? (prozatím nevymyšlen)

„Jsi v pořádku?“ křikl jí do ucha otec.

Zmateně přikývla a dál si tiskla na uši dlaně. Zemí pod nohama opět proběhlo silné zachvění, které otce srazilo na zem. „TATI!“ vykřikla vyděšeně a marně se pokoušela vstát.

S vypětím všech sil se k němu doplazila a otočila jej tváří k zemi. „Tati! Tati, vstávej!“ zatřásla jím. „Slyšíš! Tatínku! Tati, prosím, vstávej!“

Někdo jí popadl za rameno. Zaječela.

„Pojď holka, ten už to má za sebou.“ Uslyšela chraptivý hlas. „Musíme odsuď.“

„Ne! Tatínek nemůže utíkat! Zabijí ho!“ vyděšeně se přitiskla k jedinému člověku, který ji kdy miloval víc než majetek. Jedinému člověku, kterému na ní záleželo.

Sedlák ji hrubě popadl, přehodil přes rameno a běžel s ní pryč.

„NE! TATI!“ naposledy natáhla ruku za vzdalující se minulostí.

„No tak, zlatíčko, musíš něco sníst.“ Stará žena ji vlídně pohladila po vlasech a podávala ji hrubě vytesanou dřevěnou misku, ze které se kouřilo. „Jinak budeš slabá, vojáci tě dohoní a …“ zarazila se a rozechvěle se usmála. „No tak.“

„Já chci tatínka.“ Vzlykla dívenka a znovu zabořila tvář do kolen.

Stará žena si povzdechla a po chvíli tiše odešla. I ona ztratila příliš mnoho – příliš mnoho, aby dokázala utišit bolest ostatních.

O osm let později

„No tak! Musíš hýbat nohama!“

„Koukej se pohnout! Tu vodu za tebe nikdo nenanosí!“

„Mami! Mami, Pies [Pjes] mě nechce nechat!“

Seděla na ruinách hradeb, vzrostlý strom jí poskytoval dostatek stínu a lehký větřík osvěžoval stojatý horký vzduch, který se nad polorozpadlou vesnicí vznášel.

Lehce se pousmála, zaklonila hlavu a pozorovala listí, kterým prosvítalo slunce.

Toto místo – poslední svobodné v celém Království – bylo sice rozbořené a neslo na sobě stopy války, život v něm však kypěl až s podivuhodnou rychlostí.

Zčernalé trámy pokryl velmi rychle zelený břečťan a divoká vinná réva, na záhonech bohatě kvetly zdivočelé květy, stromy se prohýbaly pod tíhou svých plodů. Všude šlo slyšet  hlasité výskání dětí, které se cákaly ve vodě. Vzduchem se nesl zvuk kladiva a kovadliny a zaržaní koně.

Dospělí a starci seděli ve stínu vyspravených střech na umně vytesaných lavicích a spokojeně pozorovali své děti a vnoučata.

Na okamžik zavřela oči.

Je tady tak klidně. Jako je krajina ztichlá před bouří. Za jak dlouho nás mohou vypátrat?

Prudce se napřímila a zahnala nepříjemné myšlenky. Utáhla si kožený pásek kolem zápěstí, který skrýval bledou jizvu – znak bývalého otroka.

Kolik zim a kolik jar už uplynulo? Vojáci je nikdy nevypátrali – vždy byli v bezpečí. Tak proč mám tak divný pocit?

„Yolo! Yolo! Koukej co mám!“ malá dívenka s vlasy jako hořící pochodeň jí vlétla do náruče.

Yola se donutila zasmát. „Ishlansad [Išlnanzád] to je nádherné! Kdes ho našla?“

Dívenka pyšně sevřela duhový kamínek v pěsti. „V potoce! Už umím plavat! Tatínek mě to naučil!“

Znovu to známé bodnutí. Znovu ten známý pocit nenavratitelné ztráty. „To je úžasné.“

Dívenka se na okamžik zarazila a pak Yolu bouřlivě objala kolem krku. „Chci být jednou jako ty, Yolo! Taky se naučím zpívat a hrát na flétnu! A budu se umět ohánět dýkou jako ty!“

Tentokrát se rozesmála doopravdy. „Děláš ze mě bojovnici, Ishlansad! Pozor ať mi tvoje poklony nevlezou do hlavy!“

Dívenka vehementně zakroutila hlavou. „Ó, Yolo, tobě ještě nikdy nic nestouplo do hlavy! Bratr povídal, že ani to nejsilnější víno tě neudělá přístupnější!“

Yola se pousmála. „Jdi ty, lowenni [E1] [lovéni]“

Dívenka chvíli tiše seděla Yole na klíně, pak se však prudce napřímila a temenem hlavy drcla Yole do brady. „Za dva dny má přijet potulný pěvec! Dědeček to říká!“

Láskyplně Ishlansad povískala ve vlasech. „Stejně nám nepoví nic, o čem bychom už nevěděli.“

„Možná že ne, možná že ano.“ Potřásla hlavou dívenka a zívla. „Maminka říká, že nevíme nic jistě.“

To je pravda. Víme mnoho a přece nic. Jsme v bezpečí a přesto ohroženi.

Pohladila Ishlansad po hlavě a sevřela ji v téměř mateřském objetí. Nechtěla myslet na to, co možná příjde.

Nejdůležitější že žít přítomností a nelámat si hlavu zítřkem.

„Jak můžeme skrýt světlo, které bylo do nás vloženo?“