Kobylky

Pan Cibetka pracoval na farmě již stodvacátým rokem a dosud nebylo lze spatřit takové úrody co letos. Den co den slunce žhnulo a metalo svoje světelné šípy jako neviditelné jehly, bodající pod ostrým úhlem do lebeční krajiny pracantů. Zrovna dneska ránem, když bylo možné zaznamenat zářící kotouč teprve na  svém vzestupu a proto jen s nepatrnou výhřevností, bylo naměřeno rovných 451 stupňů Fahrenheita, což je teplota, při které se samovzněcuje papír. U pana Cibetky však papíru co pole polem nikde a tělo pracanta jest co do jakosti či bodu vzplanutí dosti jiného kalibru. Jak rokům ubývalo, letitá kůže zemědělců se svým zbarvením blížila spíše smaženým řízkům. Dva mladší pracanti již pod tímto nesnesitelným náporem prodělali kolaps lehčí povahy, avšak všichni starší, jsouce již navyklí na větší vedra, jémine, ještě si u práce prozpěvují. Velevážený a ctihodný pan Cibetka kráčí co zářný příklad vstříc novým slunečným zítřkům, jenž zrcadlí sklizeň obludného rozsahu.

Již loni byl zaznamenán celkový úhrn sklizně circa dvacet tisíc tun netto a letos to snad vypadá, že kdo by mluvil pouze o stonásobném navýšení, byl by ihned označen za nerudného škarohlída a skeptika, jestvuje povahou nemístně cynickou. Pan Cibetka - ve vší počestnosti již pětkrát ženatý stále s jednou a tou samou ženou, leč dosud bezdětný, neboť výnosy farmy zaměstnávaly ho i jeho pátou ženu natolik, že neměli již touhy jediné, než rok co rok zaznamenávat velmi úspěšnou bilanci svého hyperprofitového pole - maje důvěry ve své zaměstnance, nedopřává sobě ani jiným odpočinku a v neustálém víření duševní i fysické energie slouží jako příklad bezedné vůle lidské. Ne, že by snad jeho hektické počínání kdy přivedlo kohosi na samé rozhranní fysické vyčerpanosti, či že by snad hrozilo jakési vykořisťování - u pana Cibetky bylo lze dosáhnout jednak fantastického výdělku i kýženého odpočinku a ještě k tomu značné životní jistoty a prosperity. Širokodaleko jiný farmář neprokazoval tak dlouhodobě vynikající produkci. Toto vše nakonec vedlo k prohlášením závistivé povahy, že by v tom musel být čert, aby měl Cibetka nastálo takové štěstí. Ale jelikož tyto a jiné negativní průpovědi, častokrát vypouštěl z úst známý chamtivec a tlučhuba statkář Opilka, navíce toliko při příležitosti večerního chlastání kořalky a řezaného piva, nedostávalo se tomu i jiným takovým velice pozornosti. Navíce takovýto zlolajní kritikové metali opileckými argumenty, aniž si kdy uvědomili pravou podstatu nezměrného úspěchu pana Cibetky – totiž že dost maká. Někdy i dvě stě hodin týdně. Ochlasta Opilka a jeho banda, sestávající ze samých známých firem, se po každých padesáti až šedesáti panácích rozkecala – no jéje. Ještě že se obvykle našla nějaká spravedlnosti chtivá dobrá duše, která nenáviděla křivé svědectví proti bratrovi svému a rozbila Opilkovi tu jeho nevymáchanou tlamu. Obyčejně s přispěním ostatních chlapáků z hospody rovněž. Povětšinou se strhla bitka taková, že alkoholické oběti Opilkovy bandy končily v lepším případě ohyzdně zmrzačeny, v tom horším – no lepší neříkat, to vám byla dycky mela. Dokonce samotný Opilka již třikráte přišel o oko a nejednou byl brutálně cupován příslušníkem Cibetkovy zaměstnanecké legie. Ale což – kdo nepije má v rukou fortel, kdo pije má v hlavě bordel (tzv. nasráno) a jelikož Cibetkovy zaměstnanci, přestože věkem mnohdy kolem devadesátky (sám Cibetka byl již řádný kmet), byly dobře živení, opálení a vytrénovaní sportovci, amatérská druholigová Opilkova banda neměla na vítězství nižádnou čáku. Pan Cibetka je pod dozorem cepoval plných osm hodin denně. Vždycky po snídani, ještě před nástupem do práce. Ovšem ráno obvykle všechno spraví - kdo byl ještě včera na nože, ten opět podává kamarádovi ruku a s písní na rtech hurá do práce. Sláva vítězům čest poraženým. Ta tam je jakási nenávist, když se to slunce na obloze na nás tak hezky směje. Bylo lze tvrdit, že pan Cibetka byl vůkol velice oblíben a vážen.

„Toho bohdá nebylo, aby tolik kukuřice přibylo! Sakra práce – to je teda žrádlo.“, posteskl si pan Cibetka poté, co jeho oko uzřelo tu hromadu a jeho mysl zpracovala tuto informaci. „Obídek je na stole.“ Jen pár kukuřičných klásků se zachvělo a asi dvě hodiny se pak pozvolna snášelo k zemi, když paní Cibetková s nepředstíranou radostí svým chimérickým altovým hláskem zvolala tuto informaci do éteru a všichni tři Cibetkovy zaměstnanci – chlapi jako hory (např. Blažkov, Křečhoř, Bučina, ale i takový Božanovský špičák či Slunečná hora) – v čele se samotným kukuřičným conquistadorem Cibetkou zasedali do polední domácí pohody. Při této slavnostní příležitosti – mon apetite – bych ještě vzpomenul jisté obtíže při zařizování domácnosti a při každodennímu vyzývání pracantů ke konsumaci: jelikož si pan Cibetka do práce nenajímal žádné třasořitky či konipásky, průměrná výška jeho zaměstnanců činila rovné tři a půl metru, přičemž zmužilý pan Cibetka svého nejvyššího zaměstnance o dobré tři hlavy převyšoval. Pouze o jednom z Cibetkových zaměstnanců bylo lze prohlásit, že je nevelkého vzrůstu. Ten to ovšem značně doháněl co do šíře a aby neměl mindrák, směl se při každodenním pravidelném měření výšky a značení do příslušné kolonky „má vyrůst/vyrostl“ položit na bok, což mu při jeho hypertrofickém průměru dodávalo patřičné sebevědomí. Po takovém tělocviku si samou radostí na velké chlapi doslova vyskakoval. Těm to ovšem bylo jedno (tzv. šumafuk), protože toto jeho snažení při vlastní enormní výšce stejně nebyli nijak schopní zaznamenat. Inu, byli to věru správní kluci a chuť k jídlu jim věru nechyběla. No a tak, jak už zde bylo poznamenáno, tato malá růstová aberace způsobila, že normální výška stropů a velikost dveří v domě pana Cibetky byla pro jeho každodenní osazenstvo krajně nepříjemná. Pan Cibetka již několikrát na stavebním úřadě úpěnlivě požadoval zvláštní povolení pro přestavbu svého sídla, jenž žádalo nestandardních rozměrů. Leč co čert nechtěl, na úřadě pracoval jeho agrární sok číslo jedna a velký sportovní soupeř v každodenním pořádání knajpových mlátiček (tzv. mlýnů ) pan Opilka. Ne snad, že by pan Opilka proti panu Cibetkovi měl něco osobního, ale vyznával životní heslo „ve hře neznám bratra“ a jelikož skutečně bratra nikdy neměl, nevěděl co to vlastně doopravdy přesně znamená. Tak či onak, Cibetkovi povolení nedovolil. „Až jednó v mlýnu vyhraje mého družstva, pak možná, ale do téj doby bohdá né!“, prohlašoval sveřepě Opilka, který měl v úřadě velký vliv, jelikož si ho oblíbil ředitel a ten býval ve svých lepších letech boxerským trenérem třetí ligy a vlastnil tak zvláštní patos pro outsidery a podobné chcípáky. „Jen si čum jak tele na vrata.“, dodával vždycky Opilka, když se s panem Cibetkou přátelsky loučil podáním ruky a políbením na rty, přičemž to vydávalo pokaždé takový akusticky velmi prapodivný dozvuk. „Tak snad zase příště sósede.“ A tak se dělo, že náhodný pozorovatel, jenž by svým všetečným pohledem sklouzl skrze transparentní okenní tabule na stůl hodovníků, byl by zřejmě pobaven bizarní situací, kdy skupina jedlíků, poskládána do tvaru nemálo podobném jakýmsi živým krabicím s nosem v omáčce, nabírá pavoučími hnáty žlutoskvoucí těstoviny. Ani nemluvě o tom nevelkém, jehož absurdně nestydatá poloha, připomínající jisté torturní techniky - těžko povědět. Také rychlý přesun do jídelny na povel paní domácí vytvářel zpočátku značné nepříjemnosti, nesoucí mimojiné neustálé opravy narušené statiky Cibetkova obydlí, což nejenže ubíralo čas, již tak značně potřebný na tréninky a pracování, ale též velkou míru společenské pohody. Nejednou se stávalo, že se tak chlapákům po jídle při práci prozpěvovat nechtělo a onehdy je k dobré náladě musel pan Cibetka přivést dokonce užitím násilných prostředků – toliko biče a klacku – než zase bylo lze zaslechnout veselé švitoření nesoucí se široširým polem a mísící se mezi sladké štěbetání sýkorek, pěnkav a abstinentů. Ale zvyk je zvyk (tzv. železná košile) a nyní již je na farmě pana Cibetky opět tuze veselo – jéjej, to se to skáče když kosa pláče – a než se co aksamitový závoj snesl k zemi poslední kukuřičný klas, chlapi už byli zase na poli.

Tož tak si žili tu v tom slunném kráji
měli též pocitů nevinných
pak přišly kobylky – všecko je v háji
není teď do čeho by ses mích
kobylky spásaly klasy tam v kráji
není již úrody v rukou tvých
avšak co dělat teď v tom slunném ráji
vysrat se na všecko byl by hřích
zbývá než poslechnout co v knajpě hráji
nabývat počitků přemrzkých
mlýn se teď protáčí po celém háji
na poli přibývá těl tuhých