Ocelově šedá obloha

Ocelově šedá obloha přináší smutek, ale někdy také radost. Příběh o 19-ti letém Gerhardovi a 17-ti leté Julii.

Tenkrát se nad městem stahovaly mraky. Julie tiše procházela ulicemi, zatímco její spolužáci byli ve škole. Jí se tam však nechtělo. Julie byla zvláštní. Nikdy na ní nepoznali, co se s ní děje. Měla dvě tváře. Tu první ukazovala ve škole a doma. Nechtěla, aby si o ní mysleli, že je slaboška. Tu druhou znala jen ona a ON. ON, na kterého tak dlouho čekala. Pomalu si začínala myslet, že už nepotká nikoho, kdo by jí rozuměl a byl ji nablízku. Když se nad městem tyčila ocelově šedá obloha a pomalu přicházely mraky, procházela se kolem hřbitova, na kterém ji bylo vždy tak dobře. Blížila se k opuštěné faře, když ji někdo povalil na zem. Vykřikla. ,,Neřvi, ty krávo blbá," zařval na ni. Julie se bránila, ale nebylo jí to moc platné. Bylo to ještě horší. ,,Čekal jsem, až zase půjdeš kolem, chtěl jsem tě. Toužil jsem po tobě." Julii probleskl hlavou celý její život. Nevěděla, co má dělat, jak se bránit. Strhl z ní tričko, když se sápal po kalhotech, tak ho Julie praštila klackem přes záda. Ale neměla to dělat. Byl surovější, mlátil ji, kopal a nakonec dosáhl svého cíle a Julii znásilnil. Pak utekl. Julie zůstala ležet zkroucená v bahně a nechávala se omývat kapkami deště. Voda smývala všechnu bolest, kterou jí násilník způsobil. Během krátké chvíle stihla ztratit to, co tak střežila - svou nevinnost. Ležela tam a klepala se zimou. Potom se pomalu, s bolestmi zvedla a odešla do opuštěné fary. Usedla do rohu a začala plakat. Plynuly hodiny a déšť pomalu ustával, jen ocelově šedá obloha zůstávala a s ní i to, co prožila. Slané, hořké a nenávistné slzy se po dopadu roztříštily na zemi, stejně jako její sny. O patro výš seděl Gery a přemýšlel o životě. Už delší dobu poslouchal Juliin srdceryvný pláč. Nevěděl, co se jí stalo, zda-li ji někdo ublížíl. Tou dobou, kdy Julie bojovala o své panenství, stál Gery na mostě a chtěl odejít ze světa. Bleskla mu však hlavou myšlenka, že ho ještě někdo bude potřebovat, že může někomu pomoci, že jeho život není u konce. Sešel k Julče a tiše na ni promluvil. Pozvedla zrak a zůstala na něm viset pohledem.......... ....... Jeho vzhled ji vyděsil. Měl na sobě černé, kožené boty, černé kalhoty, mikinu s potiskem kapely, kterou Julie neznala. Na jeho ruce zahlédla náramek s ostny a lebkami. Geryho černé, delší vlasy mu vlály ve větru. Vypadal spíše jako ďábel, než jako milosrdný anděl. Julka se od něj vzdalovala podél zdi. Myslela si, že jí také přišel ublížit. Po chvíli ji došly síly a schoulila se na zem. Gery ji zabalil do své mikiny a sedl si tiše vedle ní. Trvalo jen pár minut, než se Julie opět rozplakala. Pláč neustával. Bolest, která jí byla způsobena, byla v tuto chvíli nesnesitelná. Začalo se smrákat a Julie se chtěla vrátit domů. Najednou zatoužila po matčině objetí. Gery ji tedy doprovodil domů. Julka se po pár dnech vydala zase na hřbitov navzdory tomu, co se jí kousek od jejího milovaného místa stalo. Sedla si k hrobu svého přítele. Gery seděl o kousek dál, u hrobu svých rodičů, kteří již před rokem zahynuli při havarii, a pozoroval Julii. Gery se sám protloukal životem. Věděl, co je to bída a strach. Od smrti lidí, které tak miloval, ho provázely pouze deprese. Šly s ním ruku v ruce všude, kam šel on. Snad jen v práci se dokázal smát a zapomenout na to, co mu život připravil. Po delším čase se jejich pohledy střetly.. S Julií se dali do dlouhého rozhovoru. Strávili spolu hodiny a hodiny povídáním o minulosti, která ani pro jednoho nebyla nikterak příjemná. Setkávali se i další dny. Bylo jim spolu tak krásně, rozuměli si. Spolu zapomínali na čas, který plynul obrovským tempem kolem nich. Jich jakoby se netýkal. Odolávali spolu depresím a černým myšlenkám. Zaháněli chmury. Oba byli šťastni, že mají někoho, o koho se můžou opřít. Bolest však v jejich srdcích zůstala a přicházela vždy s ocelově šedou oblohou.

---