Strýček (6)

Major Ripkin se objevuje o dva dny později. To není ten major, který u nás byl prve, ale docela jiný major. Je to člověk, který se rozhodl znepříjemňovat strýčkovi život, kdykoliv bude mít cestu kolem, a kvůli kterému si předevčírem strýček došel pro pušku. Strýček mi jednou řekl, že se tenhle neřád určitě jednou zase ukáže, a že potom bude zle. Chápu, že teď je zle. Gaz zastaví u chalupy smykem, vyškrábe se z něj pomalý, tlustý policajt s těstovitým, opuchlým obličejem a buší nám na dveře. Don se může zbláznit. Štěká způsobem jakým jsem ho ještě štěkat neslyšel. Vlastně to jako štěkot ani nezní. Spíše zuřivě řve. Cení ohromné tesáky, mordu má zpěněnou, skáče uvázán na řetězu zprava doleva a naopak, tlapami drásá sníh jako rypadly. „Borisi Vasiljeviči Petrove, otevři!“ volá major neustále pošilhávaje po psovi. „Tady policie! Otevři a nedělej potíže!“ Znovu buší. Stojím u okýnka v chodbě ani nedutám. Ripkin drží nějaký papír. Nepřestává nám mlátit do dveří. Počkej, ty to schytáš, říkám si. Také vidím, že v gazu sedí další dva policajti a tváří se jak archandělé zkázy. Jeden z nich, ten co vypadá jako oškubaná slepice támhle u stodoly, drží pistoli a nespouští z Dona oči. Strýček mě odstrčí a líně otevře dveře. Určitě lituje, že nemá pušku u sebe. Skřet vpadne do domu jako velká voda. „Zatýkám tě jménem zákona,“ řekne vítězoslavně a zamává strýčkovi před nosem lejstrem. „Tak to vidíš, přece jen ta tebe došlo.“ Strýček mu vytrhne papír z ruky. „Máš právo nevypovídat a jako příslušník ozbrojených sil Svazu sovět… „ „Drž hubu, Ripkine,“ řekne medvědím tempem strýček a začte se do listu. Major na něj jen bezmocně vyvalí oči. Vyvalí je i na mě a zamlaská přitom jako jeseter na suchu. I když je Ripkin oproti strýčkovi chcípáček, nevydržím jeho psychotický kukuč a uhnu očima. Strýček dočte list, přeloží ho a vrátí majorovi. „Kde chcete začít?“ „Začneme s domem,“ odpoví Ripkin a mávne na své pochopy. Ti se zvednou a jdou k domu. Ten větší, ten s pistolí, pořád civí na Dona. „Tak vidíš, Petrove“ říká zčásti radostně a zčásti zúčastněně major a šklebí se zkaženými zuby. „Celou dobu jsem ti říkal, že jednou uděláš chybu. Děs se toho co najdeme.“ „Jenom aby ses nezděsil ty, ty posero,“ bručí strýček, přičemž do mě potajmu dloubne. Vzhlédnu a spatřím jak nenápadně ukazuje bradou směrem ke stodole. Nejsem si jist co přesně chce. Mam tam jít a přinést pušku? Ne, to asi ne. Pravděpodobněji tam mám jenom jít. Strýček se ke mně pootočí zády. Vtiskne mi do dlaně klíč. Ale jak? Jak se tam mám dostat, aniž bych vzbudil pozornost? Strýček najednou říká.: „Ten hřeb už je pěkně povytažený. Bojím se, Ripkine, že ti můj pes neodpustil, cos mu posledně vyvedl.“ Major se ohlédne na zpěněné zvíře. „Měl sis ho ohlídat.“ „Neměl jsi po něm střílet.“ Ripkinovi patolízalové vchází do domu a podlaha je v ten okamžik jedna louže. „Počkej,“ říká major tomu většímu, když vidí, jak schovává pistoli. „Dej mi to.“ Policista orlosup mu zbraň poslušně odevzdá a Ripkin s ní vychází před chalupu. Strýček i já jsme mu v patách. Hrozím se toho, co chce udělat. Zoufale pokukuji po strýčkovi a modlím se, aby něco podnikl. Policisté mezitím vystoupali do patra. Teď už se nejspíš hrabou v našich věcech. „Napadl mě tvůj pes, Petrove,“ říká posměšně Ripkin do zuřivého taktu Donova štěkotu. „Je mi líto, ale musel jsem ho zastřelit. Takové krásné zví…“ Ripkin padá se zkrvaveným obličejem k zemi a já jako na povel vyrážím ke stodole. Úplně zapomínám, že cestička je zledovatělá, ale přesto neuklouznu. Během odemykání se stačím ohlédnout. Strýček odvázal psa a táhne ho vzpouzejícího se ke mně. Umím si živě představit, co by z Ripkina zůstalo, kdyby se mu teď Doník vytrhl. Otevírám vrata. Major se mátožně zvedá na kolena, plive zuby a hledá zbraň. Nemůže křičet, protože ta strašlivá pěst mu nejspíš přerazila sanici. Z jeseteří tlamy mu vytéká hotový krvavý vodopád. Ale zbraň nenalézá. Je tak zpitomělý, že ho ani nenapadne tasit svou vlastní, která mu nečinně visí v pouzdře na opasku. Kdepak máš pistolku, Ripkine? Pistolka není? Že by ti jí nějaký nezbeda zahodil do závěje? Ale fuj, jsou to dneska lidi… Strýček mě čapne za rukáv a vtáhne i se psem do stodoly. Zabouchne vrata. Kolem mě se rázem rozhostí černočerná tma. Dokonce i Don zkrotne.

---