Šednutí

1. Já jsem Diana, těší mne.

Nudila se. Byla doma sama, což jí sice vůbec nevadilo, ale nudila se. Měla pocit, že je všechno jeden velký stereotyp. Že spí. Chtěla se probudit. Vykonávala nějakou bezvýznamnou činnost, kterou zde není ani třeba zmiňovat, a myslela na to, že jednou musí přijít něco, co jí vysvobodí z tohoto ubohého snění. Bylo ji devatenáct let. Okolí jí považovalo za divného člověka. Většina lidí jí odsoudila, ještě než ji pořádně poznala. Nevěděli, o co přicházejí. Nemám ráda slovo divný, protože je to relativní pojem. Nemám ráda relativní věci. Je velmi těžké se jí dostat pod kůži, je velmi uzavřená. Má pár přátel, kterým bezmezně důvěřuje. Mezi nimi tak uzavřená není, v jejich společnosti se cítí velmi dobře, čemuž se sama dost diví. Stejně si ale myslí, že jsou docela povrchní, že jí nesahají ani po kolena. Je si víceméně jistá svou výjimečností, je si jistá, že je zvláštní člověk, a to ji imponuje. Dokáže totiž myslet, což na ní obdivuji, ale v dnešní společnosti se to zkrátka nenosí, a proto je divná. Už dlouho touží poznat někoho, jako je ona, ne-li lepšího. Ví, že by to byla velká náhoda, a proto se na setkání s tímto člověkem těší. Ví, že až někoho takového pozná, vdá se za něj. Nyní si však iluze nedělá. Má přítele, kterého už nemiluje. Kdysi k němu možná cítila něco jako slabou fyzickou lásku, ale teď už ne, ostatně jak tak přemýšlí, tak ani tehdy to nebylo kdovíjak vášnivé. Zná ho moc dlouho a je si jistá, že není jako ona. Ví, že je úplně někde jinde. Přesto s ním je. Je už na něj zvyklá, a kdyby byla sama, tak by jí neměl kdo připomínat její výjimečnost. I když on to také moc často nedělá, těžko říci proč. On ji miluje. Možná, že i on cítí, že je jí volný, a to ho přitahuje. Dal by cokoliv za to, aby si byl jistý její láskou, ale je to prakticky nemožné.
Vstala z křesla a přešla po místnosti. Podívala se do zrcadla a usmála se na sebe. Dnes mi to opravdu sluší, pomyslela si. Ostatně skoro vždycky jsem neodolatelná. Vůbec nemá vysoké sebevědomí, naopak. Jen tak konstatuje z toho, co vidí. Pustí si hudbu a zadívá se z okna. Napadá jí, že nechápe architekta, který stavěl tohle sídliště. Nějaký kádrový komunista, pomyslí si. Je to jako králíkárna. Po chodníku chodí lidi. Jsou malincí a bezvýznamní. Jdou rychle, asi aby jim něco neuniklo. Vůbec nevychutnávají sychravý podzimní den, lopotí se za penězi, aby uživili své nechtěné rodiny. Zadívá se do nebe a zhluboka se nadechne. Zamžourá do slunce a usměje se. Ahoj Oskare, jak je?

2. Daniel, mne také.

Seděl u stolu a poslouchal svou mladší sestru. Je jí patnáct let a po něm chce, aby jí poradil, jak se má zachovat ke svému klukovi. Ten jí pořád trápí, ale ona je bezmezně a naprosto totálně zamilovaná. Vlastně ani netuší, proč se mu svěřuje, stejně ví, že opět odpustí. Je totiž nezbytné, aby někoho měla. Musí někoho mít. O čem by se pak bavila s kamarádkami? Dnešní mládež opravdu nepochopím. Ale jsou chvíle, kdy bych chtěla byt stejná. V takových chvílích se nenávidím.
Dělá, že ji naslouchá, přitom se nekonečně nudí. Občas kývne. Byl by radši sám, ale role staršího bratra vyžaduje, aby seděl v kuchyni a občas kývnul. Je mu úplně jedno, jak se sestra zachová, protože když ji nebude ubližovat tenhle, tak se určitě najde nějaký jiný dobrák, který jí bude šlapat po mladém srdci. To si nevybereš, malá. Je mi tě líto, zlato. Všichni jsou přece stejní. Jen já jsem jiný. Naprosto se odlišuji. Jsem zvláštní. Neodolatelný? Podívá se nenápadně na hodinky. Už mě připravila o dobrou hodinu života. Sestra jeho pohled zachytí, vstane a se slovy, promiň, že žiju, nasupeně odejde. Nejspíš teď bude po zbytek dne brečet do polštáře, nad tím, jaký má nešťastný život.
To jsem nechtěl, pomyslí si Daniel. Ale taky dobře, konečně je pryč. Odejde do svého pokoje, lehne si na postel a zadívá se do stropu. Přemýšlí nad tím, že ještě nikdy nezažil nic podobného jako jeho sestra. Danielovi je třiadvacet let. Závidí jí. Ne snad její lásku a schopnost milovat naprosté břídily, ale skutečnost, že jeho sestra žije naplno. Vrhá se do všeho po hlavě, nemá strach, a když šlápne vedle, tak to také náležitě prožívá. Opravdu naplno. Taky jí závidím. On jen jednou v životě miloval, dokonce svojí současnou slečnu, ale je už to za ním. Ona je totiž strašně povrchní. V sexu ale není špatná a vzhledem k jeho věku a velikosti libida nemá důvod se s ní rozcházet. I když vlastně ani nemá důvod být s ní. Takhle to bude jednodušší, že… Proč si zbytečně komplikovat život. Nechce jí ublížit, a také proto je stále ještě s ní. Jeho přítelkyně je totiž strašně podobná jeho sestře. Až ho to děsí.
Vstane z lůžka, pustí si hudbu a udělá si dvacet kliků. Tři série. To, že se považuji za intelektuála, přece neznamená, že budu mít rachitickou postavu, že ano. Příjemně se unavil, vybil přebytečnou energii. Sedne si ke stolu a zapne počítač. Měl by se učit, pomalu a jistě se blíží další zkouškové období, ale nemá nejmenší chuť. Nějak to přece dopadne, jako vždy. Jakmile se připojí k internetu, začínají mu psát nějací lidé. Nemá nejmenší chuť se s nimi bavit. Všichni jsou povrchní, řeší samé všední události. A když už jsou nevšední, tak o to víc jsou nudné. Všechno je monotónní. A on by tak moc chtěl zažít něco nevšedního, chce, aby mu osud přichystal něco, co mu dá konečně důvod žít. Proč jsem sakra stvořila člověka, který je tolik podobný Dianě??

3. Naprosto nečekaně

Potkají se v knihovně. Oskar totiž jednoho dne poradil Dianě, že by si mohla konečně přečíst tu knihu s velmi dobrou recenzí v jejím oblíbeném týdeníku. A protože neměla zrovna neměla nic jiného na práci, tak šla. Když vyšla z domu, tak se před ní Oskar schoval za mraky a začalo pršet. Z nebe padaly krůpěje vody velké jako ranní rosa. Nádhera, pomyslela si. Miluje déšť. Já také.. Když dorazila do knihovny, nebyla na ní jediná nitka suchá. Taková divná holka, pomyslela si knihovnice. Copak si nemohla vzít deštník? Celé mi to tady zašpiní a zamokří a budu to muset uklízet a domů přijdu pozdě, děti si zas budou dělat co chtějí..
A kde se tam vzal Daniel? Netuším… Řekněme, že mu přišla upomínka, nestihl přečíst knihu her od Kohouta do měsíce, a tak šel zaplatit 5 Kč. Při té příležitosti si chtěl také něco půjčit. Přece tam nepůjde takovou dálku jenom tak zbytečně, když už ho upomínka přinutila jít mezi lidi, kterých se bojí. Taky dost zmoknul, ne proto, že by miloval déšť, ale spíš proto, že se mu nechtělo v půli cesty vracet pro deštník. Zaplatil knihovnici, která zbledla vztekem, když viděla, že další člověk je naprosto mokrý a celé mi to tady zašpiní a zamokří a budu to muset uklízet a domů přijdu pozdě, děti si zas budou dělat co chtějí.. Neřekla mu však ani slovo, protože se jí mladý muž docela líbil. Ne proto, že navzdory tomu, jak ho déšť zřídil, z něj čišelo charisma, ale proto, že měl pěknou mužnou postavu. Vypadá trochu jako ten z toho seriálu… Má vážně pěkné oči.

4. Zase někde jinde

Přišel domů ještě později než obvykle. Po práci se stavil s klukama na pivo. Byl to vážně těžký den. Pomalu se převléknul, pustil televizi, vytáhl z ledničky nějaké jídlo z předešlého dne a usadil se. Nastane chvíle pohody, odměna po celém dni, fotbálek a dlabanec. Žije sám, a to mu vyhovuje. Má malý byt, je mu kolem třiceti. S rodiči se nestýká. Zanevřeli na něj, když se rozhodl, že místo vysoké školy půjde do šachty. Je horníkem. Kromě práce ho baví jen basketbal. Trénuje zdejší dívčí mužstvo a momentálně je to jediná věc, která ho osvobozuje ze stereotypu. I když pravdou zůstává, že když se něco mimořádného dělá delší dobu, tak to stejně zevšední. Přítelkyni nemá. Jen kamarádku na sex. Nemají spolu žádný vztah, jen si vzájemně pomáhají. Pěkná symbióza. Kdekdo by mu záviděl.
Když zazvonil mobil, už pomalu dřímal. Kdo to sakra je? Cože? Teď, hned? Tak jo, hned jsem tam. Volala kamarádka. Má chuť. Pepa se rychle zvedne, vyčistí si zuby, nastříká se nějakým parfémem, sprchovat se mu nechce, i když ví, že by měl. To je vše, nezapomněl na něco? Snad ne. Popadne klíče, mobil, peněženku a jde. Štve ho, že prší, nemá déšť rád, zplihnou mu nagelované vlasy. Nasedne do auta, nastartuje, zapomene zapnout světla, je už docela tma. Chce tam být co nejdřív. Jede rychle.

5. Zpět do knihovny

Seděli vedle sebe a listovali v knihách. Registrovali jeden druhého, ale to bylo tak vše. Bez sebemenšího zájmu pozornosti. Je to zvláštní, jak je knihovna anonymním místem, i když se v téhle době nenajde moc lidí, kteří by četli knihy. Je to spíše smutné, ne zvláštní. V místnosti bylo dusno a teplo. Knihovnice proto otevřela pár oken, aby se vzduch trochu vyvětral. Konečně zde bylo trochu čerstvého vzduchu. Průvan způsobil, že Daniel na malý okamžik ucítil Dianin parfém. Nenápadně zvedl oči od knihy a prohlížel si ji. V ten okamžik se mu zdála naprosto nádherná. Měla v sobě jakési vnitřní kouzlo, které díky svému střízlivému pohledu na svět ještě nikdy u nikoho neviděl. Až teď. Chtěl ji oslovit, ale nevěděl jak. Ale nebál se jí, jako všech lidí, připadala mu jiná, taková zvláštní.
Ucítila jeho pohled. Přimhouřila oči a rozhlédla se po místnosti. Lekl se a zčervenal. Bylo mu trapně, že na ni tak zíral a zabodl oči do knihy. Pak se odhodlal a promluvil k ní. Jejich rozhovor byl dlouhý, nevázaný, vůbec nebyl křečovitý, čemuž se oba divili. Mluvili o všem, ani si nevšimli, kolik je hodin, a odešli, až když se knihovna zavírala. Venku ještě pořád pršelo. Doprovodil jí až domů, celou dobu si povídali. Ona měla pocit, že se probouzí. Pak chvilku váhal, co má říct. Nemusel říkat nic, sama mu nabídla, že by se za ní mohl někdy zastavit, nebo se projít ven. To fuk, hlavní je, že tě zase uvidím. Měli radost. Líbili se sobě navzájem. Nejen charakterem, což bylo u obou určující, ale také vzhledem. Měl radost, že potkal takovou dívku. Tím, co mu o sobě vyprávěla a jak zajímavě dokázala mluvit, mu naprosto učarovala. Měl pocit, že je to osudové a že nikdy nepotkal nikoho podobného.
Šel pomalu domů. Pozoroval noční oblohu a pršelo mu přitom do obličeje. Jedna kapka za druhou. Lidé na ulici nechápali, proč má zakloněnou hlavu a nevadí mu, že mokne. Otáčeli se po něm. Je divný. Je zvláštní, jak rychle si dokáží lidé udělat vlastní názor na člověka, kterého nikdy neviděli. I kdyby to byl nositel Nobelovy ceny za mír nebo masový vrah, tak by si o něm pořád mysleli, že je divný. Jen proto, že vybočuje, že se dívá na hvězdy. Že je šťastný, protože konečně někoho potkal. Někoho jako je on. Přísloví, že protiklady se přitahují, je naprostá hloupost, a ti, kteří se podle toho řídí, dělají velkou chybu. Ale to jsem zase odbočila. Podle nich byl divný. A to je jeden z důvodů, proč nemám rada lidi. Těch důvodů je vlastně víc, ale tenhle se mi zrovna hodí. Bylo mu krásně, měl radost ze života. Poprvé.

6. Konec

A taky naposled. Přecházel rušnou silnici a nevšiml si jednoho auta, které nesvítilo. Smůla. Měl neuvěřitelný strach ze smrti, nechtěl nikdy zestárnout, bál se, že až bude starý, tak jeho názory ochabnou. Na místě zemřel. Celý život trpěl pocity méněcennosti a nikdy nenašel skutečný důvod své existence. Už ani nenajde. Srazil ho prosťáček Pepa.

---