V jedné duši

Dnes se cítím mimořádně prázdná..,
jako tvé oči, tak krásné, tak modré..,
(tak mokré, tak chladné)
jako láhev vodky na ruské svatbě..,
jako slova "miluji Tě!"
(strašně, strašně moc a nikdy Tě nezradím,
má drahá, má milovaná,
má jediná.. víš to?)
-smích-
Nevím, netuším, jak dál..,
neschopná vyrovnat se se svými vlastními problémy,
(prý ubohými..)
se záští vůči celému světu,
(a nejvíc vůči sobě samozřejmě)
s jizvami na víčkách,
a na tváři "milé" stopy po sluníčkách..,
(letních vzpomínkách)
s rozkousanými rty..,
(a nejen rty, ty kanibale!..ještě..)
s vlasy zacuchanými v jeden dred..,
s uřezaným uchem a písmenky na zádech..,
držím se mříže, pevně, cloumám s ní,
hlavu vztyčenou mám..,
vůči prkotinám všedním..,
(vůči tendenci odpustit a být šťastná).
.
Jsem zde chycena, v tomhletom stereotypu,
já chci utéct..
.. Už někdo někdy dokázal opustit
svou vlastní duši?...
Já to nedovedu...
Já z ní totiž nedokážu vyhodit ani Tebe...
.
.