Naděje v beznaději

Venku je velký mráz, to neovlivním,

jediné co však vím, že utéci musím.

Na hlavě už nemám mnoho vlasů,

její stěny rozbíjí však přemíra všech hlasů.

Nevím kdo jsem, nevím kam patřím,

velice často zradu své mysli zvětřím.

Mám mnoho různých já a mnoho tváří,

každou chvíli mnou miliony pocitů prochází.

Už nereším co dělat a jak se chovat mám,

do nejtemnějších hlubin se propadám,

Padám čím dal rychleji, neřídím ten pád,

odlišný mých představ nabral život spád.

Vycházím z dveří oddělující zimu a teplo,

jdu dál a vidím bránu ze které vychází světlo.

Zář dveří mne oslní,líbí se mi více temnota,

přesto nakouknu a tam sedí neznámá porota.

Otáčím se, nemohu vydržet tu palčivou bolest,

vím že musím jít dál, ale nemám sílu bránou prolézt.

V pláči a beznaději na svá kolena padám,

poprvé, za čas který mi byl dán, nic nepředstírám.

Najednou vidím, že můj stín na podlaze slábne,

záře se pořád zmenšuje a po chvíli uplně zhasne.

Něco mi připadá zvláštní, proč ještě vůbec vidím?

Konečně mi to došlo, vždyť já přeci celý svítím.

Pečlivě zkoumám své nitro.Kde jsou mé ostatní já?

Nic nenacházím, má mysl už žadná jiná nemá.

Nemám pocit viny, mohu jít pokorně zpátky,

procházím zase dveřmi, jakoby do pohádky.

Nic není stejné, necítím se jako předtím,

něco mne mocně změnilo, to dobře vím.

Nyní je jedno, co se to tam vlastně přihodilo,

jediné na čem mi záleží, aby už to tak zůstalo.