Smutek

Pro Zuzku

otevřela jsem mu dveře. Nedobrovolně. Nevědomě.

A on mi vstoupil do srdce. I když byl nechtěný, i když jsem se bránila.

Vstoupil mi tam a zůstal tam, požíral mě a nechtěl mě opustit, trápil mě a líbilo se mu to.

Chodila jsem s nim čelit dnům, nebylo to lehký. S ním ne.

Nedovolil mi dýchat, nedovolil mi volně dýchat! Nechtěl abych žila, abych žila šťastně.

Chodila jsem s nim po světě a koukala se kolem, koukala se uplakanými oči.

Nikdo mi nechtěl věřit.

Nemám důvod ho mít v srdci.. já ne. Říkali mi oni, ti kteří nevěděli co to je.

Dávala jsem mu svojí volnost, svůj úsměv a on mi na oplátku dával slzy, litry slz.

Nevěřili mi, nechtěli mi věřit, nechtěli si to připustit. A ani mi nepomohli.

Každý den mi dával najevo že mě má a že mě nepustí.

Proč? Ptala jsem se ho.

A on že jsem se mu líbila.

A že už bylo na řadě.

Řvala jsem na něj.. prala jsem se s ním každý den.

Ale den co den to bylo těžší a těžší..

Až jednou

Našla jsem si na něj zbraň.

Tou zbraní byla moje ruka.

A v ruce nůž.

Bojovala jsem s ním takhle každý den.

A on vždy na chvíli odešel.

Když mě trápil, potrestala jsem ho. A on přestal.

Pomáhalo to, avšak..

Mě to ubližovalo..

Odhánělo ho to, avšak..

Mě to zabíjelo.

Každý den jsem mu dávala daň za jeho odchod.

A každý den mi ubývalo krve.

A jizev přibývalo.

Při jednom boji s ním, vyhrála jsem.

On zmizel

A já bohužel s ním

Chtěla jsem ho zabít a zbavit se ho

Zbavila jsem se ho

Ale zabila jsem sebe

A vy se teď ptáte Proč?

Protože smutek je kurva. Protože jste nechtěli pomoct. Protože jste mysleli že tohle nedokáže..

A já teď se zavřenými oči tiše lituji a ptám se. Proč já?

 

---