Tíseň

Sedím v rohu pokoje..
na zasněženém koberci...
trochu to zebe a je mi zima..
jsem sama,
hlavu mám v kolenech...
všude kolem jen tma,
tma a nic jiného..

Slzami solím podlahu,
sníh by měl tát..
tak proč je pořád zmrzlý??
je mi zle..bojím se..
chci křičet, chci,
aby všichni věděli
o bolesti, kterou cítím,
o zradě, která tolik bolí,
o smutku, který koluje mými žilami,
o lásce, která bodá do samotného masa,
o ranách, které mi způsobila a které se nechtějí hojit,
o mém právu na štěstí...
Tak proč musím tolik trpět?
Proč mám ukřižované srdce??

Chci křičet, dát vše najevo,
jak mi je..
ale nejde to.. tolik to bolí...

Všude kolem jsou černí duchové,
duchové tmy..
bojím se, ale přes slzy už je ani nevidím...
nemůžu kvůli nim vydat ani hlásku...
vím, jsou slepí....
ale slyší...

Cítím ohromnou beznaděj..
vůči všemu.. jsem nicotná...
nemůžu přestat plakat...
už to neovládám..
až budu umírat, určitě to bude vypadat nějak takhle..
i když, spíš lépe...

Klepu se, celé tělo mám v křeči..
tlumím vzlyky, kvůli duchům přece...
slzy mi mrznou na tváři..
některé padají na podlahu..
a sníh je rudý.
.
.
.