Cesta

Když rozkvete i jabloň stará a vůní květů oznámí, že přišla k nám královna jara, co bosou nohou vysází všude kolem zlaté kvítí a rukou zase fialy, tu opět zvedne oči tulák a tiše hledí do dáli. Vidí, co my nemůžeme, co nás čeká v příštích dnech, vždyť on je pánem času všeho a vidí co je v našich snech. Tak dlouho jako lidstvo samo, ba ne jako svět tu je, tak dlouho i on kráčí cestou a životy nám určuje. Jediný kdo stejně jako on se toulá krajinou je jen jeho poskok s kosou tolikrát už broušenou. A když i tulák starý pocítí že nemá sil, nebude už světa toho, kde si nohy unavil. Zvedne se pak jeho sluha a nabere dech na poslední úkol, který nese na bedrech. Pána svého i sebe teď pošle na věčnost, vysvobodí je z prokletí však viděli dost. A tak skončí tulák starý až my tu nebudem, smrt totiž má předurčenou Osud osudem.

---