Nevyslyšená modlitba

Kdo už mi konečně odpoví?
Na všechny moje otázky..
A kdy, smím-li se ptát?
..já to chci vědět..
..vážně..
..já chci mít jisto.
/Je to ve hvězdách/
Ach tak, hvězdy?
..Hvězdy!..
Nic, mlčí..
Jen svítí..
Ale nehřejí..
Visí si na obloze, snad jsou i přišité,
co já vím..
nevím nic!
Jsem jim lhostejná.
Lidé díky nim už léta vidí věci,
které mají zůstat skryty.
Je to zvláštní..
..vždyť hvězdy přece nemluví.
..tak jak je to možné?

/Bůh ví!/

No ovšem, málem jsem zapomněla,
tak řekni, bože,
odpověz mi!
Dobře, promiň, já tě..
..prosím..
Vysvětli mi mé nicotné bytí.
Tak pověz, jsem jen jedna ovce,
jen jedna z davu, víš..
Bože, nedívej se na mne tak, mluv se mnou,
proč klečím na kolenou,
proč pláču??
..prosím..
Já, bezpáteřní ateista, se ti kaju..
To ti nestačí?
Bůh se na mě dívá.
Pozoruje mě svýma bílýma očima.

A já..
..jsem nahá..
..jako pod rentgenem..
..jako sama v moři..
..nahá jako při křtu..
(ale voda je vařící)
Však odpovědi se mi nedostane.
Čekala jsem to.
Teď se usmál.
..směje se..
..už nechápu nic..
Tak promluv přeci!
Jen se směje..
Přestaň, prosím, trýzníš mě!
..směje se chraplavým smíchem starého horníka,
který už má vše za sebou..
A zase mlčí!
Nevím, co je horší.

Zkouším to naposledy..
..prosím..
..nic..
Chvíli čekám,
možná pět tisíc let..
..možná i déle..
Pak vstávám ze země a schnou mi slzy,
mám suché rty
a modřiny po celém těle.
Tady odpověď taky nenajdu.
..no ovšem, dalo se to tušit..
Tak kde?
Bůh(ne)ví!