nebáseň

Jen tam tak čekala

na čas.

Okusovala tužku

až na tuhu.

Poslouchala jak dýchá

a mrkala v rytmu tak pravidelném,

až jí to samotnou zaskakovalo.

Pozorováním,

a pravidelným nepozorováním,

této skutečnosti,

se unavila natolik,

až se z pravidelného nepozorování,

stalo nepozorování trvalé.

Vzbudila se až o dvaačtyřicet minut později,

když po ní sestra hodila větev,

se slovy

„ To byla moje tužka.“

Viktorka se chtěla bránit,

kdoví jak.

..

Asi slovy

„Ne,

to je moje tužka“.

Ale setra už mezitím

zmizela mezi stromem

a stromem.