whiskey ale bez ledu

Byl krásný podzimní den. Slunce celou dobu svítilo a usmívalo se na stromy a květiny pod sebou. Místy se utrhl nějaký žlutý lístek z nějakého stromku a pomalu začal klesat k zemi. Vítr pak občas prohrábl žluto-červeno-hnědý koberec, kterým spadané lístky pokrývaly trávu. Ta tu a tam prorazila skrz, ale ne na dlouho. Na chodnících chodili různí lidé a po silnici jezdila různá auta. Tu prošel pán s černou buřinkou, tu projelo auto s bílou kapotou. Tu štěkl béžový pes, tu mňoukla zrzavá kočka. A teď mňoukla ta ve třetím patře, v druhém okně. Ulice to byla myslím pátá zprava. Právě v tomto bytě bydlel. Nebyl to velký byt, nebyl ale ani malý. Byl mu tak akorát. Momentálně v něm nikdo nebyl, až na jeho kočku. Ta se slunila v okně a užívala si posledních pěkných dnů v tomto roce. Nechával jí totiž otevřené okno, když šel pryč. Pokud tedy nemělo být ošklivo. Pro ten případ si každé ráno pouštěl rádio, aby si poslechl ranní předpověď počasí pro ten den. Věděl, že má ráda čerstvý vzduch a že se ráda sluní. Občas si vyskočila na telefonní vedení a brouzdala všude možně okolo. I když se šla takhle projít, nikdy se nestalo, že by se vrátil domů a ona na něj nečekala stočená do klubíčka na gauči. Ta doba byla právě, a když jí na tom „pravém místě“ vzbudilo chrastění klíčů v zámku, bylo vše tak jak má být. Nebo se to alespoň zdálo.

Dnes se z práce vrátil ve velmi zachmuřené náladě. Ale snažil se to na sobě nedat znát. Proč však? Aby si toho ona nevšimla? Ta už to stejně dávno ví… Její život se tím taky změní, ale ne tolik jako jeho, tak proč by se tím měla trápit, když se radši může procházet nad hlavami všech lidí, nebo se jen tak válet na sluníčku. Když nemusí pracovat, nemusí nic vlastně. Zatímco ona může všechno, on nemůže nic. Odhodil klíče do misky na stolku u dveří a už jí měl u nohou. Vrněla radostí, že je zase zpátky. Odložil si kabát na hák a zamířil do koupelny. Ona se mezitím šla napít trošky mléka. Spíš vylízala pár kapek, co tam zbyly, aby jí tam mohl nalít nové. Přišel z koupelny s rozepnutou košilí a cestou k lednici odhodil kravatu někam na gauč. Kráčela okolo misky a čekala na nové a studené mléko. Otevřel lednici a jí nalil mléko, sobě pak dvojitou whisky. Dal si do ní tři kostky ledu, jako každý den doma i při jiných příležitostech, kdy jí pil. Sklenku vzal do ruky a zamířil ke gauči. Šla s ním a hned jak si sedl, skočila mu na klín. Začal jí pomaličku hladit a ona mu to oplácela krásným altovým vrněním, které cítil i ve své ruce. Po čase vstal a vzal si k ruce tašku z práce. Vytáhl balík dopisů a pohledů a korespondenčních listů a položil jej před sebe na stůl. Tašku opět odložil a napil se ze skleničky. Zahleděl se na ten balík a přemýšlel, proč mu vůbec píše tolik lidí. A proč on nepíše na oplátku také tolika lidem. Za chvíli se jeho myšlenky vrátily tam, odkud utekly. Začal tedy překládat dopisy z jedné strany na druhou, až konečně narazil na ten, který hledal. Ne že by věděl, od koho je. To bylo vlastně úplně jedno. Věděl, o kom je, a to bylo v ten okamžik důležité. Vzal jej opatrně za kus černého lemování, ujistil se, že adresátem je skutečně on a poté…

Neudělal vlastně nic. Věděl, že to přijde. A to, že to přišlo, pro něj nic nezměnilo. Měl se snad dát do breku? Proč? Po tolika proplakaných nocích by to ničemu nepomohlo. Smát se měl? Čemu proboha… Ne, nedělal prostě nic. Jen koukal na tu sněhobílou obálku s lemem černým jako sama půlnoc. Položil skleničku a dopis zmuchlal. Nechtěl ho číst. Dopis přeci musíte chtít číst. A i když nevíte, co v něm je, žene vás aspoň určitá zvědavost. Ne, tohle nebyl jeden z toho miliónu dalších dopisů. Vstal a šel k maličkému krbu ve zdi, který mu velmi chabě navozoval pocit toho, že bydlí ve svém domečku. Vhodil do něj zmuchlanou kuličku papíru a dal na ni dvě, tři malá prkýnka. Škrtnul sirku a zapálil ten dopis. Poté vytáhl krabičku cigaret z náprsní kapsy a jinou sirkou si jednu cigaretu zapálil. Ruce se mu v ten okamžik chvěly tak, že jedním z několika nervózních škubnutí tu sirku málem zhasl. Sotva si zapálil, vykřikl a upustil sirku na zem. Hrál si s ní tak dlouho, až si nechtěně připálil prsty. Vrátil se tedy za ní a svou sklenkou. Ty dvě už byly ty poslední, které s ním zůstaly. Sklenku sice vypije, ale bude ho aspoň do noci hřát a ráno bude zase jako každé jiné. Ona s ním však zůstane déle. Ne asi o mnoho, i když by s ním bývala zůstala napořád. Jen kdyby to šlo. Nic ale nejde, tak jak bychom si sami přáli. Už dlouho byla tma a on stále seděl na gauči s ní na svém klíně. Konečně dopil. Zvednul se tedy a zamířil opět k lednici. Tam si nalil tu samou whisky, ale tentokrát bez ledu, nicméně opět dvojitou. Ona zatím spokojeně zívala, a právě při jednom tomto jejím zívnutí do sebe on nalil obsah své skleničky. Šel už radši spát, věděl, že dnes už toho bylo dost a že spánek je nejlepší lék na všechny strasti a bolesti. Pomyslel si, že to je možná důvod, proč kočky nemají žádné starosti. Protože pořád spí. Shodil ze sebe zbylé kusy oděvu a sednul si na postel. Ona byla už zase po jeho boku. Pohladil jí a políbil na hlavu. Konečně si lehnul a ona si vylezla na jeho hruď. Takhle aspoň oba věděli, že vždy mají toho druhého.

Když se ráno vzbudil, čekala na něj opět na gauči. Pustil si rádio a zaposlouchal se do ranní předpovědi. Ten den mělo být ošklivo a místy mělo pršet. Ne. Dnes do práce nepůjde. Šel k lednici a nalil si jako obvykle whisky. Zapálil si cigaretu a napil se ze sklenice. Dneska chutnala nějak výjimečně dobře. Zahleděl se z okna. Venku fičel vítr a sčesával poslední listy stromů, které se ještě nechtěly pustit svého domova. Dříve nebo později to stejně udělat musely. Podzimní barvy se už tak nevyjímaly za dne, kdy se před vámi sluníčko schovává za velkou šedivou záclonou, kterou nikdo nedokáže odhrnout. Šel se obléct. Vzal si svou nejoblíbenější košili, černé sako, kravatu si dnes nebral. Nechal si rozepnutý horní knoflík košile, aby nevypadal tak upjatě. Oblékl si kabát a krásný tmavý tvrďák. Musel se na sebe jít podívat do zrcadla. Dnes se sám sobě chtěl líbit. A také že se líbil. Vykouzlil na tváři velmi vynucený úsměv v naději, že v zrcadle nebude vypadat tak uboze. Zvláštní, dodalo mu to sebedůvěru. Šel k oknu a otevřel jej. Hned mu do bytu nalétlo několik listů. Čert to vem. Políbil ji na hlavu a zamířil ke stolku s klíči. Vzal si je do ruky a chvíli si s nimi pohrával. Vyhodil je do vzduchu a opět je chytil. Pousmál se a položil je zpátky na stolek. Nebudou už potřeba… Dole stejně bude otevřeno. Znovu se na ni podíval a málem mu vhrkly slzy do očí. Otevřel dveře a odešel. Zabouchl velmi jemně, aby ji nevylekal.