Naděje umírá poslední

Jmenuji se Almond Killnon a pocházím z Jihoafrické republiky z vesnice Violin, kousek od Kapského Města. Patřím k černošskému obyvatelstvu. Když jsem byl ještě malý kluk, můj otec pracoval jako rybář a má matka se starala o mou sestru Kill a malého bratra Diona. Já jsem chodil do školy jenom jednou týdně a zbytek týdně jsem pomáhal otcovi. Jednoho dne má matka onemocněla a já jí musel pomáhat, takže jsem v 11 letech přestal chodit úplně do školy a byl jsem se sestrou, bratrem a maminkou doma.

   Jednoho dne k nám do vesnice přijela skupina, která si říkala PRU a začali po naší vesnici střílet a podpalovali domy a stáje. Můj otec byl zrovna v práci a já jsem byl s matkou a sourozenci doma. Když se ozvaly první rány, vzala moje matka sestru Kill a já bratra Diona a utíkali jsme pralesem pryč, daleko od vesnice. Matka mě nespustila u očí a když jsme doběhli do jedné neznámé vesnice, zjistili jsme, že jsme došli do hlavního tábora skupiny PRU. Tam nás zatkli a mou matku odvedli ode mě pryč. Já se sestrou, které bylo tenkrát 8 let a bratrem, kterému byli 2 roky jsem šel tvrdě pracovat. Bratr protože byl hodně malý šel ode mě někam pryč a sestra a já jsme pracovali.

   Když mi bylo 15 let, konečně jsem viděl mou matku, která se mnou ale nepromluvila. Už se mnou nikdy nemluvila a já sem byl rád, že žije, protože byla nemocná a nevěděl jsem co se za ty 3 roky, co jsem byl sám s Kill v táboře stalo. Jenže jsem se to ani nikdy nedozvěděl. Co se stalo s otcem jsem taky nevěděl. Na očích jsem měl pouze matku, která nemluvila a sestru, která byla asi mou jedinou oporou za těchto hrozných časů. Každý den jsem vstával mnohem dříve než vyšlo slunce nad kopci a chodíval jsem spát mnohem později než slunce za kopce zapadlo. Matka za nedlouho zemřela a mě nezbyl nikdo jiný než má sestra Kill, když mě bylo tedy 15 let, jí bylo 11 let, spolu jsme se bavili o všem. Poslední dobou jsem vůbec v noci nespal i když jsem mohl a byla to jediná doba, kdy jsem si mohl lehnout a spát, jenže když celý dny pracujete na polích a jste z toho dost vyčerpaní, potřebujete spánek, ale také si jenom lehnout a odpočívat, ale hlavně, hlavně nesmíte přemýšlet! Já jsem už skoro nespal a při práci jsem začínal mít halucinace. Omdléval jsem a viděl jsem věci, které nebyly. Bylo to hrozné, ale usnout v noci mi nešlo. Nepřipadal jsem si jako člověk a Kill přestávala se mnou mluvit, byla čím dál tím víc uzavřená v sobě. Jednoho dne mě odvedli k doktorovi a ten prohlásil, že dál nemohu pracovat. Nejdříve mě lidé z PRU chtěli zabít, protože nepotřebovali někoho, kdo nemůže pracovat. Mě už to bylo jedno, skoro jsem okolní svět nevnímal. Nevím jestli to byl osud, nebo náhoda, ale když mě chtěli zastřelit, přiletěli vrtulníky a házeli na náš tábor bomby.

   Doktor, který mě vyšetřil a byl také jako zajatec v táboře PRU mě popadl a utíkal se mnou pryč, už ani nevím kam, protože jsem byl hodně mimo. Po cestě jsem zkolaboval a když jsem se probral na doktorovým hřbetu, měl jsem pocit jako kdybych se znova narodil. Doktor nebyl černoch jako já, nebyl ani místní Afričan, byl to Američan, pocházel z Los Angeles a byl to běloch. Protože to byl bílí muž, myslel jsem si, že mě nebude chtít zachránit, ale on mě zachránil a já mu byl velice vděčný. Později jsme se spřátelili a spolu jsme putovali po Jihoafrické republice. Byl to můj nejlepší přítel a měl jsem ho rád, jako svého otce a on mě jako svého syna. Pořád jsem přemýšlel kde je moje sestra Kill a kde je můj otec, jestli žijí, kde jsou a jak se mají?

   Doktor se jmenoval Fill Mc Keetney a v Los Angeles měl také svou rodinu, měl manželku Suzen, která čekala miminko, dceru Samantu, která chodí do základní školy a syna Willa, který studoval medicínu. Kdyby Fill neuvízl v táboře PRU, mohl být doma se svou rodinou a být šťastny muž, ale nebylo mu to přáno. V táboře PRU byl déle než já, byl tak 4 roky a odjel do Afriky na průzkumu. Když jsme došli do Kapského Města, ihned se Fill chtěl dostat k telefonu aby zavolal své rodině. Když jsme poprosili místní prodavačku, abychom si mohli jednou zavolat, tak povolila za to, že jí odnosíme zbytek zboží do sklepa. Fill a já jsme nebyli rozhodně bábovky a tak nám podmínka nedělala problémy. Když si Fill zavolal domů a chtěl po 4 letech slyšet hlas své manželky, kterou miloval, tak telefon zvedl nějaký muž. Fill si myslel, že je to jeho syn Will, ale po zeptání mužský hlas odpověděl že se jmenuje Deny Peter. Fill nejdříve nevěděl co se děje, ale nepanikařil a požádal muže jestli nezná jeho ženu Suzen a jestli by mu ji nemohl dát k telefonu. Muž mu řekl, že se dovolal správně a že se dovolal do domu Suzen, ale že je zrovna na nákupu a že jestli chce, může nechat vzkaz, že Suzen potom zavolá, až se vrátí. Fill mu tedy vzkázal, ať mu Suzen zavolá druhý den přesně v poledne na dané číslo. Nejdříve Fill přemýšlel, kdo to asi byl ten muž, ale potom to nehal plavat a byl šťastný, že se dovolal domů a že druhý den bude mluvit se svou Suzen.

   V Kapském Městě jsme si došli na policii, pověděli co se nám stalo a poprosili o nějaké skromné ubytování. Policajt byl velmi milý. Dal nám spací pytle a sehnal nám práci. První noc jsme spali na ulici, ale byla teplá noc a v části města, kam jsme došli bylo ticho a nebylo tam moc lidí. Druhý den jsem došel v poledne se podívat na seznam lidí v utečeneckých táborech, ale ani svého otce ani svou sestru jsem tam nenašel. S Fillem se měli sejít na sjednaném místě, kde jsme měli začít pracovat ve 2 hodiny odpoledne. Když jsem byl už na místě, čekal jsem na Filla hodinu a on nikde, bylo mi to divné, protože Fill je vždy na čas přesný a velmi zodpovědný. Když jsem byl už nervózní a čas mě tlačil, šel jsem se podívat na místo, kde měl Fill telefonovat se svou Suzen, ale on tam nebyl. Zeptal sem se té paní, jestli neví kam šel a ona mi pouze řekla, že když Fill dotelefonoval tak vypadal bledě a že odešel bezeslova pryč. Napadlo mě, že se asi nedozvěděl nic dobrého a jak už to tak bývá, šel jsem se podívat do všech hospod poblíž. Moje intuice byla správná a v jedné malé, zapadlé a špinavé hospodě opravdu seděl Fill. Protože neměl peníze neměl žádné pití, jenom seděl v jednom zakouřeném, smradlavém koutě sám a tekli mu slzy. Tak nešťastného jsem ho ještě neviděl, takhle smutný nebyl, ani když mi vyprávěl, co všechno se mu stalo. Opatrně jsem se ho zeptal, co se stalo a on mi řekl, že když mu zavolala jeho žena, že se představila jako Suzen Peterová, že když jí Fill řekl, že konečně po těch letech se dostal k telefonu, tak mu řekla, že myslela že je mrtvý, že má manžela toho Denyho a že má s ním další dítě. A potom Fill zavěsil telefon. Prý nemá domov, ženu, kterou miloval, že už nemá nic. Ale úplně snad v tom šoku zapomněl, že má ještě děti, svoje děti a ty mu ten Deny nevezme.

   Rychle jsme šli na Americkou ambasádu a zažádali o povolení pobytu v Americe. Fill mě požádal, abych jel s ním a začal nová život. Dlouho jsem se rozmýšlel, ale řekl jsem, že jenom pod podmínkou, že najdu svého otce, sestru a bratra. Fill mi slíbil, že mi pomůže než odletí. Spolu jsme hledali Kill a mého otce a po dlouhém pátráni jsme je konečně našli. Má sestra měla už manžela a jedno dítě. Byla spokojená. Můj otec byl v 2. největším utečeneckým táboře v Kapském Městě. Rozhodl jsem se, že ho nepovezu až do Ameriky, že ho nechám doma, v Africe. Má sestra si ho vzala k sobě domů a starala se o něj. Já jsem byl rád, že můj zbytek rodiny je v pořádku, protože můj mladší bratr Dion byl adoptován rodinou v jedné vesnici. Abyste  měli aspoň ponětí kolik mi bylo, když jsem se rozhodl, že poletím do Ameriky, tak vám řeknu, že mi bylo 20 let. S Fillem jsme nejdříve museli pracovat, abychom si vydělali na letenky a na to, abychom měli kde žít. Fill získal spojení se svým synem který už dostudoval medicínu a byl velice šťastný, že Fill není mrtvý a že od doby, co byl Fill nezvěstný Will přerušil veškeré kontakty s matkou i kvůli Denymu a novému životu Suzen. Když mu Fill pověděl plány do budoucna a o mě, Will řekl, že se těší i Filla i na mě a že zařídí abychom měli oba dva práci a dobrý start. S Fillem jsme nejdříve pracovali poctivou prací, ale později jsme zjistili, že jestli chceme co nejdříve do Ameriky, musíme si vydělávat nepoctivou a špinavou prací. Zaměstnal nás jeden pašerák a vlastně jsme jenom nosili zboží, o kterém jsme ani nevěděli co to je od jednoho divného chlapa k druhému. Nebylo to zábavné, ale riskantní, hlavně to docela vynášelo.

   Za rok a půl jsme měli něco málo našetřeno a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme do nezávislé země, do Ameriky. Poprvé jsem měl pocit svobody. Po těch letech  jsem konečně byl spokojený sám se sebou. Těšil jsem se na život v Americe, který bude lehčí než ten tady v Africe. Když jsem si zabalil a odjel s Fillem na letiště byl jsem šťastný jako malé dítě. S Fillem jsme žertovali  a plánovali si budoucnost, novou budoucnost bez bolestivých vzpomínek. Já jsem s Fillem viděl tolik bolesti, jak umírali lidé, moji blízký, děti a nevinní lidé… bylo to hrozné vidět! A jsem rád, že jsem přežil, protože jiní lidé takový štěstí neměli a byli na tom stejně jako já! V letadle jsem myslel, že sem v budoucnosti, že se mi to jenom zdá! Ale já vážně seděl v letadle a byl na cestě do Ameriky! Letěli jsme velmi pohodlně, akorát to byl trochu nezvyk, ale dalo se to zvládnout!

    Na letišti v Los Angeles na nás čekal Will, byl to hezký, mladý a urostlí muž a bylo vidět, že má velkou radost, že nás vidí, sice mě vůbec neznal, ale hned jak mě viděl, objal mě a Filla a rozbrečel se. Já jenom stál a viděl ten přepych okolo sebe, bylo to vážně senzační a měl jsem pocit, že si na tohle nezvyknu, ale náhodou jsem si zvykl docela rychle! Fill začal hned Willovi vyprávět co zažil a potom jsem začal vyprávět já…  s Willem jsem byl hned velký přítel, bylo vidět, že je to Fillův syn a že je i tak chytrý a moudrý jako jeho otec. Potom nám Will oznámil, že má přítelkyni a že čeká miminko, že se to dozvěděl asi před pár týdny a že je moc šťastný. Já i Fill jsme mu pogratulovali a Fill měl radost, že bude dědečkemJ. Will začal vyprávět, co zažil mezi tím, co byl Fill v Africe. Najednou uprostřed povídání jsme se ocitli na parkovišti, kde bylo Willa auto, bylo luxusní, velký a moc pěkný. Bylo vidět, že Will má dobrou práci a že je bohatý. Asi po 3 hodinách jízdy autem jsme dorazili k Willovi domů. Cestou jsem viděl nádherné, vysoké a moderní stavby, o kterých jsem nikdy dříve nevěděl.

   Will měl obrovská barák, přímo palác a obrovskou zahradu. Měl velkého nádherného psa, který se jmenoval Žak a u dveří stála velmi pěkná, sympatická a mladá slečna Kim, přítelkyně Willa. Hned jsme se s ní pozdravili a poznali, že je velmi hodná, sympatická a má Willa moc ráda. Byla i pracovitá, Will říkal, že odmítla mít v domě služku, že všechno uklízí sama a že toho nebylo málo!!! 3 obrovská patra včetně sauny, bazénu a malého parku na zahradě. Protože jsme dorazili odpoledne v pozdějších hodinách, Kim nám připravila pokoje, kde jsme měli snad všechno. Já jsem osobně měl pokoj kde byla televize, rádio, koupelna, záchod, telefon, postel, sedačka, stůl s křeslem a obrovskou skříň a akvárium s rybičkami. Byl to velmi útulný pokoj. Celý barák byl útulný. Když jsem se vyspal jako v bavlnce, tak jsem se ráno nasnídal a šel se projít ven, podívat se kde co je. Když jsem se na oběd vrátil Fill ani Will nebyli doma, byli v práci a mě tam nechali s Kim. Kim řekla, že se mnou půjde nakoupit! A co sem měl dělat…šel sem s ní. Šli jsme do nákupního centra a tam jsme nakoupili vše co jsme potřebovali. Nakonec Kim řekla, že má pro mě překvapení. Šla se mnou do obchodu s oblečením a nakoupila mi tam spoustu věcí na sebe. Když jsme se vrátili, sotva se mi to vešlo do té mé obrovitánské skříně. Když se Fill s Willem vrátili, řekli že má Fill práci a že mě jí už sehnali také. Jestli nemám prý zájem,se stát novinářem, že prý vím hodně o lidech v Africe, že bych mohl psát velmi zajímavé články a prý Willa přítel Mike má jeden známí časopis, a když slyšel o mě, že má velký zájem o to, abych se stal jeho zaměstnancem.

    Novinář jsem chtěl být vždycky od doby co mi v táboře PRU vyprávěla jedna novinářka o svém životě právě v Americe. Byla to velmi známá novinářka a ocitla se na dovolené místo v jednom městě v Jihoafrické republice v jedné vesnici, kde útočilo PRU a zajali je a odvedli do jejich tábora.

   Novináři mají v Americe velmi zajímavý život a tak jsem nabídku přijal. Od té doby jsme měl skvělou práci a později jsem se od Willa odstěhoval a koupil jsem si poblíž jeden byt v pěkné čtvrti. Měl jsem velmi dobré zaměstnání a hodně peněz, vůbec jsem takovou změnu nečekal.

   Jako novinář jsem procestoval celou Ameriku a dostal se i do Evropy. V Americe jsem se když mi bylo 30 let zamiloval do jedné módní návrhářky jménem Lili Meriss, se kterou jsem měl rozhovor. Byla velmi extravagantní a byla o 4 roky mladší než já. Později jsme začali spolu chodit i bydlet. Po roce jsme se spolu odstěhovali ne moc daleko, do svého domu a po dalším roce mi Lili porodila dceru Sheryl. Byli jsme moc šťastný a pořád jsme.

   Dnes je mé dceři Sheryl 18 let a studuje. Když jsem byl v táboře PRU, vůbec by mě ani ve snu nenapadlo, že jednou skončím tady, že budu mít skvělou rodinu, práci a celý život že za něco bude stát! A jsem tady!