O životě a konci

Každý den odchází zástupy lidí do neznáma, do tajemného světa a nikdo tam na ně nečeká. Nikdo, koho znají. Snad jsou tam andělé, snad démoni, či někdo další… Jdou vstříc něčemu novému, otevírá se před nimi druhá etapa života. Jdou vstříc něčemu, co si za života nedokáží představit, něčemu, na co za života nikdy nepomýšlí, něčemu, v co třeba věří nebo nevěří.

V ten nejnevhodnější okamžik nastává zlom, přijde si pro nás anděl a odvede si nás. Vezme nás za ruku, a my opouštíme tento svět s ním - ruku v ruce, pěkně pospolu. Svět, ve kterém jsme strávili spoustu času. Každému byl vyměřen jinak. A nikdo neví, kolik času mu ještě zbývá, než vyprší jeho limit.

Život je vlastně tak krátký, a přesto ho promrháme blbostma. Co času nám zabere honění se za nesmysly, za prací, za penězi, za majetkem. A vždycky si uvědomujeme svoje chyby, až když je pozdě. Když nám ukáží na hodiny, které právě odbíjí nám vyměřený čas.

Kolik slov jsme nestačili říct, tak důležitá slova jako mám tě rád, miluji tě, promiň, odpusť mi, je mi s tebou dobře…

Kolik vět bylo vysloveno zbytečně, kolikrát jsme ublížili sobě a druhým, blízkým, rodině a přátelům a kolikrát jsme zklamali sebe i druhé …  

Ohlédneme se a nevidíme nic. Nic. Co by stálo za to zvýraznit v té bezvýznamné šedi. Život je tak krátký.