Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDědeček
24. 01. 2007
1
1
356
Autor
vikij
Každý, i když si to ani sám sobě nechce přiznat, touží po lásce, porozumění, uznání a citu. Ať je to ortodoxní zapšklý komunista, zneuznaný umělec, zlodějíček, prostitutka, tulák nebo unavená máma od čtyř dětí.
Každý, i když si to ani sám sobě nechce přiznat, touží po lásce, porozumění, uznání a citu. Ať je to ortodoxní zapšklý komunista, zneuznaný umělec, zlodějíček, prostitutka, tulák nebo unavená máma od čtyř dětí.
DĚDEČEK
Důchodkyně seděly na lavičce pod jeho oknem a u nohou jim poslušně vrněly jejich věrné družky – kostkované nákupní vozíky. Důchodkyním bylo kolem sedmdesáti let. Nemohly spát a tak se často brzy ráno sešly, ještě před tím než otevřely obchody, aby si poštěbetaly.
„A viděla jste včera v tom seriálu Rodinné sváry, jak mu ta bestie ukradla tu zakázku? Chudáček, potom to místo šéfa nedostal a vyžrala ho ta potvora brejlatá. Já ji potkat ještě jednou tak...“
„Já mám ale také brejle!“
„Vy je máte proto, že je potřebujete. A sluší vám, paní Šulcová.“
„Děkuji, paní Kořínková.“
„Není zač. Ale ona je má, protože ze sebe dělá intelektuálku a klame tak. Přitom je nenosí. To potom je na ní hned vidět, co je zač. Potvora. Já ji viděla jednou v samoobsluze.“
„Opravdu? A měla je?“
„No právě! Neměla, paní Šulcová. Představte si! Neměla! Tak jsem k ní přišla a pěkně jsem jí z plna hrdla vynadala. Řekla jsem jí, co si o ní myslím. A že se má stydět, být tak zlá. Že ji vůbec do té televize pouští, mrchu, to se divím. Copak to nevidí?“
„A co ona?“
„Jenom se otočila a utíkala pryč. Ani nehlesla. Asi se styděla. Není divu. Na to nemohla nic říct.“
„To máte pravdu, paní Kořínková.“
„Já ji potkat ještě jednou, dám ji facku.“
Probudily ho. Pavel Pavlík poslouchal ty žvásty se zavřenýma očima a jenom vztekle skřípal umělými zuby. Jejich pisklavé hlasy se linuly k němu do bytu otevřeným oknem. Autobusy mu nevadily, ale ty jejich skřípavé hlasy ho vždy probudily.
„Už zase keceaj, zase kecaj,“ zavrčel. Pavlík si povzdychl, vstal a šel do spíže. Přinesl velký pytel s lopatkou. S žuchnutím si ho postavil k otevřenému oknu. Popadl lopatku a ponořil ji do zrní v pytli. Nabral ji plnou a zrní vmetl ven na lavičku s důchodkyněmi. Sprška se snesla přesně na ně. Měl trénink.
„Už zase! Už zase,“ zaječela paní Šulcová.
„No to je hulvát,“ zakroutila hlavou paní Kořínková. Další dávka zrní je postavila na nohy.
„Dědek jeden plesnivej!“
Další sprška jim dopadla na záda, jak odtamtud spěšně utíkaly. Nákupní vozíčky na kolečkách, které za sebou vláčely, jenom poskakovaly. Pavel Pavlík se spokojeně ušklíbl a pytel se zrním odtáhl zpět do spíže.
Nazul se do starých kostkatých papučí, došoural se k rádiu a zapnul ho. Z rádia se linul hlas komentátorky. „Přinášíme vám zprávy. Prezident Václav Havel dnes předá na Pražském hradě vyznamenání Řádu bílého lva.“ Pavel Pavlík se zatvářil znechuceně a rádio zase vypnul.
„Ženská! Zprávy má komentovat chlap. Kolikrát jim to budu opakovat. Budu jim muset zase napsat.“
Měl na sobě pyžamo se světle modrými pruhy s několika prodřenými dírami. Přistoupil k polici, kde byly busty Vladimíra Iljiče Lenina a Stalina.
„Dobré ráno, soudruzi,“ přikývl spokojeně.Vzal vedle položenou prachovku a obě busty vyleštil. Poodstoupil a zálibně se na obě sochy podíval.
Každé ráno z nich smetl několik zrnek prachu. „Hezky hlídej, soudruhu,“ pohladil bustu Lenina. Potom mu zrak sklouzl výš na starý zažloutlý filmový plakát a hruď se mu nadmula pýchou. Na starém kartonu byl zobrazen slévač s kuklou s ochranným sklem a nad ním se tyčila zářící rudá hvězda. Rudě byl vyveden i název filmu - Druhá směna. Pod jménem režiséra byl za slovem scénář jeho jméno. Pavel Pavlík. Přistoupil zpět k polici a přejel dvěma prsty své jméno. Pyšně pokýval hlavou. Film byl natočený v roce 1972 po vzoru sovětských budovatelských filmů. Do kina na něj nikdo nechodil. Ale zařadili ho do série filmů, jenž měly vzbuzovat budovatelské nadšení v mládeži. Shlédly ho celé školy. Žáci se při jeho sledování samozřejmě nudili a raději se soustředili na to, jak nenápadně pohladit spolužačce nohu pod sukní, případně trefit vlasy třídního učitele kouskem gumy vyplivnutým verzatilkou. Ale Pavlovi Pavlíkovi to nevadilo. Měl svůj film. Dokonce ho prý pochválili i soudruzi v Moskvě a promítal se i na Kubě. Na to byl obzvlášť pyšný. Jednou tam byl s kulturní delegací a sám veliký Fidel Castro mu potřásl rukou. Všem potom šťastně a hrdě tvrdil, že Fidel, ten veliký vzor soudruha, je jeho přítel a kamarád. Tehdy Castro delegátům rozdal doutníky Havana a od té doby je Pavel Pavlík příležitostně o svátečních chvilkách kouřil. Nostalgicky si povzdechl. Kde jsou ty časy, pomyslil si trudomyslně. Vše je nenávratně pryč. Spousty soudruhů to vzdalo, ale Pavel Pavlík ne. On je pevný. On je kovaný. On neustoupí té buržoasní chátře. Jako soudruh Fidel Castro. Opět se podíval hrdě na plakát svého filmu. Byl to ale pro něho naneštěstí jeho jediný realizovaný film. Napsal v průběhu dalších patnácti let asi čtyřicet scénářů, ale už mu žádný nerealizovali.
Přistoupil k oknu do ulice ve Vršovicích, kde bydlel od svého narození. Otevřel ho a do bytu v druhém patře začal proudit chladný říjnový vzduch. Vedle okna byl v úhlu čtyřicet pět stupňů připevněný dvou a půlmetrový stožár na prapor s ocelovým lankem. Sehnul se k zemi, kde měl složený rudý prapor Sovětského svazu se znaky srpu a kladiva. Uchopil ho, narovnal se a rozbalil ho. Potom ho připevnil svorkami k ocelovému lanku. Naproti oknu byla autobusová zastávka. Několik konsternovaných lidí, ho se zaujetím pozorovalo. Většina z nich by se ještě raději viděla v posteli než na cestě do práce. Několik dalších se otráveně ušklíblo. Ti v tento čas jezdili pravidelně a dobře věděli, co bude následovat. Jedna paní s modrou pletenou čepicí se naklonila k druhé v hnědých šatech. Té překvapením poklesla čelist.
„To je normální, paní. To tady máme každej den.“
Pavlík poodstoupil od okna, přešel místnost k magnetofonu výroba Tesla prototyp B 47 a zapnul ho. Kotouče se roztočily. Nastavil si je již večer, aby se ráno nemusel zdržovat s přípravou. Vrátil se k oknu a uchopil drát stožáru. Byl připraven vztyčit vlajku dávno rozpadlého Sovětského svazu. Vypnul hruď a povýšeně se díval na lidi na zastávce. Ti se dívali na něho. Trvalo to několik vteřin, než se ozvaly první hlasité tóny. V zšeřelém ránu se ztichlou ulicí rozezvučela Internacionála a Pavlík začal přitahovat lanko. Přendával si ruce a prapor se za doprovodu Internacionály pomalu sunul na konec stožáru. Paní v hnědých šatech poklesla čelist ještě víc. „To snad není možný. On je blázen?“
Paní v čepici vedle zavrtěla hlavou. „No, úplně ne. To ne. Znám ho. Jenom je takovej... zvláštní. Velmi zvláštní. Ale říká se, že se kdysi léčil.“
Když prapor doputoval na konec stožáru, Pavlík sklapl podpatky a zasalutoval.
Paní v hnědých šatech odporovala. „Já si myslím, že je blázen.“
Pavel Pavlík jako by ji slyšel, což nemohl, se vyklonil z okna a zahalekal směrem k zastávce. „Aby se vám lépe budovalo. Soudruzi! Chutě do práce!“
Internacionála dohrála. „Já si jdu ještě lehnout,“ dodal jízlivě a odstoupil od okna.
Pán, který měl rok do důchodu a pracoval v továrně jako soustružník, naštvaně řekl. „Buď je to magor, nebo škodolibej hajzlík.“
„Škodolibej hajzlík,“ potřásl hlavou další čekající na zastávce. Ten v každé ruce žmoulal igelitku nákupního řetězce Albert. Její modrá barva byla již značně prodřená.
Paní v čepici se nakvašeně ušklíbla. „Asi máte pravdu. A sám už od převratu nepracuje. Prý nebude živit žádnýho soukromýho buržousta. A my prý máme, co jsme chtěli.“
Pavlík si vesele pohvizdoval a sedl si zpět na pelest postele. Rukou si zajel pod peřinu. Pod ní bylo ještě trochu teplo. Slastně se usmál při představě, že se znovu pod ni zavrtá. Potom se podíval směrem k oknu a procítěně pronesl: „Idioti!“ Za chvíli spokojeně usnul.
Spal ještě dvě hodiny. Vstal a postavil si vodu na kávu. Potom si šel vybrat schránku. Byly v ní reklamní letáky. Pohodil je na zem a vzal si jenom své předplacené Právo. V kuchyni mu mezitím pískala konvice. Udělal si silnou kávu a kouřící hrnek si postavil na kuchyňský stůl vedle novin. Vzal školní sešit nadepsaný ÚTRATY. Měl od častého používání ušmudlané a ukoptěné okraje. Otevřel ho a obyčejnou tužkou začal pečlivě psát tiskacími písmeny: Káva Standard 14,30 Kč. Pod to do slopečku, aby se částky hezky kryly: Žvýkačka 1,25 Kč. Potom ho uložil na roh stolu, tak aby kraje sešitu a stolu zařezávaly. Zkontroloval to, jemně do sešitu cvrnkl a potom přikývl. Teď to bylo přesné. Potom uchopil červený, tlustý fix a chvíli s ním něco čáral na titulní stránku novin. Následně ho spokojeně odložil a hodnotil své dílo. Se zadostiučením přikývl a začetl se do nich.
Četl je se sveřepým výrazem. Láteřil a nesouhlasně komentoval jednotlivé články. „No jo, hajzlové, nechají to vyšumět. Ukradli, co mohli, a nic se jim nestane. „
Pod stolem byl pelech, kde spokojeně chrněl postarší kocour Iljič. Slastně si snil o myších a kočičím harému.
„Buržousti,“ procítěně ucedil.
Kocourovi Iljičovi toto slůvko prorazilo do jeho snu jako šíp. Zvedl hlavu, otevřel dokořan své zelené oči, zježil se, rohlédl se sem tam a zasyčel. Potom vystřelil z pelechu jako šíp a mohutným skokem skočil doprostřed kuchyňské podlahy. Vycenil zuby, začal syčet, vytrčil všechny drápy co to nejvíc šlo a začal mávat předníma tlapkami. Vztekle okolo sebe prskal, potom se zvedl na zadní a začal mávat bojovně předními tlapkami. Děda Pavlík spokojeně přikývl. Když dopadl kocour zpátky na všechny čtyři, Pavlík ho podrbal za velkýma ušima. Kocour Iljič hned změnil výraz, začal příst, nechal se drbat a potom s přihmouřenýma očima se vrátil na své místečko. Ještě než žuchlo jeho vypasené tělo, ostražitě se rozhlédl, jestli náhodou doopravdy někde nevidí nějakého buržousta. Neviděl, a tak vzápětí zavřel oči, spokojeně chrněl a snil o veliké šunce.
Zazvonil zvonek. Pavlík se zvedl a ještě, když kontroloval kukátkem, kdo to je, vrtěl vztekle hlavou. I když věděl, kdo to bude, bylo to tak v tento den pravidelně v měsíci, přesto byl opatrný. Byl to opravdu listonoš. Roznášel zásilky se svým starým jezevčíkem. Pavlík otevřel dveře.
„Á dobrý den. Vás já rád vidím. Vás jako jednoho z mála lidí snesu.“ Jezevčík se dobromyslně otřel o Pavlíkovu nohu. Pavlík ho nohou důrazně odstrčil. Listonoš to nesouhlasně pozoroval.
„Pojď, Azorku.“ Listonoš se podíval vyčítavě na Pavlíka. „Vy mě snesete, protože vám nosím důchod.“
„Hm. Asi. Kde to mám podepsat?“
„Tady. Jako obvykle.“
„Já vím, že to mám podepsat tady jako obvykle! Nejsem trouba! Ale ukázat mi to snad můžete, ne? Od toho jste placenej. Z našich daní. Jste pod penzí, tak ukazujte."
„Ach jo. No tak tady to máte.“
„Počkejte, počkejte, nikam nespěchejte, hezky si to přepočítám. Člověk dnes nemůže nikomu věřit. Tak to máme šest, sedm, osm tisíc.“
„Copak jsem se vás někdy pokoušel ošidit?“
„To ne, ale jednou by vás mohly začít svrbět prsty.“
„Ach jo, tak co, sedí to?“
Pavlík zasmušile přisvědčil. „Sedí, sedí, což o to. Ale jestli to od vás není jenom nějaká finta. Jestli jenom nechcete získat moji důvěru. Přestanu být ostražitý a přepočítávat a potom mě budete olupovat pravidelně.“
„To opravdu nevím, co bych vám na to řekl.“
„Na to se nedá nic říct.“
„To máte pravdu,“ ušklíbl se listonoš.
„Poslyšte, nezakazují vám nějaké předpisy brát sebou čokla?“
„A to ho mám nechat celý den samotnýho? Od té doby, co mi zemřela manželka, ho nemá kdo venčit.“
„Tak ho nechte utratit. A máte svatý pokoj. Víte vy vůbec, kolik má ten čokl na sobě parazitů? Já je viděl zvětšené. V televizi. Samá šupina a klepítko. A přes sebe krunýř. Byly to takový hnusný tančíky.“
„Vážený pane, vy sám máte kocoura!“
„To je něco jiného, je čistotnej a má svůj záchůdek. Pes sere, kde ho napadne.“
„Vážený pane…“
„Soudruhu, můžete mi ří...“
Normálně mírumilovný, klidný až flegmatický listonoš, kterého nerozházelo skoro nic, ho nenechal domluvit a rozkřičel se.
„Já vám kašlu na soudruha! Čas soudruhů je dávno pryč, uvědomte si to konečně! Copak to nevidíte? Copak nevidíte, že se z vás stal starý, protivný dinosaurus, kterého nemá nikdo rád! Vůbec nikdo! Všechny jenom otravujete a štvete! Na každýho jenom plivete jedovatý sliny! Ale proč?“ Listonoš přerývavě dýchal a chytil se za srdce. Na chodbě se otevřely jedny dveře a vykoukla z nich paní v natáčkách.
„Co z toho máte, pane Pavlíku?“ kroutil hlavou listonoš.
Zaražený Pavlík se nezmohl na slovo.
Listonoš jenom mávl rukou a otočil se. „Pojď, Azorku.“
Pavlík se otočil směrem k paní v natáčkách a zpražil ji zlým pohledem. Paní rychle zabouchla dveře. Pavlík se zasmušile otočil a také práskl dveřmi.
Oblékl si své nazelenalé tvídové sako, na loktech už trochu prodřené. Palcem automaticky přejel po odznáčku na klopě. Byla to velká rudá hvězda se žlutými okraji. Poplácal si po kapse, aby se ujistil, že má klíče od auta. Pohladil kocoura Iljiče, do podpaždí si dal noviny, do ruky termosku s kafem a sendvič a vyrazil. Jedna ze sousedek vytírala schody na chodbě.
„Jejda, to je mi líto. Asi vám to zašlapu. Nebudete se zlobit, že ne?“
Sousedka si narovnala bolavá záda a ostražitě se na něho dívala. Čekala, co přijde za invektivu. Kupodivu nenásledovala žádná škodolibá věta, a tak se opatrně usmála. „Kampak se chystáte s tou svačinou?“
„Ale musím se uklidnit. Auto je má největší relaxace.“
„Ten váš kabriolet je krásný, jen co je pravda. Ti Američani umějí dělat nádherné vozy. Můj synovec na něm může oči nechat.“
„Hm. Kapitalistické pozlátko. Nic víc. To je právě ta tragédie. Průměrní lidé vidí jenom ten naleštěný povrch, ale ne tu bídu pod ním.“
„Tak proč jste si ho pořídil?“
„Zdědil jsem ho. Zdědil jsem ho po bratranci z Ameriky. To vy nevíte? To se divím, vždyť vy víte všechno.“
„No, zaslechla jsem, že jste zdědil taky spoustu peněz. Hromadu dolarů. Ale nikomu nic nedáte. Ani vlastní dceři ne. Prý jste pěknej škrt,“ řekla sousedka s gustem, aby mu to vrátila.
„Peníze dostane strana. Až je bude potřebovat. Až bude revoluce. To mě pak jistě zavolají zpět. To si jistě vzpomenou na starého soudruha. Zas jim budu dobrej.“
„To jistě.“ Sousedka se ušklíbla, namočila do kýble hadr a začala znovu vytírat schody.
Sundal střechu z amerického růžového korábu značky Cadillac a pohodlně se usadil do bílé kožené sedačky. Cadillac působil křiklavě sladce jako marcipánový dort, nebo happy endy amerických filmů. Zapnul si rádio, zamhouřil oči do sluníčka a nasadil si brýle. S úsměvem se rozhlédl dokola. Trafikant vykoukl ze svého okénka a pokynul mu rukou. Pavel Pavlík mu kývl na pozdrav. Pustil si rádio, nalil si kávu, labužnicky se napil a roztáhl noviny. Začetl se a při tom ukusoval ze svého sendviče. Po chodníku šla paní, která do jejich domu chodila za svojí rozvedenou dcerou. Zarazila se, když ho spatřila, a zaostřila zrak.
„Pane Pavlíku!“
Pavlík otráveně odhrnul cíp novin.
„Co chcete, osobo?“
„Vy krvácíte! Podívejte se na noviny, tam je něco...“
Paní přijde blíž, nahne se, nasadí si brýle.
„Ale to není krev... to je nápis... co to tam je napsáno...Rudé? Tam je nápis Rudé?“
Paní se zmateně narovná a posune si brýle na kořen nosu. Vedle názvu novin byl pečlivě vyvedený nápis červeným fixem Rudé. Pavlík se snažil i věrně zachovat typ písma, kterým bylo vysázeno jméno novin Právo.
Pavlík zavrtěl nechápavě hlavou. „Samozřejmě, že Rudé! Vždyť čtu Právo. Právo bylo a vždy bude Rudé. Jiné neexistuje.“
Pavlík se znovu začetl do novin.
Sousedka přikývla a raději šla. Něco si nesrozumitelně brblala.
Když byl Pavlík u sportovní stránky, šel okolo soused se svým labradorem. „Dobrý den, sousede, že jsem vás neviděl s tím autem nejmíň rok vyjet.“
„Á dobrý den. To není divu. Já už dávno nejezdím. Sebrali mi papíry. Kvůli zdravotnímu stavu.“
„Tak proč ho neprodáte?“
„Prodat? Přeci nezůstanu bez auta!“ udiveně zavrtěl Pavlík hlavou.
„No... aha.“
„A odveďte si toho čokla. Zatracenýho. Nebo mi bude zase ochcávat kola. Nejlíp byste udělal, kdybyste ho nechal utratit.“
„Cože?“
„Utratit. Aspoň by nesral na chodníky.“
„No to snad... s vámi se vážně nedá bavit. Čím jste starší, tím je to s vámi horší. Zkuste se nad sebou zamyslet.“
„Zamyslet? Ale vždyť mám pravdu! Víte vy vůbec, kolik má ten čokl na sobě parazitů? Já je viděl zvětšené. V televizi. Samá šupina a klepítko. Krunýř jako štít. Byly to takový hnusný tančíky.“
„Běžte do háje, sousede.“
„Nápodobně, nápodobně.“
Znovu si začal číst. Na rádiu přelaďoval stanici za stanici, ale žádná se mu nelíbila. Zrak mu spočinul na kazetě povytažené z přehrávače. Ještě si ji nikdy nepustil. Chvíli na ní zíral. Uvědomil si, že si ji snad vůbec do té doby nevšiml. Nedůvěřivě přejel prsty její hranu. „Sakra, vždyť nejsem slepý,“ zabručel a opatrně se rozhlédl kolem. Potom prsteníček opřel o hranu kazetu a znovu se rozhlédl kolem. Nikoho nezajímal. Zatlačil. Pásek se začal převíjet. Nebyly na něm žádné písně. Ozval se hlas jeho zesnulého bratrance.
„Nazdar ty ortodoxní komunistická hlívo! To zíráš co, že mě najednou slyšíš. Neboj, není to hlas ze záhrobí a nejsem čert, kteý si pro tebe přišel. I když by sis to zasloužil. A nech si ten svůj opovržlivý soudružský ksicht. Možná se divíš, že jsem odkázal zrovna tobě takové krásné auto. Americké auto. Buržoustské auto, jak ty s oblibou říkáš. To auto bylo moje zamilované. Takže kdyby bylo po mém, ty ho rozhodně nedostaneš. Byla to ale vůle někoho jiného. Předešlého majitele. Víš, stejně jako ty jsi slepě věřil, co to povídám, slepě věříš komunistické utopii, tak já věřil a zbožňoval…“
Pavlík se při slově zbožňoval odplivl na ulici.
„teď mi je jasné, že si se při slově zbožňoval zatvářil nenávistně co? Možná si si i pohrdavě uplivl co, ty ateisto,“ smál se bratranec. Pavlík se rozhlédl, jako kdyby ho přistihli při krádeži členských příspěvků.
„no každopádně i já byl zaslepený a hnal jsem se za svým kapitalistickým snem. Americkým snem. Vybudoval jsem firmu, tvrdě pracoval, nechtěl mít rodinu, protože by mi odváděla pozornost od podnikání. Stal se ze mě sobec, vydřiduch a jaké by si slova dodal ty…“
„Buržoustský vykořisťovatel,“ zašeptal Pavlík a do očí se mu vkradl odlesk třídního boje.
„Vsadím se, že něco jako buržoasní vykořisťovatel,“ opět se smál bratranec. Páska se odvíjela dál. „A potom jednoho dne mé impérium zkrachovalo. Musel jsem vyhlásit bankrot. Zhroutil se mi svět. Jako tobě v osmdesátém devátém, když jste přišli svoji moc.“
„Dočasně, pouze dočasně,“ mumlal si Pavlík.
Kazeta se ale točila dál. „Plačtivě jsem bedákal, co mi to vlastně udělali. Byl jsem prázdná nádoba. Vyhaslá sopka. Neměl jsem pro co žít. Stal se ze mě zahořklý podmračený podivín. No netvař se, když jsem naposledy přijel do České republiky a podíval se na tebe, viděl jsem sám sebe z té doby. Frustrovaného a závistivého. Já jsem tenkrát začal pracovat v jednom motelu jako údržbář, číšník prostě taková holka pro všechno. Za pár dolarů. Ale bylo tam moře a krásně. Bylo to na Floridě. Jednoho dne přijel chlápek v letech v automobilu, v kterém teď dřepí ten tvůj komunistickej zadek. Ubytoval se a tvářil se připitoměle šťastně. Nenáviděl jsem ho za to. Jednou, když odešel na pláž, Uklízel jsem v jeho pokoji. Zrovna jsem kartáčoval jeho oblek a nadával jsem mu. Najednou se otočím a on tam stál a se zájmem mě pozoroval. Vrátil se pro knížku. V tu ránu jsem tam civěl jako opařený a říkal jsem si, že mám po práci. Ale nestalo se tak. Přistoupil ke mně, položil mi ruku na rameno a řekl. Chlapče ten tvůj svět okolo tebe se ti zdá zahořklý. Ale není tomu tak. Jenom ty se na něho tak koukáš. Své okolí si si zaneřádil vlastní negativní energií. Kontaminoval jsi to kolem sebe, povídal mi a já na něho jenom strnule civěl. Víš, pokračoval, já udělal smlouvu s Bohem. Byl jsem nevyléčitelně nemocný. On mě zachránil. Já mu za to slíbil, že se vzdám své nejmilejší věci a daruji ji potřebnému. Ta nejmilejší věc je pro mě to nádherné auto, co stojí zaparkované před bungalovem. A jak jsem tě slyšel, ty jsi ten potřebný. Já ti to auto dám. Dám ti to, ale pod jednou podmínkou. Že ho vezmeš a vydáš se na cestu, aby si se dostal z území své vlastní negativní energie. Myslel jsem, že se buď zbláznil a nebo je to nějaký ošklivý žert. Ale nebyl. To auto mi opravdu dal a ještě nádavkem plnou nádrž a dvě stě dolarů k tomu. Poslechl jsem a vyrazil do jiného státu. No a věštba se naplnila. Měl pravdu. Vyjel jsem a když jsem přijel do jiného státu, najednou to ze mě všechno spadlo. A potom jsem jel a vzal stopařku. Jmenovala se Rose. A jak tě asi teď správně napadlo, tak se jednalo o mojí ženu. O moji skvělou, krásnou a hodnou ženu. Dala mi nový impuls do života. Už mě nezajímaly peníze. Ty jsou bezduché. Zajímal mě život jako takový. Každý rok jsme potom ten den, kdy jsem ten vůz dostal, s ním jeli někam na výlet. Žena mi nedávno umřela. Nějak cítím, že mě to na tom světě už bez ní moc nebaví. Ale jsem šťastný za každý den, který jsme se ženou spolu prožili. Byla to nádherná doba. A může za to ten kabriolet. Takže milý bratranče, milý třídní nepříteli, když jsem tě viděl, prozřel jsem, že právě ty jsi ten potřebný. Praha na tebe nepůsobí dobře, věř mi. Poznal jsem to na tobě. Nasedni do toho krásného auta a vyraž. Jak jsem navštívil svoji rodnou hroudu, oděnou do té české, nové demokracie, poznal jsem tam u vás spoustu bludných ovcí. Nevědí si s novým prostředím rady. Pro jednou nebuď sobec, vezmi je taky na palubu a vyvezte se na výlet. Pryč z toho zaminovaného území špatnou energií. A dojdete k usmíření a k poznání. Nechal si za sebou pěknou paseku, máš co napravovat. Ty bludné ovce, ti potřební se ti tak nějak připletou do cesty. Vyvedete se z toho bludného kruhu navzájem. Až přijde ten správný čas, dostaneš znamení.“ Páska se vypnula.
„Sakra, to byly ale kecy. Polib si prdel, bratránku,“ kroutil hlavou děda Pavlík, vytáhl kazetu a hodil ji za sebe na podlahu automobilu. Kazeta někam zapadla. Bylo zajímavé, že když ji později důkladně hledal, už ji nikdy nenašel. Znovu uchopil noviny. Po chvíli měl už zase ten svůj sveřepý výraz a jadrně komentoval novinové články.
Králík Lojzek, co krčil nos
Přečetl celé noviny i s inzeráty, zrelaxoval, naštval ještě dva sousedy, a potom nastal čas, kdy se vydával do nedaleké jídelny pro důchodce. Tu měla pod patronátem sociální péče spolu s jednou nadací. Zde podávali pro důchodce jídlo za velice příznivé peníze. V jídelně měli králíka na smetaně. Pavlík miloval králíka na smetaně. Zhltl ho během pár minut a hladově se rozhlédl po jídelně. Vedle ke stolu si přisedla paní Znamenáčková. Samozřejmě s králíkem na smetaně. Měli vždy pouze jedno menu masové a jedno vegetariánské. Pavlík si utřel mastná ústa polovinou z ustřiženého ubrousku. Celý dávali pouze první týden. Šetřit se přece musí všude. Měl ještě chuť. Jeho pohled se zabořil do paní Znamenáčkové, subtilní, plaché a křehké osobě. Naklonil se k ní přes uličku. „Á, dobrý den, paní Znamenáčková.“
„Dobrý den,“ sotva slyšitelně špitla plachá paní Znamenáčková. Zandávala si ubrousek za límec a přitiskla si ho bradičkou. Pan Pavlík pravil s pohledem upřeným na její porci. „Tak si nechte chutnat, paní Znamenáčková.“
Stydlivě se usmála a uchopila příbor do svých žilnatých rukou s jaterními skvrnami. Pan Pavlík potřásl hlavou. „Ráno jsem byl na dvorku, kde je zabíjeli. Hotovej masakr. Chudáčci. Ukažte. No jo, To je docela masité stehno. To by mohlo patřit tomu... Lojzek mu říkali. Myslím. Ten měl taková vypracovaná stehýnka.“
Paní Znamenáčková se na něho zděšeně podívala. Pavlík truchlivě pokýval hlavou. „Paní, kdybyste viděla, jak rychle krčili nosíkama, než dostali ránu za krk. Pak to jen chruplo. A už nekrčili.“
Paní Znamenáčková se chytla za ústa, ohryzek jí jezdil nahoru dolu, zprudka vstala, až židle upadla na zem a svižně prchala na toaletu. Pan Pavlík chvíli pozoroval její záda, potom se spokojeně postavil. Se svítícíma očima si vzal její talíř a postavil ho na svůj tác. „Ta už nebude. Slabá to osoba.“
Paní Boháčková celou scénu pozorovala. Měla řídké vlasy a trpěla silnou cukrovkou. Dívala se na Pavlíka jako na odporného chlupatého pavouka „To myslíte vážně, pane Pavlíku?“
Pavlík se zarazil a podíval se na ní jako na odpornou chlupatou pavoučici. „Jistě, jinak by se to vyhodilo. A to by bylo plýtvání.“
„Vy jste opravdu nechutný. Chudák paní Znamenáčková.“
„Hm. Vás jenom štve, že jste nebyla rychlejší. To je vše.“
Uchopil příbor a labužnicky nožem řízl do stehýnka. Pochopitelně žádný Lojzík to nebyl a králíky ani nezabíjeli na dvoře.
„Ať vám to zhořkne. Vás by sem měli přestat pouštět,“ kroutila hlavou paní Boháčková.
Pavlík jenom přežvykoval a přitom se ušklíbl. Když dojedl, slastně si přejel po břiše.
Tomu zavolej
V jídelně se objevil Pavlíkův pravděpodobně jediný kamarád Rambousek. I když kamarád je asi příliš silné slovo. Přihnal se k němu a udýchaně dosedl. „Copak hoří?“ zamyšleně se Pavlík šťoural párátkem v zubech.
„Ne to ne. To jsem ale rád, že jsem tě zastihl.“
„Nepovídej. Pročpak?“
„Zítra má synovec svatbu. Teď jsem si zkoušel oblek a představ si, je mi malý!“
„Moc žereš.“
„Možná. Ale o to teď nejde. Každopádně si musím koupit nový. A taky potřebuju koupit svatební dar. Jenže jsem zjistil, že mám v záložně prázdný účet.“
„Já ti to vždycky říkal, že neumíš spořit. A co já s tím?"
„Co ty s tím? To je jasné. Potřebuju vrátit těch třicet tisíc, co jsem ti půjčil před lety. Měl si mi je vrátit už dávno. Vždyť se mezitím z tebe stal boháč.“
„Babský povídačky.“
„Už si dojedl? Pojď půjdeme do tvé záložny. Musím to všechno stihnout.“
Pavlík se na něho zamyšleně podíval a potom ho poplácal po rameni. „Hele, ty víš, že tě mám rád a záleží mi na tobě.“
„Vím. Jsi kamarád.“
„Právě. A proto ti ty peníze nevrátím.“
Rambouskovi podklesla čelist.
„Cože?“
Pavlík zavrčel. „Ještě k tomu si hluchej,“ kroutil znechuceně hlavou. Potom se naklonil a zvýšeným hlasem zaječel. „Že ti je nevrátím!“ Ostatní se po nich začali ohlížet.
„Ale já ty peníze potřebuju!“
„Kdybych ti je dal, utratil bys je za blbosti. Šaty. Nesmysl. Na svatbu půjdeš už jenom jednou. A potom je budeš potřebovat až do rakve. Proč si je máš kupovat za svoje? Nech pozůstalé ať ti je, až zaklepeš bačkorama, koupí sami. Potom cos to říkal dál?“
„Dárek,“ špitl. „Pro synovce,“ dodal.
Pavlík jenom zakroutil hlavou. „Další blbost. On ti taky nic nekoupí, bude civět, aby si toho na svatbě moc nesežral. Bude to hrát na tvoje zdraví. Ale dědečku, už by jste neměl papat, mohlo by vám být těžko. Krkouni. Věř mi. Ty jsi takovej dobromyslnej vůl. Sám bys o peníze hned přišel. Neboj. U mě jsou v bezpečí.“
„Ale já už žádné jiné peníze nemám!“
„No tak vidíš. To je ono. Všechny jsi je rozházel!“
„Nerozházel. Podvedli mě a vytunelovali mi firmu. Vždyť to víš!“
„O to hůř. Ještě k tomu jsi blbej. Nechal sis ukrást svoje peníze. Potrestali je?“
„Ne. Vykroutili se z toho,“ pokrčil nešťastně rameny Rambousek.
„Vidíš, pitomče. To je ten tvůj kapitalismus. Za nás by se ti to nestalo. Soudruhy bychom po zásluze potrestali, peníze ti vrátili,“ rozpřáhl ruce Pavlík a tvářil se velkodušně.
„Tak kdy mi je vrátíš?“
„Kdybych ti těch tvejch ušmudlanejch třicet tisíc vrátil, rozfofroval bys i je. Nebo by sis je zase nechal ukrást. A už bys měl akorát hovno. Takhle máš aspoň třicet tisíc.“
„Ježíši!“
„Jo jo. Tomu zavolej. Ať ti něco pošle.“
Navečer Pavel Pavlík se procházel před domem. V jedné ruce třímal křiklavě zelenou igelitovou taškou a v druhé s malou lopatkou. Pohled měl upřený do země. Když narazil na psí lejno, sehnul se, psí hovínko nabral lopatičkou a šup s ním do křiklavě zelené igelitové tašky. Taška se hezky plnila. Zpovzdálí ho pozorovala paní Kořínková s paní Šulcovou. Hlavy měly spiklenecky skloněné u sebe. Těsněji to už nešlo. „Podívejte na něj, paní Kořínková.“
„Vidím, vidím, paní Šulcová. Věřit se tomu nechce.“
„Kdo by to do něho řekl. No. Teď abych na něho měnila názor.“
„Takhle dbát na čistotu naší ulice. Křivdily jsme mu.“
„Je vidět, paní Kořínková, že v každém člověku je kus dobroty.“
Pavlík si jich všiml. Oni si všimly, že si jich všiml. Zamávaly mu na pozdrav. Pavel Pavlík se zaculil a zamával jim lopatičkou. A potom se znovu sklonil, aby nabral další hovínko.
„Já musím, už musím, paní Šulcová. Je čas.“
„Jejej, jejej, vidíte, paní Kořínková, málem bych to propásla. Za chvíli to začne.“
Vzápětí řekly obě jedním dechem a s nábožně zvlhlým pohledem. „Seriál!“