? (prozatím nevymyšlen)

"Copak já snad neměla nárok milovat? Neměla jsem snad mít soucit? Měla jsem obětovat sama sebe?

Nikdy jsem o sobě nikomu netvrdila, že jsem bezchybná. Chtěla jsem to skončit navždy."

Seděla na polorozpadlé zdi, dlouhé tmavě zlaté vlasy jí vířily kolem hlavy, dlouhá tmavá tunika kontrastovala se světlými kalhotami.  Jedinými šperky byly  jednoduchý stříbrný řetízek a překrásný prsten.

Silerius si ji obdivně prohlížel.

Krutá i bezradná, něžná i proradná. Plamenný květ, ledový vzdech.Yollaris. [Joláris]. Proklínaná i velebená.

„Silerius. Syn třetího knížete jižní marky. Bratranec Ricca z Pallo.“ Ušklíbla se přezíravě. „Hádám správně?“

Silerius polkl a pomalu přikývl. Nebylo lehké dívat se na tu, jež způsobila tolik utrpení. Dívat se na tu, která pohrdla svou královskou krví, obětovala vše, krom sebe. Yollaris, nyní Heatwin [Hetvin – číst krátce, tvrdě] – Zkrvavená.

Nebylo lehké vydržet její pohled – tvrdý, chápající, zahořklý. Nešlo se dívat do její tváře, nepoznamenané časem, ale zkušenostmi.

„Co mi chceš?“ zeptala se ho přímo. Žádné formálnosti, žádná úcta.

Silerius se zamračil. „Zdá se, že to, co se o tobě povídá je pravda, Heatwin.“

Lehce sebou škubla, pak se však znovu ovládla. Sklouzla pohledem na své boty a chvíli si pohrávala s malým kamínkem. „Povídá se toho o mě spousty, Silerie.“

„Samozřejmě. Je mi to známo.“ Odsekl zlostně. Smetl neexistující smítko ze svých přepychových šatů, a významně se podíval na její už notně obnošené. „Mám však na mysli to, které se týká tvého chování. Doopravdy jsi zneuctila památku své rodiny …“ Zmlkl a neodvažoval se ani polknout – ostří její dýky se zdálo být dostatečně ostré.

Nepromluvila, jenom ho pozorovala – připravená ukončit jeho život v tom okamžiku, kdy by dále chtěl urážet její rod - a ji. Tázavě naklonila hlavu na stranu. Říkal jsi něco, chlapečku?

„Nech ho Yolo!“ položil jí na rameno ruku vysoký mladík.

Silerius se na něj vděčně podíval, vzápětí však ztuhl a nevolí zkroutil rty do krutého úsměšku. Nehledě na nebezpečné ostří na svém krku si neodpustil poznámku: „Zrádkyně a prokletý! Párek jen se podívat!“

„Yolo!“ tentokrát zněl mladíkův hlas mnohem ostřeji – a velitelsky.

Jen s velkým sebezapřením poodtáhla dýku, stále však mladého šlechtice ohrožovala. „Kde se tu bereš, withwen? [vyfven]“

Mladík se smutně pousmál a vytáhl zpod tuniky složený dopis. „Znám tě až příliš dobře, Yollaris. Tohle bys nikdy neodmítla. Starý svět tě stále láká.“

Neodporovala. „Stejně jako umírajícího život.“ Odsekla nakonec.

Odstrčila od sebe Sileria jako by byl malomocný, schovala dýku a oprášila si ruce. „Myslela jsem, že jsi se se mnou rozloučil u vodopádů navždy. Nechtěls náhodou jít do Phoebu? [fíbu]“

Mladík pokrčil rameny. „Každý svůj čas musí nejdříve objevit, withwen[E1] .“

Nevesele se pousmála. „Mluvíš stejně jako ten chlap u Rhinas Manor.[Rínas Manor]“

Znovu pokrčil rameny, ale pak svou pozornost přesunul na Sileria.

Mladý šlechtic nevypadal na to, že by se v jejich přítomnosti cítil nepříjemně.

„Myslel jsem, že jsi o nás tvrdil: Zrádkyně a prokletý! Je mi tedy záhadou, proč jsi se chtěl s Yollaris setkat?“ zeptal se mladík po chvíli ticha. „Neškodí to snad tvé pověsti?“

Silerius pohodil hlavou. „Nemohl jsem odolat tomu pokušení – vysmát se té, která nás uvrhla v tuto dobu temna.“

Yola sebou viditelně trhla. Mladík se na soucitně podíval.

„Jak můžeš hodnotit někoho, koho jsi v životě nepoznal?“ zeptal se mladík bezvýrazně.

„Stačí mi slyšet – ano slyšet – to co se o ní povídá!“ vykřikl Silerius rozčileně. „To mi stačí k tomu, abych ji mohl nenávidět!“

Mladík chápavě přikývl. „Ale i o tobě kolují různé zvěsti. Silerie z Appo.“

„Mnohé jsou dokonce nelichotivější než ty, které kolují o mě!“ ušklíbla se Yola, která opět nabyla zpět ztracenou rovnováhu.

Silerius se na ni usmál. „Jenže já nezradil. Nezradil jsem, rozumíš, Heatwin?“ Spokojeně se pásl na zničeném výrazu v její tváři.

„Arlomine!“ rozčilený mužský hlas se rozlehl po okolí. „Jak můžeš tomu hejskovi dovolit, aby Yollaris takhle urážel?“

Mladík se otočil a povzdechl si. „Měl jsem ho omráčit.“ Zamumlal si pod nosem.

„Otisi!“ vykřikla Yola přidušeně.

Otis došel až k ní a ochranitelsky ji objal. „Je mi líto, quenielle [kvénijel],[E2]  že jsem tady nebyl.“

Zmateně potřásla hlavou. „Ne, příteli, nechtěla jsem, abys zde byl.“

Arlomin si znovu povzdechl a podíval se na zmatného Sileria. „Myslím, že teď už ti nějaké vysvětlení dlužím. A i když tím nejsem nadšen, řeknu ti příběh, který od nikoho jiného nikdy neuslyšíš.“

***

„Nejdříve ti vypovím Otisův příběh.“ Začal Arlomin pomalu. „Ne snad proto, že by z nás všech byl nejméně významný – to opravdu ne, ale jeho příběh je nejkratší.“

Kývl rukou na Yolu a Otise, aby se posadili. Po krátkém zaváhání poslechli, Yola však nechala svou dýku vytaženou a připravenou zakročit.

Silerius se neklidně ošil. Studená zeď, o kterou byl opřen ho nepříjemně studila do zad. Už už se chystal začít si stěžovat, ale Arlomin ho zarazil jediným pohledem.

„Nebude nic opakovat.“ Ušklíbla se Yola nevesele a poodtáhla se od Otise.

„Otis se narodil v rodině zbohatlého velkostatkáře – Irtha [irfa] – pokud si dobře vzpomínám. Byl to…“ mladík se na okamžik odmlčel a snažil se najít vhodná slova. „Muž, který rozuměl pouze tomu, co dělal. Nikdy se nestaral o to, kdo či co vládne kolem něj.

Jednoho dne na jeho dveře zaklepali verbíři a žádali, aby jeho jediný syn šel bojovat za krále.“

„Samozřejmě, že jim vyhověl.“ Zamumlal Otis zlostně. „Nikdy se o mě nestaral. Jeho jedinou šancí jak získat další půdu byla Ionhis [jónis] ..“ Yola do něj varovně strčila.

„Otis si však svůj život nepředstavoval jako pěšák v rukách králů. Utekl z domu a od té doby ho hledají jako vlastizrádce.“ Dokončil Arlomin.

Silerius si ho nevěřícně přeměřoval. „Kvůli takové prkotině jako je útěk z domova jej odsoudili jako vlastizrádce?!“

„Prkotině?“ zasmála se Yola přidušeně. „Otis utekl před vojenskou službou, chlapečku. Za to popraví i šlechtice.“

„Armáda není tak špatná.“ Zamračil se Silerius.

„Jak pro koho.“ Odsekl Otis. „Šlechtici se nemusí bát o svůj krk.“

„Mám pokračovat nebo se rovnou pozabíjíte?“ zeptal se Arlomin dostatečně hlasitě, aby ho slyšeli i v sousední vesnici.

„Pokračuj.“ Vybídla ho Yola suše. „Ať už odsaď můžeme vypadnout.“