Poslední západ slunce

Poslední západ slunce Tiše vstoupím do bíle natřeného pokoje.Chtěl jsi svůj ortel slyšet ode mne a ne od nějakého doktora.Ale co ti mám říct?A hlavně,jak ti to mám říct?Jak tě mám připravit na to,že za pár hodin tu už bude ležet jen tvé chladnoucí tělo? Upíráš na mne pohled plný naděje a strachu zároveň .Tvoje oči se v té mrtvolně bledé, vyhublé tváři zdají být nepřirozeně veliké. Sednu si k tobě na kraj postele,snažíš se něco říct,ale jako bys neměl sílu otevřít ústa a vyslovit tu osudnou otázku: "Budu žít?"Tak moc doufáš,ale já musím říct těch pár posledních slov… Mlčíš ,ve tváři se ti nepohne ani sval,jen ty oči…Tohle jsem nečekala ,nepřekvapilo by mě zoufalství,slzy,ba ani výčitky,ale tohle?Proč nedáš svou bolest najevo a nedovolíš mi přib- lížit se ti?Nebo snad už necítíš nic,má ten tvůj výraz znamenat tiché odevzdání?Lhostejnost? Po nekonečně dlouhé době se ke mně obrátíš a pokusíš se o úsměv,smutný úsměv poraženého.Vezmu tě za ruku a skoro mě překvapí, že to není chladná dlaň mrtvého člověka. Ale ty přece nejsi člověk!Sice tak vypadáme,ale ani jeden z nás nepochází z téhle planety,my ne!V naší rodné galaxii,nyní od nás vzdálené milióny světelných let,by tě dokázal zachránit i ten nejneschopnější léčitel.Prostě by ti vyměnil srdce a ostatní poškozené orgány.Jakto,že to neumí tady? Tohle jsme přece nechtěli,my jsme neměli nikdy umřít a už vůbec ne tak brzy a daleko od domova.Zítra by ti bylo osmnáct lidských let.Ta zoufalá,šílená bezmoc,chce se mi něco říct ,povzbudit tě,ale pravdou je,že není o čem mluvit,teď už ne… Cítíme to oba,držíme se za ruce a tiše pozorujeme zapadající slunce.Právě ten pohled byl jedním z důvodů,proč jsme tady zůstali a neodletěli s ostatními.Měli jsme to udělat,tam bys nemusel zemřít.Ale teď už je pozdě,pozdě na lítost,výčitky,na všechno… Když se žhavý kotouč dotkne špiček vzdálených stromů na obzoru,leží na posteli jen nehybné ,mrtvé tělo,nemající nic společného s tebou,s klukem se kterým jsem spojila svůj život. Nejdřív nemohu uvěřit tomu,co se stalo,ale to trvá jen pár okamžiků a pak přijde zoufalství. A slzy vystřídá nenávist,obrovský nápor nenávisti k téhle malé,lhostejné planetce a jejím sobeckým obyvatelům.Jak se jen mohou bavit a smát přímo pod okny nemocnice? Copak nechápou,že právě teď zemřel někdo mnohem lepší a důležitější než oni všichni dohromady?Ale proč by měl umřít sám?Vždyť tihle lidé nepřímo zavinili jeho smrt. Tahle myšlenka mi projede hlavou jako blesk,ale zanechá hrůznější následky,mnohem.Znám způsob,jak zničit tenhle svět a všechno živé na něm.Zabije to sice i mě,ale co na tom záleží?Bez tebe by pro mne život stejně neměl cenu. Prohlížím si malý ,neprodyšný balíček v rukou.Je příliš nebezpečný,než abych ho mohla nechat jen tak ležet doma,když tam není nikdo z nás.Stačí jen kontakt jeho obsahu se vzduchem a celá zeměkoule vyletí do povětří.Naposledy se podívám na tu tichou, klidnou tvář. Pak prudce roztrhnu obal a pár posledních vteřin se dívám na jemný prášek unášený v podobě bílé mlhy stále výš a výš… A najednou už to nejde vrátit.

---