítit chtěnost chtíče toho, koho chci tam kde chci směřovat své chtění. Do ruky pomalu beru klíče, klíče k bráně k cestě k aleji, kterou vidím jako cestu k lásce a k naději. Věřím, že tam bude a mě nezbude než věřit a jít.

Rezavě studený klíč s melodickým vrznutím zavrže, když se konečně může v zámku otočit, zlomit se a uzavřít cestu s nadějí do budoucna, skončit optimismus a sklíčit mé již lásky téměř dávno vzdané srdce. Naděje uspěje, sic trpce, zkouším s železně pevnou bránou lomcovat, nic se však neděje. Mor, tuberu a kurděje na to, já mám za to, že to fakticky nesvedu. Kolikrát ještě podvedu matinku osud, než se odsud dostanu, alespoň na chvilku. Posel smrti, na stromu se vrtí, sedá na bránu, jež drtí a já chci jít. Nemůžu jít vstříc smrti, ironie osudu, nebudu věřit v odchod, zapomenu na cíl a zůstanu tady, pokusím se alespoň takto žít. Jako žid, sám, smrti blízko ponechán a hlavně nenáviděn osudem. Náhoda nebyla nehodou, bylo však snad pouhou náhodou otevření cesty smrtí a její následné uzavření díky ní samotné?

Na tom všem něco podezřele smrdí a já cítím znovu touhu, která škrtí smradem rozkládající se smrti v cestě za láskou bránící mi. Dívka s lokýnkami, modrýma očima a nevinnou vinnou, která se vine po staletí tím, že je zavřená za alejí, ve které se táhne smrti stín, když cítím, že přes ni musím jít. Život či konec, posel brání, mé já se mu klaní při touze pomoci mu ve volnosti a touze cestou jít dál. Jsem sám. Smůlu mám a cesta je stále zavřená. Tady, posle, tvá práce pošle jen další život pryč. Zní to jako kýč, v ruce rýč a kopu hrob. Chci za ní a chci pryč, posle, odleť, ať můžu jít. Chci žít.

Tvůj ledový dech cítím, jako by jsi mi stál za zády a dohlížel, ať to jen správně svedu. Nedovedu svým dosavadním žitím nic, než jít smrti vstříc a pokusit se projít, dívku vzít do náruče, být štastný, napořád, a žít. Mít lásku je výsada a stáčí jen projít alejí.

Nemotorný vítr s chladným přízviskem se opřel, posla neobešel a rezervoval mu místo v první třídě. Vzal jej osud, kmotr, s sebou a mě nechal vybrat si cestu, jež jsem pozoroval, cestu k naději a k ní, se kterou se mraky prosluní ba jen milovaný člověk to neumí, žít a chtít jít vpřed skrze alej. Konečně brána pryč, posel naposled zařval a odletěl, chtěl, abych tedy šel a byl šťastný, stejně si mě jednou zase najde. S trochou naděje to bude hned teď.

Nikam nejdu, strach a temnota, oprýskaná zeď a u ní ten můj hrob, jsem opravdu mrtev, větře duj a nes mou rakev, ať se i ta dívka s lokýnkami dozví, že jsem umřel s myšlenkou na ni i po smrti, kdy mé přání se stalo neskutečnou skutečností v uštěpačnosti osudu, kdy jsem podlehl smrti a víc už nebudu. Byl jsem v to, v co jsem věřil, byl jsem naplněn láskou, s myšlenkou a kráskou s lokýnkami, někde daleko, tak daleko, že jsem ji našel až teď, kdy je ona zeď a můj hrob někde, kam se dostat, ani přes alej, nemůžeš. Miluju tě, tak alespoň v tohle veř! Děkuju a žij líp než já, zbytky mého těla a najedená zvěř. Miloval jsem tě ve své smrti, ty mě miluj alespoň za živa.