Angels fall first

Mohou být všude kolem nás, ale nevidíme je. Události, jež se připisují deformaci doby a člověka...Víme, proč existují? Víme, zda vůbec existují? A chceme to vědět? Padnou či znovu naleznou své místo na nebesích?

Vložil poslední náboj do zásobníku a ten automaticky zajel do zbraně. Odjistil ji. Jeden pokusný výstřel na neživý terč. Trefil se přesně, kam zamířil. Jako obvykle, nikdy nemohl minout, nebylo to v popisu jeho práce.
Pistoli schoval do pouzdra u pasu. Musel pospíchat, neměl času nazbyt. Ztemnělé uličky ozářené slabým světlem pouličních lamp, jež svítily maximálně každá třetí, vypadaly mnohem klidněji, snad i přívětivěji než ve dne.
Došel k domu stejnému jako všechny ostatní kolem jen s odlišností v tmavých dubových dveřích. Jedním snadným pohybem je vykopl. Muž, sedící v křesle a popíjející brandy s ledem, stál okamžitě na nohou a samozřejmě nic nechápal.
„Zhřešil jsi,“ řekl hlubokým hlasem a vytáhl zbraň z pouzdra. „Řekni své poslední otčenáš, popros o odpuštění. Nadchází čas odplaty,“ zmáčkl spoušť.
Pan „domácí“ se skácel k zemi s dírou v hlavě a částí mozku přilepenou k protější zdi. Nestihl cokoli říct, zemřel rychle. Nyní se bude po celou věčnost smažit v ohních pekelných, kam přijdou všichni hříšníci.
Otočil se na podpatku, tiše za sebou zavřel dveře. Další spokojený zákazník. Co víc si přát. Vyšel zpět do temna ulic.
„Proč to vždycky tak dramatizuješ, Phalgusi?“ uslyšel za sebou jízlivý hlas. Nebo že by naprosto výsměšný?
„Protože je to tak…“ odmlčel se. „Zajímavější, zábavnější. Nač je rovnou střílet, měli by aspoň vědět za co, ne?“
Ten smích se mu zaseknul až do nervů v páteři. „No to určitě. Kdo ho vůbec odsoudil a když už jsi to načal, tak za co?“
„Já,“ řekl Phalgus hrdě.
Další salva ostrá jako břitva. „To jsem si mohl myslet, rozsoudil či spíš odsoudil a rovnou se chytil vykonání trestu. Měl jsi zavolat Azraela, nebo Ezechiela, ti se tomu věnují naplno. Nebo také mě,“ skoro mu až tekly slzy. „Co proved´?“
„Dneska je jedno, kdo to udělá, hlavně že to udělá. A ty bys to tady zničil kompletně,“ mávl nad tím rukou. „Trest byl za znásilnění mé chráněnky.“ „Ty máš chráněnku?“ téměř se zadusil vlastní slinou.
„Stejně jako každý jiný. Vždyť i ty a to je co říct.“
„Já vím, ale…no jen se mi tomu nějak nechce věřit. Ale svou práci zřejmě děláš, ehm, důsledně.“
„Hele, Asmodeji, přejdi raději rovnou k věci. Co chceš?“
Jmenovaného překvapila jeho náhlá prudkost. Nepočítal s něčím takovým, ale všichni se mění. Dalo se to čekat.
Letmo se podíval na hvězdy. Díval se však vůbec na ně? „Měl bych pro tebe kšeft. A po tom, co jsem dneska viděl, by tě to i mohlo bavit.“
„Můžeš být přesnější?“
„Ale jistě,“ přiskočil k němu, dlouhý kabát za ním vlál. „Potřebuju soudce, někoho přesně jako ty. Bude s námi ještě Devecia. Taková základní skupina. Dát všem jen to, co si zaslouží. Určitě chápeš, jak to myslím.“
„Chápu,“ prohodil Phalgus jako naprostou samozřejmost. „Ale co chceš, pro Krista, dělat s klidem a mírem?“
„A rovnováhou,“ dodal Asmodej.
„Och, málem bych zapomněl, a rovnováhou,“ pitvořil se. Přeháněl, aby to vyznělo správně pitomě.
Asmodej se zamračil. „Prosím tě, chovej se přiměřeně svému věku,“ napomenul Phalga.
„Říká ten pravý. Proč jsi se vůbec k něčemu takovému odhodlal?“
„Možná by měl někdo vzít do rukou osud, jež jinak ovládá někdo jiný,“ zadrmolil.
„To jsme jako jenom tři?“
„Je nás víc, pár desítek, ne moc, ale stačí.“
Tentokrát to byl Phalgův smích, jež nepříjemně projel tichem. „Ty si myslíš, že když proti nám může seslat tisíce…“ zarazil se. „Jsme jen kapka v oceánu, stačí mávnutí prstem a může nás vyměnit. Jak můžeš očekávat, že nezasáhne?“
„Protože jemu samotnému se už spousta vymyká z rukou.“ Vztekle zavrčel nad nechápavým pohledem, jež mu byl zřejmě otázkou. „Copak to nevidíš, copak sis toho ještě nevšiml?“ rozkřikl se. „Možná nejsme jeho poslední naděje, ale jsme aspoň nějaká. Každý z nás je jeden velkej hajzl, tohle ti už snad došlo, sám jím jsi, ale není na výběr. Kdyby byl skutečně takový, jak se povídá, dávno objímáme dlažbu!“
Phalgovi došla řeč. Jasně, měl pravdu, ale co když je právě toto záměr, jež by je odsoudil k té dlažbě? Odsoudil by sám sebe? Byl by hlupák, ale zároveň by si nepolepšil, právě naopak. Vypočítavou krysu si nikdo nebude držet v domě.
„Fajn, ty, já, Devecia. Stejně nemáme šanci,“ poraženě nakonec souhlasil.
„Nemaluj hned Sammaela na zeď, ačkoli ten v tom jede taky. Když bude nejhůř, je nás fakt dost a ti nejlepší…“
„Cože!? Ty jsi se snad zbláznil! Sammael?“
„No. A proč ne?“ řekl naprosto klidně.
„Devecia se již dostala k vládě nad tvým chorým mozkem, že?“
„Měla by snad?“
„Ne,“ odsekl. „Ještě vymysli nějaký stupidní název jako Boží bojovníci a myslím, že ti na místě zpřelámu kosti, stáhnu z kůže a ukřitžuju tě!“
„Neměl bys být náhodou spravedlivý?“ optal se Asmodej s přihlouplým kukučem.
„To jdi za tím, kdo má na starost Spravedlnost.“
„Ale já přišel za tebou. Tak se už nemrač, všechno nějak dopadne. Lepší už nebudem, smiř se s tím. Pořád však máme možnost něco udělat. Něco jako to, co jsi předvedl ty s tím chlapíkem.“
Sedl si doprostřed ulice, Phalgus chvíli na to vedle něj. Vytáhl z kapsy balíček cigaret, jednu si strčil do úst a následně ji zapálil. Mocně si potáhl, při tom četl velký nápis na krabičce „KOUŘENÍ ŠKODÍ ZDRAVÍ A MŮŽE I ZABÍJET!“. Pobaveně se ušklíbl.
„Čekáme, až něco pojede a sejme nás?“
„Jen klid, příteli,“ vydechl Asmodej dým ze svých plic.
Z některého z neosvětlených konců ulice k nim začal doléhat klapot něčích bot. Zvuk se pomalu stával silnějším, dokud pár metrů od nich nestála hubená žena s delšími vlasy.
„Už to ví?“ nezatěžovala se zbytečnostmi.
„Ovšem,“ byl hned Asmodej na nohou. „Phalgusi, dovol, abych ti představil Deveciu, poslední článek dnešního večera, tedy předposlední, tys byl poslední.“
Naklonila se nad ním. Nepříjemný, vševidoucí pohled ho rentgenoval až po značku spodního prádla. Zpět se narovnala. Vytrhla Asmodejovi cigaretu z úst a sama si potáhla. Zhnuseně se zašklebila, odhodila ji pryč.
„Hele, nebylo by na škodu kouřit něco kvalitnějšího. Asi první, koho oddělám, bude výrobce téhle značky cigaret,“ vyčetla mu.
Jen nevinně pokrčil rameny. Galantně pozvedl Deveciinu ruku, aby ji lehce na uvítanou políbil. Při tom jemně kopl do Phalga, jež mírně zrudnul a málem si prokousl ret, aby tam neseděl jak pecka, konečně vstal a nedělal mu ostudu.
„Abych nezapomněl, máš to, oč jsem tě žádal?“
Zašátrala v tašce, jíž měla přehozenou přes rameno, vytáhla tenkou složku. Zběžně do ní nakoukla, prohrábla pár listů, načež mu ji podala.
„Prozatím tam jsou všichni, které jsi chtěl. Časem můžeme náš seznam rozšířit.“
Vzal od ní složku, předal ji Phalgovi. „Na, pročti si to, nějak rozhodni, podle toho se budeme muset nějak zařídit.“
Začetl se. Ač si původně myslel, že to, co se po něm chce, nebude nijak těžké, okamžitě si uvědomil, jak moc se mýlil.
Pročítal jeden papír za druhým. Na každém bylo kolem padesáti jmen a u každého jména hřích. Na jednom listu byly dokonce napsány i vysvětlivky. Fajfka – život, křížek – smrt, pomlčka – ještě se uvidí.
„Jak dlouho na to mám?“
„Dva dny,“ špitla Devecia.
„Ale vždyť…“
„Je mi líto, Phalgusi, ale buď s námi nebo proti nám. Vyber si.“
Připadal si hrozně. Dokázal odpravit někoho, u koho přesně věděl, co provedl, z jakých pohnutek, co při tom cítil a zda by to udělal či neudělal znovu. Jenže u těchto lidí nevěděl téměř nic. Jen to, co mu k tomu kdo napsal. Ale jak již ten večer jednou řekl, on na starosti Spravedlnost nemá. Ale má právo někoho soudit?
Otočil se k oběma zády a odešel tmavou, špatně osvětlenou ulicí. Měl jich dost, plné zuby, bylo mu na zvracení nejen z nich, ale i ze něj samého.

---