Modrá růže

Milovala modré růže...milovala svého Kocourka...milovala své Sluníčko...

Modrá růže. Okvětní plátky se pyšnily právě nabytou krásou, jíž oslňovaly svět, i když jen na chvilku. Ale tyhle si to mohly užít. Byly neobyčejné, byly okouzlující, byly vyjádřením, které nepotřebovalo slov. Byly to prostě plátky modré růže.
Milovala je. Pro tu jejich nezvyklost. Pro tu netradiční barvu. Žádná rudá vášeň a chtíč. Avšak půlnoční temno se svým tajemnem.
Byla bez trnů. Rozzuřilo ji to. Měla chuť mrštit ji do kouta, ať tam shnije, pojde, schcípne, naznačovala odraz bezmocnosti. Mohla ji zlomit, zneuctít svými doteky, umlčet svými rty a ona se nemohla bránit.
Rozpřáhla se.
Ne! Tohle přece ne. Růži se neubližuje. Je královnou mezi květinami, zasluhuje si náležitou úctu a oddanost… péči.
Jemně si ji přitiskla k sobě. Houpala ji, konejšila. Polibkem tišila její pláč. To bude dobré, šeptala.

~~~... ~~~
„Koťátko.“
„Kocourku.“
„Chceš něco vědět?“
„Třeba.“
„Víš, že tě mám moc rád?“
„A víš, že já tebe taky?“
„Fakt?“
„Fakt…“

~~~... ~~~
„Sluníčko.“
„A ty moje.“

~~~... ~~~

Pomaloučku umírala. Téměř to nebylo poznat. Brzy, už brzy bude.
Ležela vedle ní. Pozorovala ji. Usmívala se, zpívala jí. Něžně ji hladila.
Trny, ty zatracené trny. Chuďerka. Sprostě ji obnažit, nahou vydat krutému osudu napospas. Byly si podobné, nehty ostříhané až na kůži, navléknutá do ubohého hávu, jemuž měla po zbytek života říkat oděv.

Pryč je bolest, avšak s ní i cit,
Stejný osud čeká nás.
Proč nemohu tě, má lásko, mít?
Proč nemohu zapomenout snáz?
Vítr zklidnil duši svou,
Hladí skoro jako ruce tvé.
Jak snadné je si vzpomenout,
Pomoct oživit zapomenuté.

Rozhlížela se kolem. Bílou neměla nikdy ráda. Její obliba klesla ještě méně. Ale ta modrá, změnila to tam.
Schoulila se do rohu, co nejvíce to šlo.

~~~... ~~~

„Neopustím tě. Leda bys udělala něco, co by mě dostalo do kolen anebo spíše do hrobu.“
„Ale já jsem schopna tě do kolen dostat. A brzo ti začnu lézt krkem, vždycky každému po čase začnu lézt krkem.“
„Ale no tak… Co když tentokrát se to nestane?“
„Tak tě úspěšně dostanu do blázince.“
„Stejně tam časem skončím.“
„Skončíme tam spolu.“
„Dostaneme krásně vypolstrovanou celu.“
„Ty bývaj bílé.“
„Bychom si ji nějak vyzdobili. Byli bychom přece šílení.“
Dal jí pusu na čelo, pohladil ji po vlasech. Cítila teplo jeho těla, slyšela tlukot jeho srdce. Ke spokojenosti jí to bohatě stačilo.

~~~... ~~~

„Tak chtěj.“
„Neříkej, že ty nechceš.“
„Neříkám, že nechci, ale tak nějak se snažím držet při zemi.“
„Proooč?“
„Protože pád z velkých výšek bolí.“
„Budu tě chytat.“

~~~... ~~~

Chodila sem tam. Pobrukovala si nějakou přihlouplou melodii. Věděla, že je přihlouplá, ale líbila se jí. Něco jí připomínala.
Kroutila si vlasy na ukazováček. Nepřítomně hleděla do blba… nebo taky na blba, že? Pousmála se.
Zvedla ze země růži. Rozpustile si s ní hrála, v jednu chvíli si k ní přičichla, pak s ní jen máchala ve vzduchu.
Poškrábala se za uchem. Za ucho…? Dala si květinu za ucho. Měla z toho nápadu radost. Chtěla vědět, jak vypadá. Zrcadlo…
Zrcadlo! Chci zrcadlo!, zakřičela pořádně. Nic. Prosím, zrcadlo!
Její radost byla tatam. Zase jí museli připomenout, kdo je a kdo jsou oni. Skápla jí slza.
Mohla křičet, mohla mlátit kolem sebe, vlastně mohla všechno a nic. Nikdo by si jí ani nevšimnul. Nikdo si jí ani nevšímal.
Sedla si doprostřed místnosti, růži vzala zpět do prstů. Drtila ji ve svých dlaních, dokud polámané plátky nepozbyly stonku.
Podívala se na ruce. Byly prázdné. Jako vždycky.
Milovala modré růže.

---