dům I

     Vyšla sedmnáct schodů do druhého patra, na chvíli se zastavila a zaposlouchala se do slabého klepání ozývajícího se z jedné ze čtyř místností bytu.

    Rány byly pravidelné, jako vždycky.

    Opatrně stiskla kliku vedlejších dveří.

    Vesele pozdravila, odpovědí jí však bylo jen nevrlé zabručení: „Ticho, poslouchám!“

    Položila na stůl hrnek s čajem, který svírala v ruce a po chvíli rozhodování se nesměle zeptala: „Nepotřebuješ ještě něco?“

    „Ne.“

    „Dobře.“

    Vrátila se na chodbu a znovu se zastavila. Klepání teď bylo slyšet o trochu víc.

    Sešla schody a zamířila do kuchyně v prvním patře. Na jídelním stole ležela poloprázdná láhev, naplňující místnost vůní tvrdého alkoholu a v popelníku doutnala nedokouřená cigareta, jinak bylo všude dokonale uklizeno.

    „Mami?!“ zavolala.

    Nic.

    „Mami!!“ zkusila znovu, ale odpovědi se jí opět nedostalo.

    Zamyšleně se procházela bytem, až narazila na matku, sedící v obývacím pokoji v křesle s čelem položeným na skrčených nohách. Spala.

    Poslední dobou vypadala hůř, tmavé kruhy pod očima se ještě prohloubily a mastné hnědé vlasy jí splývaly podél smrtelně bílého obličeje. Meg na ni na chvíli pohlédla, ale nevšimla si ničeho zvláštního, matka vždycky hodně pila, ale jen sama pro sebe, nikoho svou opilostí neotravovala a tak Meg vlastně nikdy ani nenapadlo, že by dělala něco špatného.

    Přešla k oknu, odsunula prázdné květináče na stranu a opřela se o parapet. Za sklem bylo vidět jen obrovskou betonovou zeď, která vrhala stín do pokoje a dělala z něj nejtemnější místnost bytu v prvním patře, ale Meg měla ten pohled ráda, vydržela se za klidného odpoledne dívat do šedivého panelu snad celou věčnost.

    „Meg!“ ozvalo se najednou odněkud zdola.

    Meg se rozběhla ke schodišti.

    Dole stála těhotná žena, unaveně opřená o zábradlí.

    „Pojď dolů na chvíli,“ hlesla se sklopeným pohledem.

    Meg se chvíli rozmýšlela a pak pomalu sešla. Žena ji zavedla do vlastní malé kuchyňky a usadila k prostřenému stolu. V rohu si na podlaze hrály dvě malé blonďaté děti, vesele na sebe pokřikovaly a přetahovaly se o hračku.

    „Mám už té kýčovitosti po krk,“ řekla, když se posadila na židli.

    Meg se ze všech sil snažila, aby na ni nehleděla s opovržením.

    „Co dělá tvoje matka?“

    „Spí,“ odpověděla Meg.

    Žena nechápavě zavrtěla hlavou. „Pila?“

    Meg neřekla nic.

    „Takže pila…“

    Nic.

    „Chtěla bych si s ní promluvit.“

    „Ona s tebou mluvit nebude.“

    „Mám už té vaší kýčovitosti až po krk!“ zvolala žena. 

    „Proč jsi mě zavolala?“

    „Já už se nechci hádat, opravdu, už nechci…“

    „Proč jsi mě zavolala?“ opakovala Meg.

    „Nechci tu být sama.“

    „Máš tu přece děti,“ nechápala Meg a zadívala se do rohu.

    „Já už mám té kýčovitosti po krk!!“ vykřikla žena znovu a opřela si hlavu do dlaní.

    Meg pokrčila rameny a prohlížela si nábytek v místnosti. Dlouho už tu nebyla, ale nic se nezměnilo.

    „Je to vězení! Copak to nevidíš? Pro tebe, pro nás všechny!“ křičela žena a po zarudlé tváři jí stékaly slzy.

    „Vždyť tě tu nikdo nepotřebuje,“ řekla Meg lhostejně a podívala se své tetě zpříma do očí.

    „Copak je to tvojí matce úplně jedno?“

    „Samozřejmě,“ odpověděla.

    „Pro Krista, vždyť jsi ještě dítě, jak můžete takhle žít?“

    Meg vstala a chystala se k odchodu.

    „Počkej.“

    Žena dala Meg do ruky dopis. „Dej jí to.“