Poutník

Těším se na Vaši kritiku

Štíhlé buky v lese se vzhůru tyčí, mladý poutník lesem kráčí. Loňské listí šustí v chladném vánku, unaven je, ale čilý, byť měl málo spánku. Stromy už ho podle kroků znají, svými větvemi s rezavými pupeny mu mávají. Vydal se na dalekou pouť, do rytmu kroků vyťukává svou píseň strakapoud. Uslyšel bublání potůčku, nato zahlédl malou loučku, kde pramínek vytékal ze země a zval ho: \Pojď ke mně!\ Skloniv se nabral vodu do širokých dlaní, splnilo se skromné přání - napít se. A hle - co nevidí! Na vodní hladině obraz dívčiny vlní se líně. Pomněnkové oči se na něj smály, červené rty polibek ukázaly. Bílé jemné ruce mu podávala, do své tůňky zvala. Nezlob se, nemohu jít za tebou, před sebou mám cestu dalekou, ačkoliv jak rád bych šel, na celý svět zapomněl. Hlasem kukačky probral se ze snění, hlavu měl prázdnou jako v poblouznění. Nevěděl, zda to byla pravda či sen, promnul si hnědé oči a kráčel z lesa ven. Větve stromů zamávaly mu na rozloučenou, křišťálová studánka zaplnila se bílou pěnou. Vodní víla zmizela záhadně, ale vzpomínka zůstala v hlavě.

---