ne, dnes dveře nezamykám,

nechám svět ať proudí ke mně

ne jak dřív….od nikud nikam

                        jak už dlouho kráčel temně

ne, dnes okno nezakryju

roletami, žaluzií

budu hledět na hvězdy

a galaxie…jak se míjí...

budu fandit tryskáčům

a závidět jim nadhled z výše

prosím, dnes mi nevolej

dnes chci jen skrz sklo hledět tiše

přes okenní parapet

dál lesklá oka pozorovat

od dešťových kaluží

a nepřemýšlet, kam jde svět

a zda Ti cosi nedlužím

dnes krásně mi je na duši

a u srdce jak list se chvěji….

.

.

dnes mi, prosím nevolej,

těm slovům světlo nesluší…

„…že mám zas…místo pro naději…“