Nora

 ,,Prosím. Prosím,nezabíjej mě. Né!“ žadonila a zraněná se od něj plazila co nejdál. Oči měl podlité krví a na rtech vražedný úsměv.

 ,,Jsi zrůda!“řekl, ,, a zrůdy si nezaslouží žít. Ty si nezasloužíš žít. Chcípni !“

,,Vždyť jsi můj přítel. Jediný opravdový co jsem kdy měla. V hloubi srdce vím,že to neuděláš“.

 ,,Tak to mě neznáš !“ odsekl a několikrát vystřelil. Propadala se do tmy ...

 

-

 

o 50 let později

 

                                                    ,,Hele,holky. Co kdybychom vyvolávaly ducha ?“ navrhla Hanka,nejodvážnější z holčičího spolku Alfa Beta Gama. Blížila se půlnoc,šest dívek bylo doma samo. Některé váhavě,jiné nadšeně souhlasily. Sesedly do kruhu,doprostřed daly spiritistickou tabulku,prsty na kyvadlo.

 ,,Připravené ?“ zeptala se Hanka zbytku. Pro formu,pochopitelně. Přikývnutí.

,,Voláme tě,duchu ze záhrobí. Voláme tě,duchu ze záhrobí,přijď mezi nás. Zjev se mezi námi. Dej nám znamení,že jsi tu“. Kyvadlo se pohnulo. Dívky se po sobě vzrušeně podívaly.

,,Jak se jmenuješ ?“

 ,,NORA“

,,Kdy jsi zemřela ?“

 ,,PŘED PADESÁTI LETY“

 ,,Jak jsi zemřela ?“

 ,,ZASTŘELIL MĚ“

,,Kdo ?“

,,PŘÍTEL“

 ,,Proč ?“

 ,,NENÁVIDĚL MĚ A JÁ NENÁVIDÍM VÁS !“ Neklid.

 ,,Co to má znamenat ?“zeptala se Andrea,jedna z těch mladších, ,,Hanko ?“

 ,,Já nevím“,přiznala se, ,,já opravdu nic nevím !“

                                                     Dveře se se zaskřípěním otevřely a opět přibouchly.  Cvak.

,,Co to bylo?!" vykřikla jedna dívka.

 ,,Ty-ty-ty dveře se zamkly!"koktala Hanka, ,,nemůžeme ven..." Dívky nadskočily. Žaluzie se pohybovaly. Žárovka praskla. Tma. Panika. Stůl vzplál. Od stolu závěsy a od závěsů chytla pyžama na dívkách. Pláč. Bolest. Volání o pomoc. Během půl hodiny křik slábl,až úplně utichl. Oheň si dál vesele hořel ...

 

-

 

                                                   ,,Noro,Noro.Prosím,nech mě být.Tvá smrt byla nehoda.Já...nechtěl jsem,prosím,věř mi“,sténal tatínek. Vylezla jsem z postele a šla k němu. Opatrně jsem s ním zatřásla. Neprobudil se.

 ,,Tatínku,vzbuďte se“,přidala jsem na síle, ,,tatínku“. Konečně otevřel oči.

 ,,Martinko,co se stalo ?“

 ,,Měl jste zlý sen,ale už je všechno v pořádku. Jen klidně spěte dál“. Pokojně se opět uložil ke spánku,ale já už nemohla usnout. Nikdy se o žádné Noře nezmínil. Kdo to může být ?

 

-

 

                                                      ,,Včera 13.listopadu ve večerních hodinách vyhořel dům na ulici Štěpanovského. Neštěstí si vyžádalo životy šesti lidí. Hasiči zatím nebyli schopni určit příčinu požáru ...“ Nesnáším zprávy. Zřídka kdy se v nich objeví něco veselého,se šťastným koncem. Jen smrt,smrt,smrt. Vypnula jsem ten krám a šla se podívat za tatínkem. Ta noční příhoda mě dost vyděsila.

 

-

 

Přiznání

 

                                                        Seděl na posteli a prohlížel si staré fotky

.,,Tatínku“,objala jsem ho a políbila na zarostlou tvář. ,,Copak to děláte ?“ Bylo kruté dívat se,jak mu stáří a těžká nemoc berou sílu do života a vědět,že mu nemůžu pomoct.

 ,,Dívám se do tváře smrti“,pověděl mi třesoucím se hlasem. Cože ? Dost mě tím překvapil. Nezačal snad na stará kolena bláznit,že ne ?

 ,,Ale tatínku,co to povídáte ? To přece není možné. Dívat se do tváře smrti,ale jděte.Jak jste na to přišel ?“ Podíval se mi zpříma do očí. Ve tváři měl podivný výraz plný smíření a ...smrti?,zamrazilo mě z něj.

                                                    ,,Před padesáti lety jsem spolu se svými nejlepšími kamarády chodil na střední školu. Měli jsme tam jednu velice zvláštní dívku. Jmenovala se Nora. Byla to ta nejšerednější holka na škole. Mezi námi mladými,pohlednými a sebevědomými lidmi působila jak pěst na oko. Často byla kvůli tomu terčem vtípků. Všichni ji považovali za zrůdu.Byl jsem tehdy nejoblíbenější a nejhezčí kluk na škole,snadno ovlivnitelný. Mí takzvaní přátelé toho často s úspěchem využívali. Jednou mě navezli do toho,abych se vetřel Noře do přízně a pak ji svedl. Dost se mi to hnusilo,ale chtěl jsem se před přáteli vytáhnout“. Jéžiši Kriste. Musel to být pěknej hajzlík !

 ,,Nejdřív jsme se stali přáteli. Pak nejlepšími a nakonec jsme skončili v posteli. Byla to hrůza. Nejhorší den v mém životě. Od té doby na mě Nora závisela. Všude na mě čekala,otravovala.l K nevydržení. Přátelé se mi kvůli tomu smáli. Nejdřív mě do toho navezli a pak se bavili na můj účet. Příšerně jsem se tehdy opil. Táta měl doma pistoli,o které si myslel,že nevím. Jenže já o ní věděl. Té noci jsme ji vytáhl a šel za Norou. Byl jsem namol a vzteky bez sebe. Bydlela sama v jedné zavšivené čtvrti.

                                                 Vzpomínám si,že mi otevřela celá nadšená,že mě vidí,a chtěla se mi vrhnout do náruče. Odstrčil jsem ji,přepadla zpátky. Pomalu vstala,ale já ji rychlý,hlavně tvrdým a prudkým,pohybem poslal zpět na zem. Při pádu si vyvrtla kotník,nemohla vstát. Snažila se plazením dostat ode mě co nejdál,ale já jen natáhl ruku s pistolí. Já ...nechtěl jsem ji zabít. Vážně ne. Jenže když jsem ji viděl,krev se mi nalila do hlavy a já,no ... zastřelil jsem ji. Nikdy nezapomenu na její výraz. Žádný vztek nebo nenávist. Jen ... odevzdanost. Naprostá odevzdanost. Dodnes mě straší ve snech. Teď se vrátila ze záhrobí,aby si vzala můj život“.

                                                 Panebože ! Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jediný kloudný zvuk. Tohle na mě bylo moc. Oči se mi zalily slzami. Znala jsem ho ... a zároveň neznala. Vrah ! Prachsprostý vrah ! Zhnusil se mi. Musela jsem se odtáhnout.

 ,,Martinko,kam jdeš ?“

 ,,Já musím se jít projít. Provětrat si hlavu“,nedokázala ... nechtěla jsem se na něj podívat. Nemohla jsem dýchat,dusila jsem se,musela jsem pryč. Bylo mi zle. Bylo mi z něj zle. Bylo mi zle z vlastního otce ....

 

-

 

                                                Venku bylo nádherně. Slunce příjemně hřálo,vlahý větřík si pohrával s mými vlasy,ptáci zpívali,všude byl klid a mír. Jen na mé duši spočíval stín,který ne a ne zmizet. Sedla jsem si na patník,hlavu zabořila do dlaní. Kolem proudily davy štěbetajících lidiček,mě stékaly slzy po tvářích. Otec. Můj milovaný tatínek. Celý ty roky mě houpával na kolenou,držíval v náručí,uspával. A přitom měl na rukou krev. Krev té holky,Nory. Kriste !

                                             ,,Marti ? Martinko,ahoj“,všiml si mě Mirek,můj nejlepší kamarád. Holky nám náš vztah záviděly,Mira totiž patří k těm nejúžasnějším klukům na naší škole. Nejenže je dost pěknej,ale má i zlatý srdíčko,což se v týhle době tak často nevidí.

,,Ty pláčeš ? Co se stalo ?“ sedl si ke mně,vytáhl kapesník a začal mi stírat slzy a make-up.

,,Můj,můj táta je vrah !“ vzlykala jsem. Ruka se mu zastavila v půli pohybu.

 ,,Cože ? Vrah ? Jak jsi na tohle přišla ?“

,,Sám mi to řekl. Že prý na střední škole zastřelil nějakou holku a ona se teď vrátila ze záhrobí,aby ho zabila“. Zhluboka se nadechl a pak mi navrhl něco,co by mě samotnou v tomhle stavu asi nenapadlo.

,,Víš,co ? Mrknem do archívu,jestli tam o té dívce něco není a pak uvidíme co dál,jo ?“ Povzbudivě se na mě podíval. Pokusila jsem se usmát ... a hele,ono to kupodivu šlo !

 ,,Miro ?“

,,Ano ?“ pomohl mi vstát.

 ,,Díky“. Široký úsměv.

,,Nemáš zač.Od toho přece přátelé jsou,aby si pomáhali“. No,není skvělej ....

 

-

 

 

 

v archívu

 

                                                      ,,Jakže se ta dívka jmenovala ?“ stáli jsme u jednoho regálu,dokonale zaplněného knihami.

,,Nora“.

 ,,A dál ?“

,,Řekl jen Nora,nic víc“.

,,Fajn. Takže to začnem projíždět od A do Z a snad nějakou Noru najdeme“. Byla to neuvěřitelně úmorná práce. Stránka za stránkou,list za listem,kniha za knihou. Nic nezůstalo na svém místě,všechno nám muselo projít pod rukama. Dívek jménem Nora bylo sice pomálu,ale přece jen byly. Jenže nikdy se s jejich jménem nepojilo nic divného. Začínala jsem propadat zoufalství. Nemohla se vypařit z povrchu zemského ! Kde jsi,Noro,kde je ti konec ?!?!

,,Něco mám,poslouchej. Nora Zelená,narozena dne 15.1.1939,místo narození : ulice Stodolní. A teď. Nejsou tu uvedeni rodiče,ani město narození. V roce 1967 náhle zmizela ze školy a od té doby o ní nikdo nic nevěděl. Policie i škola ji hledaly,bez úspěchu. Jakoby se po ní zem slehla. No řekl,že máme vítěze“,řekl a zaklapl knihu,jen se z ní zaprášilo.

,,Tělo se nikdy nenašlo ?“ zeptala jsem se,krev mi tuhla v žilách.

,,Ne,nikdy se nenašlo“.

 ,,Možná znám člověka,který by to mohl vědět“.

,,Koho ?“ Zhluboka jsem se nadechla.

,,Mého otce ...“

 

-

 

zpátky doma

 

 

 

                                                    ,,Otče ?!“ vykřikla jsem zplna hrdla. Žádný milovaný tatínek,jen otec. Otec. Nic víc,nic míň.

 ,,Martinko! To jsem rád,že tě vidím. Pojď sem a obejmi starého muže“,objevil se ve dveřích svého pokoje s nataženýma rukama.

 ,,nesahejte na mě !“ prudce jsem ho od sebe odstrčila. Nesnesu jeho pohled,jeho dotyk ! Nesnesu ho !

 ,,Kam jste schoval její tělo ?!“ vyjela jsem na něj.,,Čí tělo ?“ nechápal. ,,Nory. Nory,té holky,která doplatila na vaši blbost! Kam jste schoval to tělo ?!“ ,,Já ho nikam neschoval. Poté co jsem ji zastřelil,utekl jsem. Tělo tam zůstalo“,bránil se. Krev mi vařila v těle,v uších mi hučelo,ale uhodit starce ... to se mi příčilo. ,,V jedné staré kronice jsme našli,že v sedmašedesátým zmizela a od té doby o ní nikdo nic nevěděl. Proto jsme si mysleli,že byste mohl vědět,co se s ní stalo“,vmísil se Mira do našeho .... ehm dialogu. Právě včas. Jinak nevím ... ,,Tělo tam nenašli ? Jak je tohle možné? Vždyť já jsem ho tam nechal,probůh !“ vykřikl a zhroutil se na zem. Včas jsme ho s Mirou zachytili,podepřeli,dovedli k židli a donutili ho posadit se.,,Co teď budeme dělat ?!“ zeptal se Mira. No,toť velice dobrá otázka. ,,Nechtě mě jít.Nechte ji,ať si mě vezme“,otcův sípavý dech jakoby se odrážel od stěn a ukazoval nám hrůznou skutečnost v celé své kráse a nahotě. ,,Tak to ani omylem !“řekla jsem,ani nevím proč.Vždyť mi na něm nezáleží ... nebo snad ano ? ,,A co teda chceš dělat ? Copak už jsi někdy likvidovala ducha ? Vždyť nevíme kde je,co dělá,ani jak ji dostat kam potřebujeme. Nejde to a ty to dobře víš“. Měl pravdu. Zatraceně,měl pravdu ! ,,Ale na druhou stranu ... co takhle se zeptat Mariky ? Ta by nám mohla pomoct,ne ?“

                                               ,,Marika ? Marika ?! No,ty si snad děláš srandu ?! Nemá v hlavě ani malý kousek rozumu ?! Ta by nám měla pomoct ?! Tak to ani náhodou !“ ,,Ano,nemá v hlavě ani kousek rozumu,protože v ní má čáry,kouzla a magii obecně. Proto si myslím,že bude užitečná. A vůbec ... co se se mnou hádáš ?! Jde se k Marice a konec diskuse !“ Podvolil se. Neměl na vybranou. Marika studovala už třetí rok čtvrťák. Byla takovou ,,věčnou studentkou“. Nám se to teď dost hodilo. ,,Zelená,Zelená.Zelená,tady to je !“hledali jsme ve |Zlatých stránkách. ,,Zelená Eva,Zelená Karolína,Zelená Magda,Zelená Marika ! Na Zídce 28“.

 

-

 

 

 

u Mariky doma

 

                                                   Děsná čtvrť. No,co naplat ... Vešli jsme do jednoho paneláku a hledali dveře s její jmenovkou. Šestý patro. Skvělý. Takový tělocvik člověka dost potěší ... Začínala jsem mít všeho po krk. Zabouchali jsme na dveře.

                                                  ,,Mariko ? Jsi doma ?“inteligentní otázka. ,,Co mi chcete ?“vykoukla zpoza škvíry ve dveřích. Bezpečnostní zámky na dveřích,to je věc. ,,Potřebujeme s tebou mluvit.Je to naléhavé !“ rozhodli jsme se k pravdě. Lhát v tuhle chvíli nemělo smysl. ,,Naléhavé,naléhavé,to znám. Já vám otevřu a vy mě něčím polijete,nebo tak něco.Ne,ne,v žádným případě. Jděte pryč“,chystala se nám zabouchnout dveře před nosem.,,Prosím,jde o mého otce.Duch zavražděné ho chce zabít“,naléhala jsem, ,,je to otázka života a smrti“. Zastavila se v půli pohybu. ,,Je to pravda ?“ zeptala se Miry. Horlivě přikyvoval. ,,Nehodíte po mně nic,že ne ?“zeptala se nedůvěřivě.,,Mariko,nic takového,přísahám.Potřebujeme tvou pomoc“. ,,Počkejte chvíli“,zavřela dveře,vyhákla bezpečnostní zámek a pak otevřela dveře dokořán. ,,Pojďte dál“.

 

-

 

                                                 ,,Posaďte se“,ukázala na dva obrovské polštáře. Posadili jsme se a rozhlédli se kolem. Byli jsme pravděpodobně v obývacím pokoji. V pokoji panovalo šero,svíčky rozmístěné všude možně a knihy. Spousta knih. ,,O co jde ?“ zeptala se. Pohlédli jsme s Mirou na sebe. ,,Řekni jí to ty“,vybídl mě očima a já spustila. Dlouhý příběh ...

                                            Poté co jsem skončila s vyprávěním,bylo dlouho ticho. Marika měla zavřené oči a ve tváři přemýšlivý výraz. ,,No“,řekla konečně, ,,případ Nory je mi velice dobře znám. To jo. Od chvíle,kdy ji několik dívek nedopatřením přivolalo zpět z říše mrtvých a také za to zaplatily životem,sleduji velice pozorně její počínání. Takže říkáš,že za její smrt může tvůj otec,hm. Jde o velice zapeklitou věc,to si jistě oba uvědomujete. Nejde jí jen tak říct,aby se vrátila,odkud přišla a čekat,že opravdu zmizí. Takhle to v magii nechodí.Bude to chtít čas,energii a hlavně strategii“. ,,Jenže já čas nemám !“vykřikla jsem. ,,Ani můj táta ho nemá ! Jde si pro něj,copak to nechápeš ?!“ Tohle je jak zlej sen,ze kterýho se ne a ne probudit ... ,,Já tě chápu,Martino“,přistoupila ke mně a položila mi zlehka ruku na rameno, ,,udělám,co bude v mých silách,abych tvému otci pomohla,ale musíš být trpělivá,dobře ?“ Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. ,,Co mám udělat ... ?“

 

-

 

mezitím ....

 

                                              ,,Jak by se ti líbilo uspořádat večírek na Markovu počest ?“zeptala se plavovlasá dívka zrzky. Kráčely parkem beze strachu napadení. Obě totiž vlastnily slzný sprej,který nikdy neodkládaly.Netušily,že proti tomuto nepříteli jsou všechny lidské zbraně zbytečné ... ,,Cítilas to ?“zeptala se náhle plavovláska. ,,Co jsem měla cítit ?“ nechápala zrzka. ,,Ten vítr-ne vánek,ale velice chladný a intenzivní“. ,,Už blázníš,pojď,ať jsme brzy ... do háje máš pravdu !“vykřikla. Zmateně se ohlížely kolem sebe,kde nic tu nic. Ruka jedné z nich nenápadně sjela do kabelky,nahmatala plyn a pevně jej sevřela v ruce. Podívaly se na sebe.

                                           ,,Mně taková zbraň neublíží,takže tu ruku můžeš klidně z té kabelky vyndat“,ozval se vysoký hlásek. ,,Kdo to je ?!“vykřikla zrzka.,,Kdo to řekl ?!“ ,,Já !“řekla Nora a zviditelnila se. Alespoň trošku. ,,CO jsi zač ?!“ zeptala se zrzka,zatímco plavovláska se roztřásla a vydávala neidentifikovatelné zvuky.

                                           ,,Já?“usmála se Nora.,,Já jsem vaše zkáza“.Dva modré pruhy energie jí vystřelily z rukou a omotaly se dívkám kolem krků. Snažily se jich zbavit,pokoušely se křičet,trhaly sebou. Marně. ,,Proč ?“podařilo se zrzce dostat ze sebe,než se mrtvá sesunula k zemi.

                                       ,,Proč ?“opakovala Nora., ,,protože jsem měla přítele. Protože jsem byla šťastná.protože to záhy nešťastně skončilo. Nešťastně pro mě. Protože se chci pomstít všem,kteří jsou na tom líp jak já. Které nikdo nevyužil a nezabil.Proto. Už brzy. Přibližuji se k něm. Cítím to ve vzduchu. Už brzy se setkáme a já se konečně pomstít svému vrahovi.Po padesáti letech“.Zmizela.

 

-

 

zpátky doma

 

 

                                               ,,Marti,táta !“vykřikl Mira a vrazil do pokoje. Dusil se,modral.,,Panebože! Okamžitě mi přines hodně ostrý nůž, nějakou trubičku a ručník,ale rychle !“křikla jsem a chytila ho za ruku.,,Víš,co děláš?ůvykřikl.,,Viděls někdy MASH? Photovost? Chicago Hope? Tohle tam prováděli tolikrát,že znám dokonale postup.Věci jsou v kuchyni,třetí šuplík zleva,ručník visí v koupelně.Pohni kostrou!" Snažila jsem se ho uklidnit,ačkoliv jsem sama do toho měla dost daleko. ,,Tady to je“,v momentě byl zpátky i s věcmi.,,Fajn.Chyť ho za obě ruce,nesmí ti vyklouznout,rozumíš ?“Přikývl. Vzala jsem nůž do ruky a nařízla mu kůži na krku.Vyvalila se spousta krve,nedbala jsem toho.,,Potřebujete pomoc ?“ koutkem oka jsem zahlédla Mariku stát ve dveřích.,,Pojď sem,potřebujeme zastavit krvácení !“křičel Mira,celý to bylo jak ve špatným filmu. Dostala jsem se nožem jeden centimetr pod. Natáhla jsem se po trubičce a zasunula mu ji opatrně do krku. Bála jsem se,aby nebylo příliš pozdě.Marika se mezitím pokoušela zastavit krvácení. Šlo jí to. Konečně. Kůže kolem trubičky se zatáhla a táta se nadechl. Zvládli jsme to. Uf. ,,Podívej se,prosím,po nějaké pásce,abych mohla tu trubičku upevnit“,řekla jsem Mirovi a pak se otočila k Marice, ,,vedla sis skvěle. Zajdi prosím pro auto a přijeď před dům.Pojedem s ním do nemocnice.Doufám,že mi pak vysvětlíš,co tohle všechno mělo znamenat“.Přikývla a zvedla se k odchodu. U dveří se otočila a maličko se usmála. Hned byla o mnoho hezčí.Až tohle všechno skončí,asi si s ní promluvím a výhodách make-upu a moderního oblečení. Ty pytlovité hadry .... Děs. Oddechla jsem si,rukou přejela po čele. Zůstala na něm krvavá šmouha.Podívala jsem se na tátu. Oči měl zavřené a dech pravidelný. Na to,že ho nenávidím,za to co udělal....

 

-

 

v nemocnici

 

                                                   ,,Blahopřeju.Díky včasné tracheotomii jste mu zachránili život. Rozhodně musím říct,že se z toho dostane“,řekl doktor Dlouhý na Jipce. Spadl mi kámen ze srdce.A myslím,že nejen mně.

                                                 ,,Tak co to mělo znamenat ?“zeptala jsem se Mariky,jen co jsme dosedli na židle v čekárně. ,,Nora je tvému otci stále blíž a blíž. Včera v noci zabila v parku dvě ženy. Policie na to ještě nepřišla,ale snad to nebude dlouho trvat. My,média,jsme sice schopni jisté komunikace s duchy a kouzel určitého stupně obtížnosti,ale kdy si přijde pro tvého otce,to s určitostí říct nemůžu ...“. ,,Co teda můžeš říct ?“skočila jsme jí neomaleně do řeči.Jindy by mi to vadilo,dneska jsem na etiku zvysoka kašlala. ,,Nora se mstí,protože byla alespoň na okamžik šťastná,brzy jí však bylo štěstí odepřeno. Měla přítele,on ji zabil. Vztek,zloba,nenávist a hlavně smutek prostupují celou její podstatu a nutí ji páchat zlo“. Na okamžik se odmlčela a napila se kávy z automatu. To ticho bylo k nevydržení. ,,A dál ?“ vyhrkla jsem nedočkavě. ,,Nora se především musí usmířit sama se sebou.Pokud v sobě najde dostatek vnitřního klidu a duše jejích obětí jí odpustí křivdu,kterou na nich spáchala,odebere se na druhý břeh,kde dojde klidu a pokoje“. ,,Jak tohle všechno víš ? Jak-jak jsi získala svou moc ?“ údiv a zvědavost mnou lomcovaly jako podzimní vítr mladým stromkem. Podívala se mi do očí. Zachvěla jsem se. Mé nitro,duše, vzpomínky dávno zapomenuté se nedokázaly skrýt jejímu pohledu. Po několika minutách se odvrátila a dovolila mi svobodně se nadechnout.

                                            ,,Mezi nebem a zemí,životem a smrtí existují síly,o kterých nemá smrtelník ani potuchy. Tyto síly jsou starší než sám život a mocnější než jaderné zbraně všech zemí dohromady. Občas se stane,že si vyberou svého prostředníka na Zemi,jemuž umožní nejen nahlédnout do časů minulých,přítomných i budoucích,ale také mluvit s mrtvými a užívat schopností jako teleportace,telekineze a jiné,ovšem pod podmínkou,že není zbytí. Jsem jednou z několika vyvolených,jež byli poctěni mocí a věděním.Proto vím“. Pokývala jsem hlavou,mrkla za sebe a rozesmála se. Vytřeštěné oči,pusa dokořán a nevěřícný výraz v obličeji.Mirku,ty jsi šašek. ,,Souvisí nějak tenhle tátův záchvat s Norou ?“dostávali jsme se konečně k jádru pudla. ,,Každým dnem je stále blíž a blíž tvému otci,proto vše,co se stane jejím obětem,stane se i jemu ...“. ,,Jak ji zastavíme ?“ skočil jí Mira do řeči. Marika se podívala na mě,na něj,na mě. ,,Zastavit ji můžeš jen ty,Martino.Ne já,ne Mirek,jen ty. Souboj vůlí. Přesvědč,pomoz jí usmířit se sama se sebou. Možná ti to připadá snadné.Zní to celé snadně. Jenže není. Pokud neuspěješ,nejen tvůj otec,ale i ty přijdeš o život a Nora bude dál mařit lidskými životy.Máš jen jediný pokus.Jsi připravená ?“ Napětí se dalo krájet.V sázce bylo hodně,jenže šlo o život mého otce,mou krev ... ,,Táta v mládí udělal neuvěřitelně zrůdnou věc a to mu neodpustím,co budu živa,jenže mě vychoval a chránil. Dlužím mu to“. ,,Jsi si jistá ?“zeptal se mě Mira. ,,V životě jsem si nebyla jistější ...“.

 

-

 

u Martiny doma

 

                                                    ,,Přivolání Nory sem mě bude stát spoustu sil,takže kdyby se něco stalo,nebudu schopná ti pomoci. Na Mirka se radši nespoléhej,není jako já,nepomůže ti. Zůstaneš v tom sama“. Přikývla jsem. ,,Pokračuj“,pobídla jsem ji. ,,Nora se tě bude snažit zlomit.Nesmíš se nechat. Ukáže ti hrůzné obrazy,nedívej se na ně. Ze stěn se ozvou nervy drásající zvuky,zacpi si uši,bude ti vyhrožovat,častovat tě sprostými nadávkami,nedbej toho. Důležité je,aby sis v mysli vyvolala obraz Nory usmiřující se se svými oběťmi a tvým otcem a udržela jej po celou dobu“. ,,A copak ?“ ,,Nora se s nimi skutečně usmíří;zlobu,vztek,nenávist a smutek nahradí klid a mír“. ,,A když se mi to nepovede,tak místo jedné oběti bude mít dvě“.,,Přesně tak“.                                      

                                                  ,,Mirku,odejdi odsud !“rozkázala jsem. ,,Marti,ale já ...“.,,Jdi ! Nebudu se moct soustředit,když budeš stát za mnou.Já to zvládnu,neboj se o mě.Prosím ... jdi“. Oči se mu zaleskly.Přikývl.Pomalu se otočil a odcházel. Obrátila jsem se zpátky k Marice.,,Přivolej ji sem ...“ .

 

-

 

čáry a kouzla ....

 

                                                   Marika vstoupila do otcovy ložnice,na rameni kabelu z domova. Postavila se doprostřed a začala vytahovat věci. Svíčky. Spoustu malých i velkých,jednoduchých i složitějších,bílých i barevných.Pokládala je na zem a vytvořila obrazec.Posadila se doprostřed. Zapálila svíčky.Zvřela oči.Pokoj se naplnil barvami.Žlutá,oranžová,červená,modrá,zelená,fialová !!! Rozběhly se po pokoji,propojovaly a zas rozbíhaly. Nádhera. Nastal čas pro zaklínadlo Přivolání ...

 

Život je dar,jím nemůžeš plýtvat,

Láska jsou slzy,jež nemůžeš slíbat.

Kdo srdce má čisté a skutečně miluje,ať staví se zlu,kouzlí a čaruje.

Láska jej ochrání před silou temna,chráněnec na Zemi mír a klid zjedná.

 

 

 

Volám tě,duchu ze záhrobí,

duše nešťastná,jež nenacházíš klidu.

Volám tě,nenávist tě zdobí,

nech odejít svůj vztek a tolik zloby.

 

 

 

Přijď mezi nás,my pomoci ti dokážeme,

Přijď mezi nás,my sílu svou ti ukážeme,

Přijď mezi nás,přijď mezi nás,přijď mezi nás !

 

 

 

Záblesk.,,Co mi chceš ?“ šeredná průhledná dívka se zjevila v pokoji.Náraz.Dveře se otevřely.,,Ne ona,Noro,ale já.Měly bychom si promluvit“,řekla jsem ....

 

-

 

střet

 

                                                ,,Co jsi zač ?!“ zachvěla jsem se pod tíhou zášti v jejím hlase.Představila jsem si Noru,podávající otci ruku v gestu usmíření.,,Jmenuji se Martina,můj otec je tvůj vrah.Žádám tě,abys ho nechala na pokoji a v klidu odešla“. Chachacha. Ruce mi vyletěly k uším.Bože !!! její smích se mi zařezával do těla jako tisíce těch nejostřejších jehliček.,,Přestaň !“vykřikla jsem.Nohy se mi podlomily,klesla jsem k zemi. ,,Přestat ? Přestat ? Niiikdy !!! Zabiju tvého otce,zabiju tebe,zabiju všechny lidi,zničím celý svět ! A ty mi v tom nezabráníš ! Víš,proč ? Protože na to nejsi dost silná. Protože jsi chudinka,nuzák,úplná nula ! Vedle mě nejsi nic. Nic,rozumíš ?! Chachacha“. Smála se,moje naděje se rozplývaly. Stále těžší a těžší bylo udržet si obraz usmíření v mysli,ubývalo mi sil. Měla nade mnou převahu. Strach,beznaděj,porážka,smrt. Život se mi odvíjel před očima.                         

                                         ,,Zastavit ji můžeš jen ty,Martino.Ne já,ne Mirek. Jen ty. Souboj vůlí. Přesvědč,pomoz jí usmířit se sama se sebou.Možná ti to připadá snadné. Zní to snadně. Jenže není. Pokud neuspěješ,nejen tvůj otec,ale i ty přijdeš o život a Nora bude dál marnit lidskými životy.Máš jen jediný pokus.Jsi připravená ?“v úplně malinkaté části mozku se začal ozývat hlásek a šeptal Maričina slova. Nešeptal,říkal.Neříkal,volal.Nevolal,křičel.nekřičel,hulákal.Nehulákal,řval!!!

                                       ,,Nemůžeš mě porazit,Noro,z nás dvou jsem já ta silnější. Nejsem vrah,na mé straně je světlo. Ty také nejsi zlá,jen jsi nikdy nepoznala,jaké to je milovat a být milován. Odejdi z toho světa do míst,kde ti bude líp. Přestaň páchat zlo na nevinných lidech. Vzpomeň si,Noro,také jsi byla nevinná. Vzpomeň si,Noro,vzpoméééň síííí!“křičela jsem. Pomalu jsem se zvedla ze země,její smích již nade mnou neměl moc. A Nora vzpomínala. Vzpomínala na časy,kdy byla úplně malinká.Vzpomínala na svůj první školní den.Vzpomínala na chvíle svého štěstí. A pak se to stalo. Po tváři jí stékala slza. Za ní další,další a další,až se utvořil vodopád. ,,Panebože !“vzlykala, ,,co jsem to za člověka ? Co jsem to za ... zrůdu ?!“ ,,Už bude dobře“,řekla jsem a kdyby nebyla průhledná,objala bych ji. ,,Můžeš mi odpustit za to všechno ?zeptala se mě.,,Odpouštím ti“,řekla jsem. A byla to pravda. Vždyť já jí neměla ani co.

                                     ,,My ti také odpouštíme“,duše dívek,jež zaplatily za mého otce,se vynořily ze stěn.,,Vážně ?!“nevěřila Nora.,,Vážně“,přikývla jedna z nich, ,,nezlobíme se. A myslím,že mluvím za všechny,když řeknu,že bychom se s tebou rády spřátelily,až přejdeme ... ty víš kam“. Ostatní horlivě přikyvovaly. ,,Díky“,usmála se Nora vděčně. Tvář jí rozzářil úsměv a celá ...zkrásněla ? ,,Noro,počkej a co můj otec ?“vykřikla jsem. Tohle všechno kvůli ničemu ? No to snad ne. ,,Stavím se u něj“.,,Odpustíš mu ?“ Přikývla. ,,Jo!“neodpustila jsem si zavýsknutí. ,,Je na čase jít. Díky,Martino,za všechno.Hlavně žes mi otevřela oči“.,,Nemáš zač,šťastnou cestu“,řekla jsem a dívala se,jak mizí ve stěně. Konečně to bylo za mnou. A všechno dobře dopadlo.I když ....

 

-

 

                                         Co bych tak řekla na závěr. S Mirkem jsme spolu začali chodit a musím říct,že mám toho nejbáááječnějšího přítele pod sluncem. S tátou jsme se nakonec usmířili. Asi už mu nebudu nikdy schopná říct tatínku,ale ... jak se to říká ? Nikdy neříkej nikdy. S Marikou jsme se staly nejlepšími přítelkyněmi,i když někteří mí známí jsou značně proti tomu. Ať si trhnou nohou,blbouni. Chci vám říct jedno tajemství,ale pšššt ! Nikdo se to nesmí dozvědět ! Marika dostala zprávu od vyšších sil. Jsem další vyvolenou,chachacha. Takže žádné vylomeniny,jinak ...