kapitola I.

Krize nastává v okamžiku, kdy už nelze říct: „Pusťte to z hlavy.“

Každý rok se Hareton Phillips šíleně těšil na prázdniny. Mohl totiž odjet ze San Diega a dva měsíce strávit buď v New Yorku u jedněch prarodičů, nebo u druhých „doma“ ve Philadelphii. Už tam nebydleli sedm let, ale prozatím si na nové město nezvykl. Jeho sestra Marge to měla jednodušší, byly jí dva, když se stěhovali. Jemu deset.

Jak letadlo postupně nabíralo výšku a východní směr, částečně ho opouštěla úzkost. Fakt, že se bude muset vrátit, momentálně nevypadal tak děsivě.

Nikdy si nemyslel, že má konfliktní povahu. Snažil se víceméně po dobrém vycházet se všemi a docela se mu to dařilo. Ve Philadelphii. Claytona Webera potkal teprve v San Diegu.

„Co jsi zač?“ řekl mu na uvítanou, když Hary poprvé přišel v San Diegu do školy.

„Hareton Phillips,“ odpověděl, ale necítil se nejlíp. Čekal milejší přivítání.

„Takové jméno bych nedal ani psovi.“ Spolu s ním se všichni začali smát. Hary si těžce udržel chladnou hlavu. Byl příliš hrdý na to, aby přiznal, že jemu samotnému to jméno připadá hloupé a směšné.

„A ty se jmenuješ jak?“ zeptal se navenek klidně.

„Clayton Weber,“ představil se a podal mu ruku.

„To se pro psa hodí víc, že?“ Rázem ticho. Weber ruku zase stáhl.

„To odvoláš."

„Proč myslíš?“ Chtěl jim ukázat, že se jich nelekne jenom proto, že je nezná.

Prohlédl si svého protivníka a v duchu ho srovnal se sebou. Weber měl černé vlasy, takže působily výrazněji než Haryho světlé, ostřejší rysy v obličeji, rovný nos a tmavě modré zářící oči, zatímco Hary si nebyl jistý, jakou barvu mají ty jeho. Něco mezi modrou a zelenou, spíš do šeda. Taky byl Weber vyšší. Měl na sobě hnědý oblek, vhodný pro mladého chlapce ze slušné rodiny. Hary si nikdy s oblečením hlavu nelámal. Tričko, mikina a jakžtakž čisté ka

„Protože…“ Vešel učitel a vyzval je, aby si našli místo. Hary počkal, kde bude volno. Nakonec si mohl vybírat. Například Weber seděl sám. Hary měl v sobě dost adrenalinu, ale zase tolik po riziku netoužil. Zvolil si židli vzadu, napravo od Webera.

Tím začala ne zrovna šťastná kapitola jeho života. Čas od času si vyčítal, že si nevyložil Weberovu poznámku jinak. Evidentně mu ta urážka nebyla zatím odpuštěna.

Letadlo se dostalo do mírné turbulence. Přiměl se přestat myslet na nepříjemnosti a soustředit se na milovanou Philadelphii. Brzo zase uvidí po dvou letech stará přívětivá místa, staré přátele… Jeho nejlepší kamarád byl Mark Nelson. Tehdy bydleli vedle sebe. Možná Hary bydlel víc u Nelsonových než doma a možná byla, co se týká výchovy, jeho maminkou Betty Nelsonová stejně jako Melanie Phillipsová.

Mark byl taky světlovlasý, měl oči do zelena a o pár centimetrů víc než Hary. Narodil se o rok dřív, ale nikdy si nepřipadal starší. Hary chodil do nižší třídy, ale chápal věci, o kterých se Mark učil, a dělal mu domácí úkoly z matematiky. Většinou dobře. To Mark nedokázal pochopit.

Nechápali to ani jeho spolužáci, což jim nebránilo toho využívat. Nikoho z nich matematika nebavila. Radši hráli basket a fotbal a rugby a hokej a baseball a další zajímavé hry, co existovaly. Haryho vzali mezi sebe, aby se mu odvděčili za dobré známky.

Litovali, že se odstěhoval. Od té doby se prospěch chlapecké většiny Markovy třídy v matematice znatelně zhoršil. Chyběly jim základy. Nikoho ani nenapadlo, že se tak skvělý, oboustranně výhodný systém zhroutí.

Přestože jel Hareton oficiálně k prarodičům, doufal, že zůstane u Nelsonových. Předloni to šlo. Naplánovali si s Markem spoustu věcí, které chtěli za léto stihnout.

Z let

Pozdravil se s ním trochu rozpačitě podáním ruky. Mark musel začít. „Tak co, jak bylo, Hary?“

„Jako vždy. Co vy?“ Mark si dopředu připravil tisíce historek a sypal je ze sebe jako na běžícím pásu. Zajímalo ho, co se děje v San Diegu, ale neptal se hned. Hary se potřebuje vzpamatovat a adaptovat na domácí prostředí. Když přijel minule, sotva na Marka promluvil. Tohle je rozhodně pokrok.

„Ty příští rok končíš, že?“ přerušil ho najednou Hary, ačkoliv se to nevztahovalo k probíraného tématu. Mark spolkl pointu načaté příhody a přizpůsobil se.

„Jo, teoreticky."

„Kam chceš dál?"

„Na policejní akademii." Mark se nemohl nepochlubit.

„Ty?"

„Podle tebe na to nemám?“ Zamračil se, napůl žertem. Někde uvnitř se ho to dotklo.

„Tak jsem to nemyslel."

„Pojď taky

„Já?"

„Proč ne? Víš, jak to bude super?“ Skrčil prsty, aby představovaly pistoli. Namířil na vchod nejbližšího domu. „Agent Nelson, agent Phillips, FBI, otevřete!“

„To zní děsně,“ zchladil Hary jeho nadšení.

„Hary…," ch

„Ze mě bude účetní. Jako je táta.“ Markovi se zdálo, že to prohlásil moc radostně na jeho vkus.

„Matika?!“ Poklepal si na čelo.

„Co se ti nelíbí?“ ohradil se. Byla to rodinná tradice mezi otcovými příbuznými.

„Prostě ti to nedovolím. Půjdeš se mnou.“

„Těžko. Za prvé by mě naši nepustili ani na zkoušky, za druhé je to předčasné, mám ještě dva roky tam a …“

„Upřímně, ty už neplánuješ vrátit se do Philadelphie?“

„A za třetí mám na agenta hrozné jméno,“ dokončil, jako by Markovu otázku př

„To se ti jenom zdá."

„Nezdá,“ řekl rozhodně.

„Tak si ho změň, no.“ Mark se nehádal. „To je dnes jednoduché.“

„Jenže na jaké?“ Poškrábal se na hlavě.

„Co já vím? Je tolik jmen… Jim, Jack, John, Ted, Tom, Fred, Michael, James, Percy, Peter, Paul…"

„Tom? Thomas, že? Nebo Percy…“ Nelíbilo se mu sice ani příjmení, ale pro začátek stačilo uvažovat nad křestním jménem.

„Už to slyším. Kde se zase flákáte, agente Percy?!“

„Klídek, jo? Agente Nelsone."

Než tuto otázku vyřešili, stáli deset minut před dveřmi domu Nelsonových. Hary se snažil nedívat směrem k sousedům. Teprve poté, co byli oba s řešením srozumění, Mark zazvonil. Objevila se jeho maminka.

„Dobrý večer, teto Betty.“

„Ahoj, mami." Pozval Haryho dál.

„Haretone, volal tvůj dědeček. Přijede si pro te

„Já k nim nechci. Co se mu stalo?“ Dřív Melaniini rodiče akceptovali, že je u Nelsonových. Taky je ale pravda, že se u nich nikdy nezastavil.

„Chovej se slušně. Je to tvoje rodina,“ napomenula ho.

„Naneštěstí.“

„No tak!"

„Věci si nechám tady.“ Pozdraví babičku a dědu, jednu noc u nich vydrží a pak se vrátí sem k Markovi. Nějak to do rána zvládne.

„Radši ne,“ zastavila ho teta. Rázem přestaly být prázdniny dobré. Otočil se a šel po chodníku pryč.

„Hary!“ Mark běžel za ním. Zastoupil mu cestu.

„Co je?!"

„Nedělej to.“ Mark by se pokusil o to samé, dokázal si jeho citové rozpoložení představit.

„Proč ne?“ Jen se na sebe dívali. Mark ho očima prosil, aby si to pořádně rozmyslel. Po pár minutách Hary hodil svoji cestovní tašku s věcmi na zem. „Jsi spokojený?“

„Ne. Taky mě to štve.“

„Jak budu moct, přijdu,“ slíbil.

„To doufám.“ Rád by Haryho nějak povzbudil. Ale při představě zkažených prázdnin mu bylo líto, že nemůžou utéct spolu.

„Pozdravuj zatím kluky."

„Jasně.“ U obrubníku přibrzdilo auto. Muž uvnitř byl Harymu povědomý.

„Tak jo,“ povzdechl si. „Měj se.“

„Ty taky.“ A neodpustil si: „Hlavně nezdrhni. Beze mě.“

„Pokusím se." V tom byla jistá záruka.

„Čau.“

„Čau.“

George Anderson pracoval jako p

Přes opěradlo Hary dohlédl jen na temeno jeho hlavy s řídkými bílými vlasy. Ve zpětném zrcátku pak viděl vrásčitou tvář onoho starého pána v šedém obleku. Nebyla přísná, jak si ji představoval a pamatoval, spíš zamyšlená. Odvrátil oči právě včas, než si dědeček začal v zrcátku prohlížet jeho.

Geo

Byla nejstarší z jeho čtyř dcer a odešla z domu hned po studiích, jakmile ji přijali jako učitelku biologie a dějepisu na jedné základní škole. Přes kamarádky se jí podařilo sehnat dvoupokojový byt ve vzdálenější čtvrti. Aby se jí lépe platil nájem, podala do novin inzerát, že hledá spolubydlící nebo spolubydlícího. Mezi zájemci pak zvolila Dava Phillipse.

Její otec ji občas chodil navštěvovat. Až by poznal, že si Melanie neví se svým novým nezávislým životem rady, nabídl by jí návrat domů. K Davovi se choval přátelsky. Nepochyboval o jejím dobrém vychování. Nikdy by se nezahodila s obyčejným účetním, navíc o osm let starším

Tehdy v neděli přišel na kávu neohlášený, vracel se z práce a napadlo ho dceru zkontrolovat. Otevřel si, měl vlastní klíč. Poslouchal, jestli je někdo doma. Z jejího pokoje se ozývalo: „Jo, přesně to… Teď níž, ano, ano! Výborně… Á…“ Byla to Mely.

„Líbí se ti to, jo?"

„Jo… Ještě, nepřestávej,“ žadonila.

„Už jsem unavený. Jdu si dát sprchu.“

„Ledovou, prosím."

„Proč?“

„Ať na mě zbude teplá voda. Ne jako posledně.“

„Tak se pojď koupat se mnou…“

„Padej!"

„OK.“ Dave vyšel z pokoje, jen v trenýrkách, a zamířil rovnou do koupelny. Ztumpachovělé návštěvy si vůbec nevšiml. Když začala téct voda, George se odhodlal jít dovnitř k Melanii. Ležela na břiše na posteli ve spodním prádle. Líně se protahovala.

„Do

„Tati!“ vykřikla. Okamžitě se posadila a dala ruce za záda, aby překontrolovala, že má správně zapnutou podprsenku. „Úplně jsem se lekla. Co tady děláš?“

„Jak jsi to mohla udělat?!“

„Co?“ Z hromady oblečení na zemi vedle postele zvedla dvě trička, teprve potom zkoumala, které z nich jí patří. Oblékla si ho. Naprostý nedostatek studu ho rozčílil.

„Ještě se ptej!“ Vstala, upravila přikrývku a načechrala polštář.

„Nechápu, o čem…“

„Já jsem to slyšel! Aspoň nelži!“

„Ale to bylo jenom…"

„Ode dneška nejsi moje dcera!"

„Přísahám, že nic…“

„Pane Andersone?“ Dave se objevil za ním, s ručníkem kolem krku a pěnou na tváři.

„Věřil jsem vám! Považoval jsem vás za slušného člověka! Jak jste si mohl dovolit svést moji dceru?!“

„Cože?“

„Nezapírejte, všechno jsem slyšel!" Dave se rozesmál.

„Jste blázen."

„Tohle vás přijde draho!“ Na odreagování chtěl Melanii uhodit. Dave zadržel jeho ruku. Přetlačovali se. Začali se prát. George měl zkušenosti, Dave spravedlivou zlost. Vyhodil nezvaného hosta ven na chodbu a sebral mu klíč. „To mi zaplatíte! Oba!“

„Vy budete platit dřív,“ řekl Dave, aby měl poslední slovo.

A George platil. Po této příhodě se Dave a Melanie dali definitivně dohromady. Jako svatební dar jim koupil dům. Přece jeho první vnouče nebude vyrůstat v nějakém malém bytečku v nebezpečném centru Philadelphie.

Vnuk se narodil dva měsíce po svatbě. George počítal s tím, že pojmenují dítě po něm, čímž projeví dobrou vůli a on jim velkoryse odpustí, že ho spletli. Nemohl přiznat, že kvůli únavě z náročného dne špatně vyhodnotil situaci a způsobil svojí impulzivní reakcí trapné nedorozumění. Doma, po večerní očistě a sklence vína, která ho patřičně uvolnila a uklidnila, pochopil, že šlo o pouhou nevinnou masáž, protože Melanie je uměla báječně

Dítě bylo roztomilé jako všechna miminka. Novopečená babička si je pochovala. „Jak se teda

„Hary.“ Dave se na svoji ženu tázavě usmál (o takovém jménu ani neuvažovali).

„Harry…"

„Ne Harry,“ opravila ji, „Hary. To je zkráceně Hareton. Hareton Phillips.“

„To jde,“ podpořil ji Dave.

„To nemyslíš vážně, že, Melanie?“ George byl rozmrzelý. Podle rodinné tradice se předávalo jméno George a znalosti z oboru po prvorozené linii. Když začalo být jasné, že se syna nedočká a žádný George Anderson mladší po něm žezlo ve státní prokuratuře nepřevezme, těžce se s tím smiřoval. Pro

„Myslím, tati.“ Natáhla ruce, aby jí maminka mohla dítě, které se právě začalo probouzet, vrátit. „Vlastně dědečku.“

„Vám do toho stejně nic není, Georgi.“ George se urazil.

„Ještě mě budete potřebovat, pane Phillipsi.“ Ta představa zmírnila jeho rozhořčení.

„Nevím, kdo bude koho potřebovat.“ Dave mu nedopřál vítězství.

„Dnes js

„Chvála Bohu."

Opravdu, potom se ti dva už nesetkali tváří v tvář. Vzájemně se ignorovali.

George měl pak samozřejmě vnuky a vnučky od ostatních dcer, ale nebyl s nimi spokojený. Neprojevovali zájem o nic spojeného s právnickým povoláním. To on v jejich věku… Měli dědečka rádi, pokud jim dával dárky. O prázdninách si jezdili pro nová kola, autíčka a panenky. Byli sebevědomí, patřičně nafoukaní na příslušnost k významné rodině. Jeden jako druhý. Pamatoval si jejich počet a přibližno

Hodil by se mu někdo, kým by se mohl pochlubit před kolegy a přáteli. Koho by mohl učit, jako jeho otec zasvětil do profese. Proto pro něj dílčí talenty z oblasti kreslení a zpívání nezna

Blížil se červen a jeho žena mu jemně připomněla, že je čas připravit dům na děti, což znamenalo mimo jiné vybrat těm starším odměnu za vysvědčení.

„Catherine chtěla šaty do společnosti a perlové náušnice,“ vypočítávala. „Peter nový foťák…“

„A jak se učili?“ zajímal se ze zvyku.

„Víš, že nejsou na matematiku a fyziku a chemii a…“ Vyjmenovala dlouhý seznam. Nikdo není dokonalý. Každý v něčem plaval.

„Vím,“ rezignoval podrážděně.

„Georgie se zlepšil v angličtině, takže…“

„Mary…,"

„Jak se má naše Melanie?"

„Fajn… Přemýšlel jsem, co dát tomu jejich klukovi… Co by se mu mohlo hodit?“

„Kam tím míříš, Georgi? Snad ne… To ne!“

„Rozhodl jsem se. Letos bude u nás."

„Přece sem nikdy…

„To se musí změnit. Je to náš vnuk a skoro nic o něm nevíme. Neznáme ho.“

„Nezdá se mně to jako dobrý nápad. Proč jsi mi to neřekl dřív? Takovou věc si nemůžeš rozhodnout sám beze mě. Nejsem připravená…“

„Nech toho. Má stejné právo být tady jako t

„Samozřejmě, ale…“

„Žádné ale. Toto léto se mu budu… budeme,“ upřesnil, „věnovat.“

„Rozmysli se pořádně. Já osobně nesouhlasím.“

Teď odhadoval svého vnuka pohledem. Podobal se spíš otci než matce, dokonce mu začínaly růst vousy. George ale čekal, že to nebude jednoduché. Pouze několikrát se Melanii podařilo přivést Haretona s sebou do rodného domu. Uvědomoval si, že na tom nese svůj podíl.

Vzpomínal například na den, kdy se oslavovaly narozeniny jeho mladší dcery. Sjela se rodina a přátelé, zábava klidně běžela. Melanie se synem dorazila později. Vypadalo to, že si jejich příchodu nikdo nevšiml, kromě její kamarádky. Ta vstala z křesla a přivítala je. Odešly spolu do jiné místnosti a nechaly Haryho u ostatních.

„Vid

„Jo. Co to má na sobě?“ připojila se druhá. „Kde to sebrala? Že by nakupovala ve výprodeji?“

„Chudinka,“ shodly se. „Měla se vdát za Kevina. Nenechal by ji chodit v hadrech. Má smysl pro estetiku.“

George je nezast

Při příštím setkání z jejího chování pochopil, že o ničem neví. Na jednu stranu to bylo dobře.

„Jak se má tvůj syn?“ vyzvídal opatrně.

„Už je v pořádku. Omlouvám se, že jsem zmizela bez rozloučení, ale rozbolela ho hlava. Víš, jak to chodí…“

„Jistě.“

Rád by Haretona přesvědčil, že se polepšil. Potřeboval si ho získat, dokud nezjistí, za co ten kluk ve skutečnosti stojí. Rozhodně totiž nepotřeboval další ztracený případ.

„Přijeli jsme právě na večeři.“ Vjel do garáže a zastavil. Vypnul motor. Odepnul si pás. Často káral vnoučata, že moc mluví, ale po letech marného domlouvání považoval jejich neustálé brebentění za přirozené.

„Nemám hlad." Jeho první slova za celou cestu.

„Vždycky večeříme všichni společně,“ otočil se k němu.

„Váš problém.“ Drzost George netoleroval. Svoje děti i jejich děti držel zkrátka. Odmlouvat starším lidem bylo nepřípustné.

„Neumíš se chovat?"

„Vy taky ne."

„To by stačilo!“

„Souhlasím. Sbohem.“ Chtěl se co nejrychleji dostat z auta. Nedařilo se mu otevřít dveře. George natáhl ruku a udělal to za něj. Musím změnit t

„Jsi tady, tak se…"

„Moje vina to není.“ Vysoukal se ven, pak vytáhl tašku. Mark pochopí, proč svůj slib nesplnil.

„Pokouším se…"

„Nenamáhejte se." Chystal se zabouchnout.

„Dej mi šanci. Vím, že to tak nevypadalo, ale věř mi, že o tebe mám zájem.“ Konečně řekl něco účinného. Hary se přestal tvářit naštvaně. To neslyšel pěkně dlouho.

„Uvidíme,“ vzal ho na milost. George vystoupil a zamknul auto. Potom šel k Harymu, vzal ho kolem ramen a nasměroval ho ke schodům vedoucím z garáže do domu.

„Tak pojď.“

„Vážně nemám hlad,“ trval ze zásady na svém, třebaže mu kručelo v žaludku.

„Jak myslíš," ustoupil teda George.

„A chci mamčin bývalý pokoj.“

„Není to zrovna dvakrát slušné, rozkazovat."

„Vás se o nic prosit nebudu. Nejsem tady dobro

„Nechci tě k ničemu nutit…,“ přemohl George ostřejší odpověď.

„Můžu za Markem?“ zkusil s nadějí.

„Ne."

„Proč?!“

„Protože my jsme tvoje rodina. Paní Nelsonová si také myslí, že je to nejlepší řešení. Nebudeme celý večer v garáži. Jdeme. Její pokoj je…“

„Já vím kde.“ Zůstal stát na místě. Vlastně se nechtěl chovat takovým způsobem. Přišlo to samo. Stýskalo se mu po Markovi. Děda se objevil mimo plán. Dnešní noc měla proběhnout jinak. Až do rána by rozebírali všechny možné příhody, basketbalové a hokejové zápasy, kde Philly vyhrála…

„Jak dopadl ten poslední zápas s Montrealem před play-off?“ Hareton poctivě fandil Philly, jenže její mizerné výkony v rozhodující fázi hry ho donutily poohlédnout se po úspěšnějším týmu. Zalíbil se mu Montreal, proto věnoval zvýšenou pozornost jejich vzájemným střetnutím. Zrovna u posledního utkání nezachytil výsledek. Ptal se dnes Marka, jenomže ten si nebyl jistý.

„Vyhráli jsme. Tuším, že čtyři ku třem, v prodloužení. Proč? Sleduješ východní konferenci?“ George se o hokej zajímal čistě z lokálního patriotismu, výhry a prohry ho nedojímaly.