S ďáblem v duši

S ďáblem v duši

  Nehybně stál a pozoroval ji. Nevěděla to. Vypadala, že vůbec nevnímá svět okolo. Ten se pro ni teď zúžil na jediný bod - plátno obrovských rozměrů, které se v poslední době stávalo jejím jediným společníkem. Jakoby do ní něco vstoupilo nebo ji snad někdo ovlivňoval, napadlo ho, ač tomu sám nechtěl uvěřit. Zaměřil se na její ruku činící prudké a rychlé pohyby. Štětcem, který v ní držela, vytvářela jakousi kresbu. Vypadalo to, že v tomto případě nepůjde jen o nějakou školní práci, jak měla ve zvyku. I když Patrik stál od obrazu na vzdálenost dobrých  šesti metrů, viděl v něm strach, úzkost a trápení. Pokaždé, když stočil svůj zrak jiným směrem, přitáhl si ho k sobě. Byla v něm jakási skrytá síla, která ho děsila.

  S veškerou snahou se rozhlédl po pokoji. Téměř žádné světlo, jen sedm hořících svící umístěných v rohu. A to i přesto, že bylo odpoledne a sluneční paprsky se snažily proniknout alespoň jednou z mezer zatažené rolety. Ale ona s nimi za každou cenu sváděla neurputný boj. Boj se světlem. Ale proč? Navíc ta  ponurá zvláštní atmosféra, která musela „dýchnout“ na každého, kdo by sem zavítal. „Co se to s ní děje...?“ přemítal v duchu. Náhle ho vyrušilo vrznutí židle.

  „Sakra, Patriku, kdo ti to dovolil, jít až sem?!“ otázala se ho. Tato slova obsahovala tolik zášti, na jakou u ní vůbec nebyl zvyklý. Otočil se. Uviděl drobnou dívku s rozcuchanými havraními vlasy, zcela zahalenou do všech odstínů tmavě červené. Její smaragdové oči plné zloby se ho snažily doslova probodnout.  Lindu znal již od svého dětství, od kterého jsou nejlepší přátelé, ale tohle nebyla ta bezstarostná dívka s věčnou radostí ze života. Milovala přeci slunce, vzpomněl si a zároveň se zarazil, když ho pohlcovala naprostá tma v jejím pokoji. Nepoznával ji.

  Podíval se znovu a v očích spatřil strach. Obrovské obavy a vztek z toho, že ji přistihl při vytváření jejího díla. Ale strach byl větší, mnohonásobně větší. Jaký měla důvod?

  „Ale no tak, Lindo, nechápu, proč se zlobíš, vždy jsem byl přeci první, kdo hodnotil tvé kresby a s nadšením tě při jejich práci pozoroval...“ odpověděl a neustále myslel na to, co se zrcadlilo v jejích zelených tůních.

  „Zvláštní, že zrovna na tohle si vůbec nevzpomínám. Odejdi prosím, chci mít klid.“ odvětila a Patrik si nemohl nevšimnout, jak se přemáhá, aby působila klidným dojmem.

  „Jak chceš...“ řekl a chystal se odejít. Právě se dotýkal kliky u dveří, když se jeho pohled stočil zpět na Lindu. Opět seděla na černé stoličce před malbou a tupě na ni zírala. Vypadala, že na nedávný rozhovor s Patrikem zcela zapomněla, snad i zapomněla, že je ještě v jejím pokoji. Náhle začala něco šeptat. Patrik myslel, že mu chce ještě něco povědět, ale mýlil se. Mluvila sama pro sebe. Ač věděl, že by neměl, nastražil uši a s divoce bušícím srdcem si vyslechl její slůvka.

  „Dnes mi ještě zbývají ty tři černé růže v horní části. Musím je dodělat... On mi to nařídil. On řídí celý můj nynější život. Díky Němu má zas smysl.. Celý týden se mi daří plnit Jeho přání. Odměnou mi je každý pokrok v dokončování kresby. Musím se dát do práce, jinak...“

  Ve chvíli, kdy Linda dořekla poslední slovo, Patrik v rychlosti zabouchl dveře a musel si honem sednout na nejbližší židli v hale, jelikož se mu začaly dělat mžitky před očima a hlava se „motala“ jak děti točící se na řetízkovém kolotoči. Když se trochu uklidnil, opět se vrátil k tomu, co slyšel a v mysli mu vyvstala spousta nových otázek a pochybností.

  Ne, to nebyl sen. Vše se odehrálo v reálném, skutečném životě, nikoliv v jeho představách.  Kdo On? A proč řídí celý její život? Proč chce tu zatracenou kresbu? K čemu mu bude? Proč Lindu pomalu ničí? Proč to vše dělá? A co Linda povídala za nesmyslné věty o jejím smyslu života..? Vždyť ona smysl života má, díky Němu ho ztrácí, tak proč jí namlouvá pravý opak..?

  Dost, dost, musí Lindě nějak pomoci... Nebo se o to alespoň pokusit. A v tom mu to došlo. Neříkala Linda, že se již týden věnuje tomu svému dílu..?  Dnes byla sobota. Minulý týden přesně před sedmi dny s ní přeci hovořil, přímo u nich v pokoji. Snažil se vzpomenout na vše,  co se ten den stalo.

  Zavřel oči a celé setkání s Lindou si přehrával od samého začátku... Bylo slunečné odpoledne a tak nějak neměl co dělat... Tak si řekl, že se vydá za Lindou, se kterou se nikdy nenudil. Zazvonil a ona mu přišla otevřít. A strašně jí to přeci slušelo, pamatoval si. Ano, měla na sobě žluté květované šaty a naprosto ladila s teplým letním sluncem... Vlasy krásně vyčesané, zkrátka upravená jako obvykle. No, teď už to obvykle tedy neplatí, bolestně si uvědomil. Detaily rozhovoru si přesně nevybavoval, důležitější bylo její veselé rozpoložení a obdivuhodná energie, která patřila mezi vlastnosti, jež obdivoval.

  Zkrátka, celé se to muselo stát v sobotu večer... Že by On přišel ve formě snu? Nebo snad noční můry? Nebo ještě hůř ji někdo obtěžoval? A co když ještě obtěžuje? A existuje vůbec On? Není to celé pouhý zkrat v Lindině mysli?

Zanechal domněnek a přemýšlel, jak Lindě pomoci. Z předchozího rozhovoru s ní usoudil, že se mu asi sama nesvěří, ta se teď svěřuje pouze Jemu. Opět si vzpomněl na kresbu a její obrovskou sílu a snad i magickou moc. Byl v ní kus Lindiny osobnosti, kus jejího nešťastného já, které neznal. Zamyslel se. Vyprávěla mu někdy své negativní zkušenosti či jiné osudové chyby? Ne. Stále ho utvrzovala v tom, jak si spokojeně žije, že ji nic netrápí. Nebylo to skutečně naopak? Co když Linda „dusila“ všechny své špatné zážitky v sobě? Ano, mohlo to tak být, nevzpomínal si, že by mu někdy vylíčila něco podobného... Už nevydržela dál potlačovat a skrývat to, co ji trápilo a rozhodla se vše zakreslit do své kresby. Děsivá představa... I když je známo, že vždy existuje alespoň malá naděje, že se mýlíte, Patrik se obával, že má tentokrát naprostou pravdu. A měl ji i neměl.

  Nenápadně Lindu pozoroval celý týden. To s ním tehdy ještě prohodila pár slůvek. Pokaždé, když s ním hovořila, chovala se tak chladně a cize, snad jako kdyby nemluvila se svým nejlepším přítelem, ale se svým největším nepřítelem. Přestala si všímat svých dobrých kamarádek, do školy ji viděl vcházet mezi posledními a odcházet mezi prvními. Při hodinách byla myslí naprosto jinde, létala ve svém vlastním světě, kde jí dělal společnost On a její Kresba. Když se Patrik zkusil zeptat na její psychický stav, vždy mu odsekla něco naprosto nesrozumitelného. A zase s tím hrozivým strachem v očích. Připadalo mu, jako kdyby se den ode dne zvětšoval. Děsil se toho, co se stane, až dosáhne své největší možné velikosti...

  Každý ho měl za blázna, nikdo mu nevěřil. Linda přišla ostatním stále stejná, dokonce i svým vlastním rodičům. Nechápal, jak mohou být všichni tak slepí a moc dobře věděl, že sám jí nepomůže. Jenže mít tu odvahu a trpělivost někoho přesvědčit, to není zrovna jednoduché.

  Patrik se nevzdával, i když někde v jádru tušil, že vede předem prohranou bitvu, když další týdny a následující měsíce pozoroval, jak se Lindin stav zhoršuje. Jednoho dne se mu podařilo vklouznout do jejího pokoje, kde opět spatřil onu „Nešťastnou kresbu“, jak ji sám nazval.

  Byly to přesně čtyři měsíce poté, co ji spatřil poprvé. Trápení a bolest v ní byly tak značně rozeznatelné, až se bál udělat krok blíž. Okolo byly rozmístěny svíce, které tu  stály již prvně. Zvláštní bylo, že jich bylo vedle sebe vždy sedm, ani víc, ani míň, všechny stejně veliké. Napočítal dvanáct takových skupinek. A v tom mu to došlo. Sedm svící = jeden týden, což přesně odpovídalo 12 týdnům neboli čtyřem měsícům. Linda každý den od začátku tvorby zapalovala svíci, když splnila úkol, který se rovnal dokreslení části obrazu. Rozhlédl se kolem. Větší tmu snad v životě nespatřil. A opět ten strach, co byl ve vzduchu...

  Už nepochyboval. Lindinu duši v tu sobotu zcela ovládl On a nutil ji každý den ze sebe dostat vše, co ji trápilo pomocí malby na veliké plátno. Musel jí něčím hrozit, jinak by to přece nedělala sama z vlastní vůle. Nebo aspoň zpočátku. Pak se toto nejspíše stal denní rituál, jak si ničit duši. Nebyla to její vina. Byla tak zoufalá, že nevěděla, jak se toho zbavit. Patrik pozoroval, jak se sama nedobrovolně ničí, ale nemohl nic dělat. Zkoušel všechny možné způsoby, ale Linda se uzavírala čím dál víc sama do sebe, až si vytvořila svůj vlastní svět bez lidí, bez Patrika, jen s Ním a Kresbou. Zavřela se ve svém pokoji, každý den vytvářela novou část, zapálila svíci a možná, že ji tam zapaluje dodnes. A žije i nežije. Žije s ďáblem v duši.