Vzpomínka

Toho večera... tak slibného..,
na lavičce v parku..,
(ne, nepotkali jsme Klárku)
jen sedíme, MY dva..,
v zajímavě propletené poloze..,
zapojeni do celoroční lesoparkové soutěže..,
s názvem "čím blíž, tím líp"..
.
Toho večera.. celkem tajemného..,
jsem měla na desetinku sekundy opravdový..
nefalšovaný pocit..,
že jsem šťastná...

Lekla jsem se ani nevíš jak..,
(i když asi víš)
asi jsi to vycítil..,
podíváš se na mě, usměješ se..,
(taju)
a ty mlčky řekneš..:
"Jsi můj oheň, jsi má voda,
jsi můj smích, jsi mé slova.
Jsi můj osud a já jsem tvůj.
*Miluji Tě*"
(na ten polibek nikdy nazapomenu...)

Toho večera nebe spadlo a bylo tady v nás...
Na zemi...
Mrzí mě to.
Je mi NÁS líto.
Ty víš..
.
.