Kdo má víc času

Kdo má víc času

Lékařská věda v 20. a 21. století pokročila natolik, že na světě již není zdravého člověka. Každý z nás přeci jen tu a tam navštíví svého lékaře žádajíce tu předpis, tu radu, tu papírek na vyšetření. I já, chlapisko dubové, pocítil jsem onehdy nutkání svou lékařku navštívit. Velice mě totiž bolela pravá ruka. Stěží jsem mohl psát, nemluvě o tělocviku, či nošení předmětů. Bolest byla taková, že jsem k doktorce prostě musel.

V zájmu svých pacientů ordinuje paní doktorka přesně v době, kdy nemá nikdo čas, což vede k omluvám ze školy nebo ze zaměstnání. Ten den jsem si nemohl dovolit se zbytečně zdržovat, protože jsme měli ve škole dvě písemky, z angličtiny a z češtiny a mezi nimi volnou hodinu. Rozhodl jsem se omluvit se z té volné hodiny a šel jsem se nechat vyšetřit.

Aby bylo jasno, návštěvy u lékaře rád nemám. Většinou mi felčar najde úplně jinou chorobu, než s jakou tam jdu a navíc, ty fronty v čekárně!

Ani tentokrát nezůstal ten čekárnový horor za očekáváním – bylo plno. Nebylo místečka, kam by si člověk sednul, navíc osazenstvo byli bez vyjímky důchodci. To znamenalo, že jsem musel pořádně zvednout hlasitost na mojí empétrojce, abych nemusel poslouchat číže to Markétka to podvádí kterého Josífka, jehož bratra kamaráda bratrance tetičky babičky kamarád krade, takže je celá Josífkova rodina špatná. O tohle opravdu nemám zájem.

Chtěl jsem především odbýt vyšetření co nejrychleji, abych se mohl co nejdříve vrátit do školního ústavu. Tomu však nebylo přáno. Ač jsem měl být regulérně na řadě, byl jsem třikrát předběhnut nějakým pozdně příchozím důchodcem. Krev se ve mně vařila, ale z úcty ke starším jsem mlčel. Tedy, než se mě jedna stařenka pokusila utěšit.

Řekla mi: „Panáčku, nikam nepospíchejte. Dyť ste mladej, máte přece na všecko času dost.“

Tak tohle byla pomyslná poslední kapka. Výrok této osoby mě donutil se problematikou toho, že „mladí mají času dost“ donutil zabývat hlouběji. Je pravda, že mají mladí dost času? Není! Nejsou to naopak důchodci, pokladnice moudrosti, kdo toho času má jaksi daleko více? Ano!

Každý den se honíme za nějakým cílem – někdo za školou, jiný za zaměstnáním. Termíny jsou neúprosné, ve škole, či v práci jsme každý sám za sebe, neúspěch, byť způsobený neúmyslně, třeba tím, že někdo dlouho čeká u doktora, vede k vyvození důsledků. Jinými slovy, může to klidně znamenat konec studia, či kariéry.

Ze své vlastní zkušenosti vím, že pokud mě někdo o něco žádal, trval na rychlém provedení prosby. Zejména moji prarodiče, důchodci.

„Nemusí to bejt hned, ale už vyraž prosimtě, ať seš brzo zpátky.“

Přitom mají právě oni času z nás daleko nejvíce. Celý den volný - minimum poviností, prakticky jediné, o co se musí starat je střecha nad hlavou, jídlo a zdraví. A drby, nesmím zapomenout na drby.

Vyvstává otázka: Mají tedy mladí času dost? Jak na co. Na prožití všech životních radovánek a příležitostí rozhodně čas mají, ale aby seděli v čekárně, poslouchali o té Markétce s Josífkem a nechávali se předbíhat lidmi, kteří v návštěvách lékaře většinou (tedy ne každý) uspokojují především svůj pud sebestarosti a nechávají si předepsat novou dávku oblbujících opiátů. Ne, na tohle mají čas už jenom ti důchodci.