Děčín v srdci

„Víte, já ani nevim, jestli je to úplně dobře, to, co se děje,“ začal vyprávět starý pán a naklonil si sklenku tak, že se ve světle žárovky zblýskla. „Když vzpomínám na válku, nedokážu pochopit, proč se k nám Němci tehdy tak chovali. Některý se ze dne na den změnili a najednou se s Čechama nebavili, jen jim nadávali. No, válka byla hrozná, nám se ale naštěstí až na konec všechno to ničení docela vyhlo. Takže Děčín zůstal pohromadě a život šel dál. Ale teď je to jiný, teď se o tohle město docela bojim...“

Pak se odmlčel, jako by hledal vhodná slova, trochu se nahrbil a zamračil. Viděl jsem, že dědečka něco uvnitř bolí. Bylo mi ho líto a chtěl jsem ho uchlácholit: „Ale Němci už jsou pryč a ...“ „A to vim taky!“ skočil mi rozčileně do řeči a vysvětloval: „Vy mě nechápete, vy se díváte těma svejma mladejma vočima na minulost jako na něco, co bylo a už nebude, ale rozhlídněte se kolem! To nevidíte, že vod tý doby, co vyhnali Němce, bydlí ve spoustě těch nádhernejch domů rodiny z druhýho konce země, kerý prostě neví, že ten dům má taky svoji cenu? No vy, dybyste přišel k takovýmu majetku skoro zadarmo, vážil  byste si toho? Voni Němci na to dřeli celej život a těm, co přišli po válce, to spadlo do klína jen tak.

Já se bojim, že když teď vo všem rozhodujou lidi, co tu žijou pár měsíců, nemůže to dopadnout dobře. Němci by si neničili město, protože si ho postavili a žili tu celej život. Ale někdo, kdo vidí jen domy, mosty a silnice, ne město a kdo nemá všechny ty kořeny a kořínky, který ho k němu poutaj, nemá k tomu tady vztah a trochu tím vším pohrdá, protože má místo po Němcích, tomu nic nebrání udělat z Děčína hromádku trosek. Vy nový budete mít Děčín taky rádi, taky si to tu zamilujete. Doufám jenom, že to nebude trvat moc dlouho,“  vzdychl si stařeček, promnul si čelo a v jeho hlase byl cítit něco sevřeného, když pomalu dodával: „Protože by se to pak už nedalo vrátit...“

Když jsme se rozcházeli, řekl mi na rozloučenou: „Já už stárnu a mrzí mě na tom hlavně to, že se jen stěží podivám na ty všechny pěkný místa, zavzpomínám si tam na mládí a na starý časy. Jo, bejvávalo dobře. Jaký to bude teď, netušim.“

Pána už jsem nikdy nepotkal, jeho slova mi ale nešla z hlavy. Zjara jsem si vyšel do lesa někam za Děčín, země byla ještě plná vody a tráva polykala mé kroky. Překvapilo mě, jak krásná a nedotčená příroda Děčín obklopuje. Šel jsem a šel, ani nevím kam. Dojdu k malému pramínku, sednu si a poslouchám, jak zpívá. Zkouším si představit, jak tu chodili malí kluci na houby, děvčátka si splétala věnečky ze zvonečků. Lehký vítr hladí stromy a češe nazlátlé listí. Malá myška s rozcuchanými fousky hrabe v zemi a hledá něco k snědku. Sluníčko prosvítí mraky a teplým světlem mi zalije tvář.

A najednou slyším, jak někdo křičí. Sytý hluboký hlas se odrážel tam i zpět. Praskají větve, halas sílí, hejkal se blíží. Už rozeznám jednotlivá slova. Ohlédnu se a vidím dvě postavy: velkého masitého chlapa s tlustým cigárem pevně sevřeným mezi zuby. Za ním hupká menší a jaksi nepatrný mužíček ve volném kabátku s bločkem a tužkou, ulízané černé vlasy mu padají do očí. Velký řve: „Tady to taky vykácet! Ten srazit, ten, ten, ten! Silnice bude tady! A ty kameny budou muset pryč! Hej, slyšíš? Píšeš si to? Ten, ten, ten, ten! Tamten taky!“ A mužíček si píše, a píše, a píše, a píše.