Dopiz z botníku pro mého majitele

Pokusil jsem se o vtipné a věrohodné vyprávění, jaké by vyprávěla bota. Toto dílo vyhrálo na mé základní škole slohovou část Olympiády z Českého jazyka. Proto literární kritiko,ukazuji vám mé umění!

Ahoj, jmenuji se Nike. Že nevíš, kdo jsem? Dříve jsi mě denně tahal a strkal jsi nohu do mé pusy. Jó, už si vzpomínáš? Já jsem totiž tvoje pravá bota.
   Můj život začínal krásně. V porodnici se o mě pěkně postarali. Sešili mne, pěkně mě oblékli a vypucovali. Na světě se mi moc líbilo. Oblíbil jsem si toho pána, co měl ty velké brýle. Právě on mi natavil podrážku. V porodnici, kdesi v předaleké Číně, jsem se seznámil i se svou nejlepší kamarádkou. Já byl pravý, ona zas levá. Byla hrozně ukecaná a uměla mnoho vtipů. Byli jsme dokonalý pár.
   Euforie však brzo splaskla. Po pár dnech mě ti šikmooký hodili do krabice společně s mou kámoškou, svázali nás tkaničkama a krabici zavřeli. Už odmalička trpím fobií ze stísněného prostoru. Naposledy jsem viděl svou rodnou ves. Často na ní vzpomínám. Nemohl jsem vůbec dýchat. Levá bota pořád něco mluvila. O přírodě, o alkoholu a o tom, jak měla kamaráda, který však byl úplná bačkora. Jenže mně to bylo jedno. Prý jsem asi v polovině cesty upadl do bezvědomí.
 „Čau! No co koukáš, jako kdyby ti ulítly tkaničky,“ řekla levá bota.
 „Kde to jsme?“ ptal jsem se.
 „Kde? Ve značkové prodejně v Praze. Tos měl vidět, když nás odbavovali. Musela jsem všechno vyřídit za tebe. Ptali se, jak se jmenuješ a datum zhotovení. Všechno jsem věděla. Taky tebe zhotovili o jednu směnu po mně. Představ si, že ti Češi nemají šikmé oči.“
 „Cože?? My jsme v Čechách?“ vykřiknul jsem nadšeně.
   Asi po dvou týdnech mé nadšení opadlo. Můj typ nešel na odbyt, a tak jsem se líně válel na regále, občas si mě někdo vyzkoušel, a to na tom bylo to nejhorší. Vás by taky štvalo, kdyby vám někdo desetkrát denně strkal do pusy svou mokrou a smradlavou haksnu. To si je ty lidi nemůžou před tím, než jdou do obchodu, umýt! Po měsíci nastal světlejší okamžik mého života. Prodejce v obchodu na můj typ vypsal slevu. Byl jsem dokonce i v reklamě. Od té doby ze mě byla celebrita.
Asi tři dny po prvním reklamním spotu přišla ta největší katastrofa, co mě mohla kdy potkat. Do obchodu jsi přišel ty a koupil sis mě a mou levou kamarádku, ať je jí podpatek lehký. Ty jsi rád jezdil na skatebordu, viď! Ještě teď se mi chce zvracet, když si vzpomenu na to tvoje hopsání.
   Zabil jsi mojí kámošku, ty bastarde!!! Já moc dobře vím, že jsi s náma hrál fotbal a jseš levák. Ty jsi mojí levou botu prachsprostě prodřel a ona musela v ohromných bolestech vykrvácet! Víš ty, co to je? Když jsi to zjistil, tak jsi mě s ní hodil do botníku. Zítra to bude přesně 56 týdnů od její smrti. Od té doby nevím, co to je sluneční svit, už nevím, co to je se procházet po asfaltu. Zavřel jsi nás do toho domova důchodců. To by šlo přežít, jen kdybys vedle nás nedával ty nové kožené boty. Na ty jejich namyšlený kecy není nikdo zvědavý.
   A tak tam ležím a stárnu, zatímco jiné boty vesele lítají venku. Proto tě z celého srdce prosím, hoď mě do kotle. Pokoušel jsem se oběsit na tkaničkách, ale nevyšlo mi to. Ukonči to moje chátrání. Prosím ZABIJ MNE. Děkuji

Pro Josefa Andrleho
Hujerova 29
Praha 6

---