Dívka v zástěře života

Dívka v zástěře života

Těžké kapky deště dopadají na okap. Bubnují vší silou do celé země a tváří se neškodně. Šum. Trvající šum, který naplňuje veškeré ticho, až se posluchačům zdá, že tito malí přátelé spadlí k nám z oblak vyvolávají příliš velký hluk. Dusot křehkých dopadů. Jen co se dotknou první překážky, rozletí se na desítky malých perliček a pokračují ve své cestě. Chvílemi vše přehluší svou ohromností široký světelný paprsek, který na okamžik spojí nebe se zemí. Připomene nám naši existenci, vytrhne ze zamyšlení, nažene strach a zároveň zahřeje na prsou. Celé toto představení je doplněno závěrečným přimknutím vzduchových mas. Spojí se a navždy neprodyšně uzavřou průchod energiím.

Jak krásné jsou pro některé tyto chvíle. Pozorovat jedním z oken, šťastně hledíc vstříc bouři. Mnoho z nás se pozastaví, pohlédne na promáčenou matičku a jde dál. Usedne do vyhřátého křesla a pozoruje plaménky poskakující v krbu. Záře a pocit tepla mu dají zapomenout.

Snad osud tomu chtěl, že on u okna spočinul déle. Během vteřiny zapomněl a beze smyslu hleděl. Díval se do šedé změti poletujících kapiček, snažíc se prohlédnout si každou zvlášť. Jeho oči bloudily. Hledaly. Až nyní. Tady. Viděl ji. Dech se mu zmírnil a pozastavil. Čelist bezvládně klesla níže, srdce se mu sevřelo a směřovalo k jednomu místu. Doufá, že se mu celá situace jen zdá a ztěží věří skutečnosti. Jeho pohled, spočívá na mladé dívce. Ale ne, je to dítě, vzezřením zestárlé. Sedí pod stříškou jednoho z protějších domů na samotném krajíčku. Vypadá uboze, očekávaje z domu někoho, kdo ji z její malé skrýše vyhodí. Nohy má přikrčené k hrudníku, bradu nehybně položenou na kolenou. Rukama si je drží křečovitě a svírá v dlaních vždy opačný loket. I přes to, není celá skrytá. Na nohy od kotníků, nárty a malé palce ji dopadají ledové jehličky.

Košile, kterou má na sobě přehozenou vyzařuje stářím a naprostým opotřebením. Dřívější bílá barva se vytratila pod nánosem špíny ulic. Potrhané rukávy volně objímají vyhublé ruce, které jsou místy odhalené nejednou dírkou. V tomto promočeném hávu se snaží udržet byť jedinou trošičku tepla, jenž by ji zahřálo.

Dlouhé vlasy jí volně visí přes obličej v mokrých provázcích. Dlouze a tmavě leží do poloviny zaoblených zad. Ale její tvář. Dítě a přece tak ošlehané životem? Tvář prozrazuje mnoho utrpení a neštěstí. Zasněné oči, zaraženě hledíc do nekonečného neznáma, se zdají být plny smutku, lidské bolesti. Ale i tak se občas pohnou a pohlédnou v okolí. Tehdy opět připomene malou holčičku, která hledá kohokoli, kdo by se jí ujal. Po dalším zklamání se vrací do původní polohy a hledá cosi před sebou.

Nad čím asi přemýšlí? Tak říká si on, trošku zpocen postáním u topení. A ona? V jakých myšlenkách se zmítá její duch? Nad životem? Nebo spíše nad smrtí? Hrudník se jí zvedá v pomalých tempech.  Ústa má pevně přitlačena k sobě. Z bojácnosti ze svého samotinkého bytí. Obviňuje se, cítí se vinna za něco, co neudělala. Omlouvá se celému světu za to, že je. Za to, že i jediný člověk se nad ní smiluje a pomůže jí. Že nutí někoho, aby se pro ni obětoval.

Jeho duše se svírá stále více při pomyšlení na obrovský rozdíl mezi nimi. A přece jsou to dva lidé. Jeden jako druhý. Jsou slabí, silní, bojácní a šlechetní, nenávidí a milují. Jejich rozdílnost nastává již v jejich společnosti.

V náhlém záchvatu vyběhne z domu a utíká k ní. Na kousíček světa, který dosud dýše zbytkem tělesného tepla. Rozprostírá její přítomnost a uchovává ji ve věčnost. Stojí tam. Dívá se k zemi a slzy se mu kradou do očí. Zamlžují a zhoršují zrak. Klamou a chtějí uchránit před realitou. Je sám. Naprosto sám. Dávno již promočený, bosý a smutný. V srdci ho svírají kleště osudu, mrzne – zimu však necítí. Strnule pozoruje to jedno místo. Neznámé nekonečno. Náhle se cítí jako ona dívka. Je ve stejné situaci, akorát on se má kde vrátit. Otočí se a zanedlouho zapomene. Již nikdy se do jeho mysli nevrátí vzpomínka na ni, na osobu, která změnila jeho život. Na člověka, který když přiběhl, už nebyl.

Odešla tam, kde není zimy ani smutku. Zbyla jen těžká zástěra života. Zůstává nad ní a svět se zastavil pro okamžik. Přestal existovat takový, jaký dosud byl.

V tehdy byl jen on a neznámé nekonečno.