Šťastná nehoda

Vyšla z knihovny. Byl sychravý podzimní den. Listí na stromech hrálo všemi možnými barvami, převládající barvou byla žlutá. Pohled na ty barvy jí zvedl náladu. Avšak studený vítr jí opět probral. Zachumlala se do svého teploučkého kabátku, ovinula kolem sebe ještě pevněji pestrobarevnou šálu.

Byla jí strašná zima. Čekala na přechodu, až padne zelená, aby mohla jít. Dočkala se a přecházela. V tu chvíli se ze zatáčky vyřítilo dunící auto, ozval se skřípot brzd a ona se ocitla na zemi. Pak byla tma.

Když se probrala, stál nad ní nějaký muž. Měl krásné hluboké oči, jeho pohled jí hned uhranul. Pak si uvědomila, že všichni čekají, co řekne.

„Co? Co se stalo?“ zeptala se.

„srazilo vás nějaké auto,“ odpověděl jí, stále však upíral svůj pohled na ní, „bohužel ujel, ale máme jeho poznávací zančku, tudíž by neměl být problém jej chytit. Jak vám je?“

Chvilku se zamyslela:“myslím, že budu v pořádku. Trochu mě bolí hlava a levá ruka.“

„Ukažte, podívám se na to. Jsem doktor,“ dodal, když viděl, jak nedůvěřivě na něj pohlíží.

„Cíte tohle? A tohle…,“ zeptal se jí na pár věcí a pak vynesl ortel,“zdá se, že máte otřes mozku a zlomenou ruku, zpevním vám ji a projistu vás odvezu do nemocnice.“

Nedal jí šanci zaprotestovat. Udělal, jak řekl. „Pojďte, pomůžu vám k autu.“

„Jsem v pořádku…,“ chtěla dál protestovat, ale zarazil ji.

„Nezlobte, odvezu vás. A teď vám pomůži k autu.“ Usmál se na ní. Jeho ús,ěv byl neodolatelný a jí nenapadlo zaprotestovat, nechala se odvést k autu.

„Tak a jsme tady,“ otočil se k ní.

„Jste velice laskav, že jste mne odvezl. Jsem vám velice vděčná.“

„Počkejte,  odvedu vás k doktoru Michalovi.“

„Nebudu vás již obtěžovat…“

„Neodmlouvejte!“

„Tak tady to je, počkám na vás a odvezu vás pak domů!“ bylo jasné, že výmluvy nepřímá.

Vešla do ordinace, pan doktor byl starší pán, velice příjemný a stále si s ní chtěl povídat. Provedl pár vyšetření, rentgen ruky, zasádroval ji a pak se rozloučili. Doprovodil ji ke dveřím a když uviděl její doprovod, srdečně se s ním pozdravil.

„Ahoj Bille, jak se máš?“ obejmul jej.

„Ahoj primáři, mám se dobře a ty?“

„Také. Koukám, že jsi tu s dámou, nebudu vás dále zdržovat,“ koukl na Meredith,“ Těšilo mě!“ měl pevný stisk a přátelský úsměv, „Zavolej Bill,.“

Zastavili před domem.

„Mnohokrát za vše děkuji. Mohu vás pozvat na kafe?“

„Rád. Mimochodem já jsem Bill.“

„Meredith, těší mě, stiskla mu ruku a usmála se.

„Tak pojďte nahoru.“

Pokojem voněla čerstvě uvařená káva, u které si povídali. Bylo jim spolu moc příjemně. Dlouho si povídali a nevnímali čas.

„To je hodin, budu muset jít. Mám službu na klinice.“

„Ráda jsem vás poznala a ještě jednou vám za vše moc děkuji!“

„Není zač. Dlužím vám kávu, nechtěla by jste na ní někdy zajít.“ Mrkl na ní se spikleneckým úsměvem.

„To nestojí za řeč, ale půjdu ráda.“

A tak za pár dní někdo zazvonil u dveří. Byl to Bill.

„Dobrý den, šel jsem náhodou okolo a tak jsem se chtěl zeptat, jestli byste nezašla na kafe.“

„Půjdu ráda,“ usmála se, „Chvilku počkejte, jen se obléknu!“

Otevřela skříň a nevěděla, co si obléci, nikdy s tím neměla problémy, až teď.

Nakonec zvolila dlouhou béžovou sukni a krásný hnědý rolák, do svých medových vlasů si zapletla korálky a ústa přejela rtěnkou.

„Můžeme jít,“ řekla, když otevřela dveře.

Na chvíli ztratil řeč, nevěděl, co říci, byl jak malý školák.

Jak plynul čas, vídali se stále častěji, bylo jim spolu dobře. Pokaždé, když se viděli, létali jim motýli v břiše, pokaždé jim to přišlo jako poprvé. Nikdy se spolu nenudili. Přesto však spolu nemluvili o budoucnosti.

Byl svatý Valentýn a oni si spolu dohodli schůzku, oba cítili jisté napětí.

Pak ji chytl za ruku, přitáhl ji k sobě a řekl to, na co tak dlouho čekala : „Miluji tě!“

Zatočil se s ní celý svět, měla křídla. Nechala si jeho slova lásky šeptat do vlasů. Svět zkrásněl.