rozervanec

Miloval jsem, a dost možná, že stále miluji.A právě proto se ve jménu lásky zaříkám, jsem jako rozervanec mezi stěnami odmítnutí. Smím být milován? Absolutně ne! Srdce ženy leží ve výšinách svátosti, kdežto mé nitro je hluboko pod zemí, kde tleje a kroutí se. Jsem znetvořen, tudíž netvorem jsem. Nechci nic. Lehat vedle někoho to můžu, ale žádat srdce právo nemám. Co s tím? Leží jediná možnost na cestě, jediná cesta, kterou se vydat smím..

Samota, prázdno, celý život jít sám, bez podpěry útěchy a vřelého objetí. Sám se vydat do deště, do zimy, do tmy, která přijde brzy. Jak obstát mám? Zatnu zuby a trpitelský výraz si schovám na potom, pod kabát, kde se nadechnu a zuby zatnu dál. Život rychle uteče, nohy mi zakopnou a ztratím přehled. Už upadám, ponořen do sebe, ve tmě umírám. Zbytečný jsem byl a teď nejsem vůbec nic. Prach k prachu se obrací(m)...

                                                                         .  .   .   .   .

                                                                         .        .      .        .